Televize zatím není povinná 

HN 2005

Jan Kraus: Televize zatím není povinná (26.10.2005, Hospodářské noviny)
Moderuje, ale říká o sobě, že není moderátor. Od dětství hraje ve filmech i v divadle, ale stále připomíná, že není herec. Píše komentáře, ale brání se označení novinář. Jinošská hvězda českých snímků, později dokonce podnikatel s keramikou, po listopadu 1989 též účetní, daňový poradce a organizátor stavebních veletrhů pro italské veletržní správy.
 

Občas jste rozděloval národ: jedna část vás uznávala, ta druhá nenáviděla. Jak to snášela vaše akurátní, hluboce věřící maminka?
 

Maminka to příliš neprožívala. Většinu mých stanovisek přijímá s mateřskou láskou. Máme spolu problémy jen s KDU-ČSL, což je její tradiční politická strana, a s Kajínkem, kterého považuje za nevinného a zdá se jí, že za něj málo bojuji.
 

Neuvažujete o vstupu do vysoké české politiky?
 

Ne. Na politiku jsem příliš mladý a příliš veselý. Navíc vždycky zdůrazňuji, že do politiky má jít člověk moudrý, tak čekám, až to na mě přijde.
 

A co nastoupit jako nezávislý na kandidátku vám relativně sympatické strany?
 

Fungoval bych jen do doby, než by přišel první příkaz ze stranického sekretariátu. Ne, já se hromadným rozhodnutím a kolektivismům vyhýbám. Ani za socialismu jsem nechodil do zaměstnání, celý život jsem na volné noze. Úspěch v politice znamená především přesun do nové kanceláře, služební auto a pravidelné dobírky. Rád parafrázuji známé heslo a říkám: Vždy dávám přednost ženám, computeru a zpěvu!
 

Zkušený svůdce žen?
 

Kdepak! Mám to stejné jako v tenise: častokrát jsem v životě tloukl o zeď, ale když jsem naběhl na síť, tak mě prohodili.
 

Máte ovšem celkem čtyři syny se třemi ženami…

Pozor, to není životní promiskuita, ale součást mé vědecké práce s názvem Vliv matky na kvalitu dítěte. Výsledky jsou překvapivé: při kvalitním a dobrém otci nehraje žena v této věci významnou roli.
 

Když si člověk projde programy českých televizních stanic, zjistí velké množství talkshow – Banánové rybičky, Na plovárně, Krásný ztráty, Bolkoviny, Vodopád, Uvolněte se, prosím… Čím si vysvětlujete jejich tak masivní produkci?
 

Poměrně malé náklady a docela slušná sledovanost. To je celosvětový trend. Lidé si rádi povídají a pozorují a televizní talkshow je tomu něčím blízká.
 

Přispěje zisk hned dvou televizních cen Elsa 2005 posílení pozic vaší talkshow na Kavčích Horách?
 

Formálně možná ano, a mohlo by to vést hlavně k tomu, že by mně koupili ještě nějaké další šaty. Zatím mám jedny televizní, všechny zbývající jsou moje.
 

Některým divákům vadí, že si do jinak velmi kladně přijímaného pořadu Uvolněte se, prosím zvete lidi zatížené aférami (Gross či falešný asistent Jana Kavana)…
 

Lituji tyhle měšťáky nebo „zastydlé inťoše“. Kohoutovi možná podle informací z novin řada lidí fandila, nebo ho obdivovala. Když ho neblb vidí na obrazovce, musí ho to fandovství, podle mě, přejít. A kdybych měl tenhle vadný pohled, nemohl bych tam brát žádné politiky, „pokleslé“ umělce, atd. Zkrátka jen filozofy a lékaře… Tak ať se na to ty lidi nedívaj. Televize zatím není povinná.
 

Je pro vás tento pořad „adrenalinovým sportem“? Co přináší a dává vám osobně?
 

Adrenalin to je a poměrně silný. Přináší to, co většina adrenalinových sportů, tedy především adrenalin. Ale toužil jsem po takovém pořadu a považuji to za splněný sen.
 

Rýsuje se vám větší (nebo dokonce velká) filmová role?
 

Moc ne, protože filmování je strašně namáhavé, zdlouhavé a většinou špatně placené. Pravda, málokdy jsem dostával tolik nabídek, jako například letos, ale takovou roli, abych se kvůli ní vymrštil, mi nikdo nenabídl.
 

A co vaše další autorská divadelní hra? Stále nese pracovní název Smraďoch?
 

Vy se ptáte, jako kdybych se trochu flákal. Ale já si těžko můžu dovolit další projekty než ty, co právě dělám.
 

