Někdy mě napadají hrůzy

Jan Kraus: Někdy mě napadají hrůzy
Už pátým rokem zatápí týden co týden svým hostům v talk show Uvolněte se, prosím a jeho pořad patří v České televizi k nejsledovanějším. Přesto tvrdí, že na rozhovor před kamerami se nelze připravit. Základ mu prý dala početná rodina – naučil se v ní skákat druhým do řeči.

VÍKEND, rozhovor

Nedávno vás taková otázka vytočila, a tak začnu stejně: Pane Krausi, někteří lidé o vás říkají…To myslíte rozhovor s Barborou Tachecí? Ptát se, jestli mám vlasy umělé, kdy jsem se oženil, nebo začít otázku tím, že „někteří lidé říkají“, je nepřijatelné, úplná katastrofa! Tak ještě kdybychom dělali rozhovor pro TV Blesk nebo TV Aha, což jsou idioti a dávají idiotské otázky, ale ne pro Z1, což má být zpravodajská televize. Vždyť rozhovory v talk show jsou pro každou televizi její vizitka!

Čím je pro vás otázka? Výrazem zájmu, uděleným slovem, nebo výkopem míče do hry?
Kdybych věděl, rád bych vám odpověděl. Otázka je pro mě něco, co z vás intuitivně vytryskne, a jenom v setinách sekundy vás napadá: Tohle ne! A tohle taky ne! Někdy mě napadají hrůzy. U některých hostů si říkám: Tebe bych se tedy rád zeptal přesně to, co nemůžu.
Talk show má být v první řadě zábavná, předpokládám ale, že tím vaše ambice nekončí…
Určitě ne, a v tom je půvab veřejnoprávní televize. Komerční televize potřebuje vydělávat a nehodlá se zdržovat vašimi dojmy, co vás zajímá nebo baví. Tam je velký problém v tom, že když se budete držet českého schématu, tak máte asi sedmdesát celebrit, které brousí po všech show, a už deset let v nich nic neřekly. Půvab veřejnoprávního prostoru je v tom, že si tam můžete vzít hosta, u něhož víte, že to divácky nebude taková atrakce…
Myslíte třeba Ivetu Korčákovou, introvertní slovenskou horalku z filmu o zjevení Panny Marie, která byla v Uvolněte se nedávno?
Ale třeba taky Jana Kaplického. To je host, který vám v komerční televizi neprojde. Jednak polovina lidí neví, kdo to je…
Ale teď by prošel…
Dneska a ještě příští týden. Protože by, jako každý mrtvý, udělal v komerci dobrý prachy. Zajímá je mrtvý, ne jako osobnost. Zájem je o tu událost. Veřejnoprávní prostor, což platí i pro rádio, má půvab v lidech, kteří v komerční televizi nepřicházejí v úvahu. Jako byl ten bývalý vězeň z Thajska, co po příjezdu do Česka zemřel, nebo právě Iveta Korčáková…
K té jste byl velmi uctivý…
Protože jde o věc, která vyžaduje určitý respekt. Jste si vědom, že mluvíte o zjevení Panny Marie v zemi, kde nikdo nevěří v nic. Vyvolá to určité napětí, cítíte, jak jste lidi zaskočil. Čekají nějakou bžundu, a vy tam najednou přijdete s tím, že se někde zjevila Panna Marie… Samozřejmě si myslím, že to nemůžete dělat pořád, protože jinak se vám show vytratí, upadnete do intošského mručenda a toho je tady celkem dost. Ale i s tím intelektuálnem to má mít nějakou šťávu…
Mluvíte pěkně o veřejnoprávnosti. Není to slovo pouhá zástěrka, s níž tady mává každý, kdo má v parlamentu nad státními médii moc?