Když diváci spatří svého oblíbeného herce v televizní reklamě, začnou se na něj dívat maličko úkosem. Uvědomujete si, že vám spojení s celostátním molochem může pošramotit image? Nebo šlo o neoddiskutovatelně lukrativní nabídku?
 

Z vašich dotazů nabývám dojmu, že se hodně pohybujete někde mezi nemocnými lidmi. Myslím nemocnými závistí. Image mi to poškodí když tak u nich, a to mi opravdu nevadí. „Celostátní moloch“, jak říkáte vy, je jeden z největších operátorů v Evropě, soukromá firma. A produkt, který nabízí prostřednictvím reklamy, ve které vystupuji, je mi rozhodně sympatičtější a bližší, než kdybych dělal reklamu na jogurt. Jen tady a jen u herců (u sportovců ne) vadí některým zastydlíkům reklama, protože je často sere podezření, že si zase někdo jiný než oni vydělal peníze. Reklama je všude na světě součást úspěchu. U nás se pořád kádruje.
 

Píšete úvahy pro jistý deník, glosujete v rozhlasovém pořadu, jezdíte s divadlem po vlastech českých, máte každý týden vlastní televizní talkshow, jejíž přepis vyšel knižně i na DVD. Nemáte strach, že bude za chvíli „překrausováno“?
 

Ne, je tady plno jiných, kterými je trh dávno přesycen. Berte to takhle: počet článků a fotografií vůči tomu, co ti lidé umí. Ostatně tři čtvrtiny rozhovorů odmítám, protože nemám čas zadarmo sedět s novináři, kteří to nakonec často pomotají.
 

Závěr roku 2000 byl ve znamení televizní krize, vy jedním z jejích hlavních protagonistů. Vaši kritici tehdy tvrdili, že bojujete jen za své kšefty. Ale po pěti letech jsou opravdu všichni tehdejší mluvčí přisáti k Matce televizi silnou pupeční šňůrou… zvláštní náhoda, není-liž pravda?
 

Berte to tak, že Uvolněte se, prosím mohlo být před pěti lety… Kdyby se některé pokojské v ODS (narážka na Janu Dědečkovou, členku tehdejší Rady ČT, jinak majitelku penzionu – pozn. M.Š.) nehroutily z rozpočtů na pořady, které si ovšem v celkové sumě pletly s mým honorářem, kdyby tam nestrkaly svého ředitele atd.
Poslední zpráva z EU říká, že média u nás jsou pořád katastrofálně politicky manipulována, viz například volby do Rady ČT. A to se to od roku 2000 trochu zlepšilo. Na druhou stranu je třeba si všimnout, že jsem několik let v ČT nic nedělal, jak je u nás „normalizačně“ zvykem. Jsem teď v ČT z určitého vděku, kdyby šlo o peníze, byl bych zřejmě v jiné televizi.
 

Vánoční revolucí 2000 jste si však doživotně rozdělil nejenom svoje diváky, čtenáře, ale i divadelní, televizní a filmové kolegy. Nevadí vám taková rýha v branži?
 

Není rýha, už je skoro zacelená, naopak, je to rajc. Mnoho komiků se radši nikdy o politice nevyjádřilo a jsou stejně u ledu, bez zájmu i bez invence. Tomu říkám hotová katastrofa.
 

Třetí tisíciletí nám pak začalo podobně jako druhé, na jehož počátku byly křížové výpravy. Nemáte pocit, že opět vyhřezl hluboký problém mezi islámem a křesťanstvím?
 

Ne. A byl bych strašně opatrný s takovými formulacemi. Protože až dva katolíci někde zastřelí taxikáře, tak by se dalo říct: No, a katolíci už taky začínají! Nebo evangelíci. Protože: jsou pokřtění? Jsou! A chodí do kostela? I když ne, tak otec chodil, nebo děda! Čili je to křesťanský útok! V tomto uvažování vidím největší nebezpečí, to je v podstatě antisemitismus. My nesmíme nikdy říct, že to je válka s islámem a muslimy. Takhle paušalizovat. Je to boj proti teroristickým dobytkům, kteří náboženství používají jako zástěrku na svoji zrůdnost! Opravdu, fatální chybou by bylo nazývat to povrchně islámskou agresí.
 

Vím, že jste v dětství ministroval a také pobýval v klášteře…
 

Ano, o prázdninách dva měsíce u františkánek. V podstatě mě tam jako na převýchovu dala teta Anna z Liberce, neboť to viděla jako jednu z možných cest, jak se polepším, a možná se též stanu duchovním. Mým bratrancem je totiž Vojtěch Eliáš, kněz s doktorátem teologie z Vatikánu, který je proděkanem na Katolické teologické fakultě UK Praha.
 

Netradiční prázdniny, že ano?
 

Pro mě jako patnáctiletého kluka to byl šok, ale sestřičky se ke mně chovaly báječně. Také jsem se hned do jedné velmi krásné zamiloval.
 

Jak se váš platonický vztah vyvíjel?
 

Ta, co mě vyučovala Bibli, si brzy všimla, že lnu k její spolusestře, a tak ji hned začala nenápadně pomlouvat a zdůrazňovat, že tahle sestra může být ráda, neboť kdysi byla téměř na vyhození z řádu. A já si pamatuju, jak mě tahle informace ještě víc podpořila v romantických úvahách, že by tentokrát mohla odejít definitivně a se mnou (i když byla asi o dvacet let starší). Že bychom jako na závěr mého pobytu odešli oba.
 

A co teologická výuka?
 

Vystřídali se na mně asi čtyři odborníci, kteří se pokoušeli vysvětlit mi trojjedinost Boha a neposkvrněné početí Panny Marie, což byly moje oblíbené body. Pamatuju se, jak mi ve finále řekli, že přijde nějaký pan inženýr, který je v těchto otázkách mimořádně dobrý. Přišel muž v brýlích, který na začátku vypadal velice trpělivě, a říkal laskavým hlasem: Neboj se, však já ti to vysvětlím. Na konci držel v ruce prut a křičel: Však já ti to vysvětlím, já už toho začínám mít dost, ty spratku! Tam jsem pochopil, že jsou věci, přes které se nedostanu ani s pomocí celého kláštera. Ty jsou jenom na mně.
 

Čím je pro vás víra v Boha?
 

Víra v Boha je pro mě – i když to zní absurdně a popudím tím – něco jako sex. On sex stojí ve své velké části taky na víře: na víře v toho druhého.Kdy začíná u člověka víra?
Slovo VÍRA to všechno vysvětluje a obsahuje. To jen svou vírou jsme přesvědčeni o existenci Boha. Nejsou hmatatelné důkazy pro Boha, jako nemohou být důkazy proti Bohu. Kdyby byly okamžité důkazy, tak by v Boha najednou věřili servilně všichni, protože by všichni spekulativně uvažovali o své další budoucnosti. Aby ji měli pojištěnou. A takový Bůh by neměl cenu.
 

Kteří duchovní vás ovlivnili?
 

Jednoznačně páter Vladimír Rudolf z Prahy – Krče. S ním jsem si moc rozuměl, taky jsme oba kouřili dunhillky. K tomuto knězi jsem choval ohromný obdiv. On chodil i k nám domů, rozmlouvali jsme spolu, dal mi v životě několik požehnání a já si je v sobě celý život nosím. Od dětství se mi taky líbil dnes již zemřelý monsignore Jiří Reinsberg v kostele Matky Boží před Týnem na Staroměstském náměstí, který mě pak i oddával. Farář sehrává klíčovou roli, co se týče způsobu víry.
 

A rodinné kořeny?
 

Já vyrůstal v rodině, kde maminka je velmi vzorná a spořádaná katolička, a otec naopak říkával, že zařadil Boha mezi válečné zločince. Měl na to celkem jednoduchý argument – svůj pobyt v koncentrácích. Vždycky zdůrazňoval: Jestli mu tohle nevadilo?!
 

Jste zvyklý pohybovat se v těchto otaznících?
 

Považuji se za věřícího, ale společná liturgie mi zavání nepříjemným kolektivismem. Mám s tím celkem bohaté zkušenosti, protože jsem do kostela v neděli pravidelně chodil, byla to povinnost. Možná, že právě proto, že to byla povinnost, nebylo to nejšťastnější. Poznal jsem v kostelích spoustu gaunerů a lhářů, kteří tam každou neděli klečeli, až se jim dělaly díry do kolen. A tam jsem si potvrdil, že se nehodím na kolektivní soužití a projevy, já si chci v Boha věřit sám. To je u mne problém, který mám nejen s vírou. Rád sdílím věci individuálně a víra v Boha je něco tak diskrétního, že mě v tom cizí lidi dokonce ruší. Proto nemám potřebu sdílet víru v žádné církvi.
 

Co jestli Bůh není?
 

Kdybych náhodou po smrti zjistil, že Bůh neexistuje a posmrtný život taky ne, tak u mě nic převratného nenastane, protože já se nikdy nesnažil ve jménu Boha páchat něco špatného. Moje víra mne vždycky motivovala k něčemu dobrému. Můj pozemský život by to tedy nijak neznehodnotilo. Naopak.
 

Přepadají vás pochybnosti?
 