Beru to tak, že veřejnoprávní televize je těch, co na ni koukají, a ne toho, kdo ji řídí. Nemůžu si na ni stěžovat, dává mi prostor, nehaní mě za to…
Protože i vy máte moc, ve vašem případě čísla sledovanosti…
Zatím ano, ale Česká televize má taky spoustu pořadů, která čísla nemají a vysílá je pořád. Platí pro ni, že čísla nemusejí být to hlavní. Samozřejmě je otázka, kdy řekne, že už vám samotná čísla nestačí. A pak je tady jeden „fantastický“ motiv českých televizí – před zrušením pořadu říkají, že už je na obrazovkách dlouho. Jako kdyby Mercedes řekl, že ruší svoji značku, protože už je tu dlouho. Když mají v západních televizích šanci mít pořad dvacet let, nebo padesát let, vyberou si padesát, zavedenou značku. Stejně tak je v Česku oblíbená otázka lidí od médií, jak dlouho si myslím, že vystačím s hosty. Říkám, že je nás deset milionů, tak to bude chvíli trvat, ne?

Říkáte, že veřejnoprávní televize je těch, kdo se na ni dívají. Zrušila podle vás Česká televize satirické pořady o české politice, protože politici rádi hrají hru „volejte řediteli“? Jak se díváte na omluvu ČT po odvysílání rozcvičky pana prezidenta před novoročním projevem?
Satirické pořady nedělají ani komerční televize. Všechny televize u nás se bojí. Jiný důvod nejsem schopen najít. Méně strachu má mít samozřejmě televize občanů. Na rozcvičku bych si uměl představit vyjádření televize, že ji mrzí, že to pana prezidenta štve. To je všechno. Ale omluva tak, jak proběhla, mi přišla okázale lokajská. Navíc na tý rozcvičce bylo nejsrandovnější, jak ji začíná pan sekretář Hájek, který jde prezidentovi příkladem. Taky slušný lokajství. Kdyby šlo lokajství vyvážet, byli bychom z finanční krize venku za hodinu.
Pořad Uvolněte se běží pátým rokem. Bavíte se s vašimi hosty jinak než na začátku?
Ani ne. Zkušenost s rozhovory před lidmi musíte mít, než do takového pořadu vůbec jdete. Nejprve jsem měl na Primě pořad Sauna, ten byl zajímavý tím, že jsem se poprvé dostal do kontaktu s lidmi z ulice. Jinak se ptáte prezidenta Akademie věd a jinak paní, která dělá pokojskou. Musí dotazu rozumět, zároveň se nesmí cítit znehodnocená vůči prezidentovi akademie, protože není o nic méně. Také jsme si vyzkoušeli, že s pokojskými bývá větší zábava než s prezidenty akademie. Musíte prostě empaticky odhadnout, kudy kam, někdy se to povede a jindy ne.
Změnily se za dobu trvání Uvolněte se, prosím reakce vašeho publika?
Myslím si, že posun publika za posledních deset let je vidět… vlastně jsem si tím jistý. Přijít s Uvolněte se v roce 1990, vyhnali by mě jako nezdvořilého pitomce, který skáče lidem do řeči a zesměšňuje je. Je to menší pohyb, než jsem si kdysi představoval, ale existuje. Sleduju to i v divadle, kde už čtrnáct let hrajeme moji hru; v roce 1995 odcházeli diváci z divadla uražení, že jim nebudu hanět nádhernou svobodu cestování a zesměšňovat systém, který je báječný. Dneska už jsou lidé sytí a vědí, že žádné „báječné“ systémy neexistují a že i ty nejlepší mají své vady.
Takže se jim ten záchranný pás hodí…
Hlavně mají nadhled – důležitou věc, která, řekl bych, Čechům zatím chybí nejvíc. Všechno je osobní, protože chybí nadhled. Komu chybí, vždycky jde do věci osobně. Nadhled maže individuální, jednotlivé kontury, kvůli kterým si řeknete: Je tam taky hodně blbců, tak proč bych se mezi ně nezařadil?
Z událostí kolem výtvoru Davida Černého v Bruselu ale plyne, že nedostatek nadhledu není česká zvláštnost…
Nojo, to jsou reakce zemí pomrzačených komunismem. Cítí se uražené, protože si pletou státní vlajku s výrazem nějakého výtvarníka. Nezapomínejte, že komunista vyžadoval průhledný humor, mělo jít o nezávaznou bžundu. Znervózňovala ho ta, které nerozuměl. K tomu se třese naše politická struktura. Řekli „Osladíme vám to“, a když došlo k intenzivnímu slazení, tak se připosrali. Je to výraz pana Černého, to se nemusí každému líbit, to není povinné.
Naučili se Češi podle vás lépe komunikovat, vést rozhovor?