I páter Rudolf mi kdysi přiznal: Každý den zápasím s Hospodinem, především s vírou v něj. Ta víra v Boha je zajímavá právě v tom, že člověka přepadají pochybnosti. Já si myslím, že je strašně zjednodušené říct si: Bůh je, a basta! Na druhou stranu spousta lidí věří v Boha, protože si myslí, že to je nějaký další šéf, kterého v životě potkají. Pak jejich víra vypadá jako servilní příprava na cosi „po tom“. Mít to dobré někde „po tom“. To mi přijde pokleslé.
 

Ovšem za minulého režimu…
 

Ano, komunisti se vždycky tvářili, že v Boha věří pouze malomyslní a nedomykavci mozkoví, protože oni zjistili, že Bůh není, jelikož s ním nikdy nikdo z nich nemluvil.
Já, abych řekl pravdu, jsem se tím nikdy příliš nezaobíral – proč v Boha věřím a proč si v něj věřím takhle. Mně to vždycky tak, jak jsem si ho v sobě poznal, vyhovovalo.
J

ste žid po tátovi, křesťan po matce…
 

… a taky Čech a Evropan. To všechno chci být. Já vždycky říkám, že jsem žid pro všechny bigotní křesťany a křesťan pro všechny ortodoxní židy. Nechci být jenom s jedněmi. Mně to připadalo odpuzující, když se ještě za mého mládí někteří tvářili, že ti druzí věří nesprávně. Měl jsem antipatii vrhnout se jen do jedné party a být proti těm druhým. V tom je kus mojí osobní ekumenie.
 

Naučilo vás spolužití s větším počtem sourozenců většímu důrazu v životě?53
 

To vás naučí mnoha věcem. Velkou část výchovy totiž převezmou místo rodičů sourozenci. Kromě jiného vám hned dají přes hubu, když mají pocit, že to potřebujete. Náš táta kdysi přežil válku jen náhodou, a jako bychom ten závazek měli všichni trochu v sobě. Rodina je totiž pro mne jako značka auta, a proto se má i stejně ochraňovat.
 

Křesťanům právě začíná adventní doba očekávání Jeho narození. Byly u vás vánoční svátky vždycky šťastné a veselé?
 

Dokud jsme byli doma všichni, tak ano, ale pak jsme prožívali díky komunistům Vánoce docela nešťastné a neveselé, protože z pěti dětí měli naši doma jenom jedno. O vánočních a rodinných svátcích byly telefonáty obzvláště dramatické. Máma v noci tajně brečela a tohle komunistům nikdy neprominu.
 

Kdo u vás doma zabíjel kapra?
 

Museli jsme ho kupovat zabitého a rozporcovaného, protože u nás v rodině se manuální zručnost nevyskytuje ani v nejmenším. Otec, který se pokoušel kapra zabít, se obvykle těžce poranil pádem na dlaždičky, a tak jsme později kupovali kapra už zabitého, abychom si uchovali živého otce.
 

Jak prožijete advent a Vánoce? Bude to u vás období ztišení? Čím si dobijete baterky?
 

O Vánocích budu mít volno, skoro tři týdny. Baterky si dobiji dobíječkou. Jan Kraus (* 15. 8. 1953)
Absolvoval gymnázium, v šesti letech poprvé daboval dětskou roli, premiéru před kamerou si odbyl o rok později. Z filmografie: Spalovač mrtvol, Dívka na koštěti, Lišáci, Myšáci a Šibeničák, Evžen mezi námi, Proč?, Příběh 88, Černí baroni, Jídlo, Lekce Faust, Krajinka, Musím tě svést, Městečko (režijní debut), Skřítek aj. Za svoji nejnovější televizní talkshow Uvolněte se, prosím získal dvě ceny Elsa: jako nejlepší moderátor a v kategorii nejlepší zábavný pořad. Pochází z pěti dětí – jeho bratr Ivan emigroval po srpnové okupaci do Paříže (dnes je úspěšným spisovatelem), sestra Eliška žije v Bogotě, kde přednáší na tamější univerzitě, druhý bratr Michael je vysokoškolským profesorem politologie ve Spojených státech a nejmladší ze sourozenců, Kateřina, jež zemřela v USA, byla polyglotkou a pracovala v knihovně Princetonské univerzity. Jan Kraus je otcem čtyř synů, nyní žije s partnerkou Ivanou Chýlkovou.
Snímky / ČTK, Miroslav Martinovský, archív Jana Krause: Jan Kraus se svým oblíbeným boxerem Ajaxem, 70. léta; J. K. pětadvacetiletý (snímek do hereckého rejstříku barrandovského filmového studia); S manželkou Janou a syny Adamem a Davidem v roce 1987; S nynější partnerkou Ivanou Chýlkovou a nejmladším synem Jáchymem; Za talkshow Uvolněte se, prosím získal Jan Kraus letos dvě televizní ceny Elsa.