Když se díváte na americké talk show, třeba Davida Lettermana, tam jsou hosté tak suverénní, že by se jeden zbláznil. Češi jsou po padesátiletém masakru. Vezmeme-li to z hlediska dialogu, první pořekadlo bylo „držet hubu“. Tak co byste dneska od lidí chtěl?
Ale u nás už dost dlouho let „držet hubu“ nemusíme…
Progres je v tom, že Uvolněte se, prosím existuje už pět let, a hosté tedy vědí, co čekat. U mladších někdy pozoruju, že jim nepůsobí potíže komunikovat. Ale u lidí z našeho showbyznysu… Vezměte si, že v anglosaských zemích začíná třetina lidí kariéru ve stand-upech – tam mají třeba vtipný monolog o sobě ve stylu „Táta byl Němec a máma Židovka, proto jsem takovej rozháranej…“ Umíte si to představit v Česku?
U vás celkem ano. Už jste nějaký stand-up předvedl?
Zatím ne. Mimochodem, víte, kdo to kdysi skvěle uměl? Luděk Sobota, uprostřed hlubokého komunismu. Přišel v civilu, začal s banální historkou z běžného života, a vy jste na konci slzel smíchy, protože měl design idiota, který se v tom úplně zamotá…
Jako dítě mě pohled na dospělého, který ze sebe dělá idiota, spíš deprimoval…
Tak to jste měl obavy ze své budoucnosti, ale my, co už jsme byli tehdy dospělí, jsme se tím bavili!
Jak se na své hosty připravujete?
Připravovat se můžete… ale příprava na show je bezvýznamná, důležitých je těch pětatřicet čtyřicet let před tím. Protože jde o kontext, nejde přece o jednotlivost. A pak musíte vědět, s kým zhruba budete mluvit. I když… Tady všichni obdivují Larryho Kinga, který říkával, že své hosty raději nestudoval, protože by přišel o zvědavost… A stalo se mu, že se zeptal katolického kněze, kolik má dětí, takže dneska si raději nechává dělat tu blbou rešerši.
To se vám zatím nestalo?
Já tu ještě žádného kněze neměl. Ale já chci trochu jinou rešerši; mám na ni dva lidi a chci, aby mi na hosta psali svůj názor. Někdy je úplně jiný než ten můj. Miluju některé jejich poznámky, taky jim je pak často připomenu. Jednou se ohromně trefí a někdy zas říkají, že je ta osoba velmi mluvná, a ona přitom ani nehlesne. V rozhovorech je to podobné jako ve sportu – řeší se sestavy, kdo bude na pravém křídle, a pak to začne: Jarda nějak nehraje, záloha selhala celá… Tady máte místo mužstva jen svůj mozek. Říkáte si, tohle je otravné, o tom dlouho mluvit nebudem, nebo si naopak řeknete, teď ho nechám…
Stejně jako v rozhovorech pro noviny. Když se zpovídaná osobnost namáhá zbytečně a vy rozmýšlíte, jak ji zdvořile přerušit…
To je rozdíl oproti televizi – tam nikoho nemůžete zastavit zdvořile. Říká se, že se nesmí skákat do řeči, ale to bych tu ještě pořád měl svoje první hosty, pět let staré.

V knihách vašeho bratra, spisovatele Ivana Krause, se často píše o vaší rodině. Byla to přípravka na talk show?
Ve skákání do řeči. Pokud jste u nás doma neskákal, tak byste nepromluvil dodneška. A druhá věc, v naší rodině jsme všichni mluvili přes sebe. Čili vám už bylo jedno, jestli vás někdo poslouchá, nakonec šlo o to se prosadit. Občas jste zaslechl někoho, jak říká, co vás zaujalo, tak jste se toho dialogu s ním chytil. V takovém množství lidí, kde si všichni uzurpují demokratické právo mluvit, to odnášeli většinou ti nejmladší. Já byl z dětí předposlední, takže jsem na tom byl dost špatně. Naštěstí tam byla ještě mladší sestra. Pamatuju, že té jsme říkali, že když chce mluvit, ať se hlásí. A když zvedla ruku, tak jsme jí tu ruku srazili, ať neobtěžuje.
Mohl jste se prosadit třeba rétorickým talentem?
Platila přirozená struktura. Když zamručel otec, tak všechno ztichlo.
Když jsme u vaší rodiny a humoru, který jste pěstovali…
Humor se nepěstuje. Ten tam nějak je a vliv na to asi mají souvislosti. Víte, nás bylo v té zvláštní době pět dětí v rodině s takovým zvláštním příběhem, odmala jste cítil, že humor je něco jako bezpečnostní pás, aby vás ten airbag života úplně nepřirazil do sedačky, to byste se jinak všichni zbláznili. Je to vynikající recept, který bych rád předal dál – neúspěch, nehoda, nedostatek, pokud není smrtelný, může být zdrojem velké zábavy. Musíte to nechat odlehnout, nejdřív vás to nasere. Nemůžete ráno vstát a chechtat se tomu, že nemáte peníze, to nejde, ale občas si můžete pomoci. Ostatně, bratr Ivan říkává, že knihy píše namísto toho, aby navštěvoval psychiatra. Humor je samozřejmě druh terapie.
Často mluvíte o „typicky českých vlastnostech“. Je to výsledek debat s vašimi sourozenci, kteří v Česku nežijí?
Často to konfrontujeme, a hlavně moje sestra z Kolumbie říká: To je jako u nás! A má z toho radost, protože my se vůči sestře samozřejmě tváříme, že to ona žije v rozvojové zemi. Ale taky mi jednou napsala: Tak za tohle by tě u nás už zastřelili. Když mluvím o českých vlastnostech, myslím tím, že patří jen k určité etapě. Češi mají na to být v mnoha ohledech daleko lepší. A jeden z těch zpropadených světů v Česku je ten mediální. Možná proto mě víc štve, protože se v něm pohybuju. Televize trpí fenoménem ne-trhu, jsou plné lidí, kteří televizi nerozumějí.
O televizi často mluvíte tak zasvěceně, jako kdybyste se připravoval, že jednou budete televizi řídit. Lákalo by vás to? Mojí ambicí je být v dobré televizi, ale nechci být žádný ředitel. To by byl konec toho, co mám rád. Seděl bych tam a ještě bych tam měl nějakého trotla, který by uváděl Uvolněte se. A já bych na něj závistivě koukal.
A ještě byste musel poslouchat, že pořady jsou málo vyvážené…
To slovo nesnáším. Když o někom řeknu, že je blbej, tak bych měl dodat, že je taky chytrej? Jak říkal Sartre daleko líp než já: Pět minut Židi a pět minut Hitler? Platí jedno: dobrý šašek si nikdy nezadá tak, aby se stal úplným politickým hysterikem v jednom směru. Mydlí to všeobecně.
Považujete se za takového?
Určitě nejsem moderátor. Ten řídí diskusi. Rozumíte, někdo třeba řekne, že dělám všechno, abych tady strhl pozornost jenom na sebe. Já bych spíš řekl, že se snažím, aby se lidi nenudili. To v televizi nepřichází v úvahu.
Říká se, že televizi dnes sledují hlavně lidi po čtyřicítce. Těm, kteří stojí ve frontě před divadlem Ponec na váš pořad, je výrazně méně. Stejně tak nová TV Barrandov chce vysílat pro „Husákovy děti“ kolem třiceti…
Televize pro „Husákovy děti“ je urážka, fujtajbl, toho se nedotknu. Četl jsem, že majitel Chrenek nechce politické debaty a investigaci. To pak není televize, ale řehtačka. Já chci hlavně politické debaty a investigaci, jinak mě televize vůbec nezajímá.
-
Jan Kraus (*1953)
- syn publicisty a osvětimského vězně Oty Krause, bratr spisovatele Ivana Krause; jeho sestra Eliška působí na univerzitě v Bogotě, bratr Michael přednáší politologii v Middllebury, zesnulá sestra Kateřina pracovala na Princetonské univerzitě
- v deseti letech poprvé vystoupil na jeviště v Divadle na Vinohradech a před kameru ve filmu Káťa a Krokodýl
- je autorem divadelní hry Nahniličko (premiéra v roce 1995)
- v televizi Prima uváděl talk show Sauna a pořad Další, prosím!, poté následovaly pořady OK – Občan Kraus a Přesčas v České televizi
- od roku 2004 má v České televizi pravidelnou talk show Uvolněte se, prosím
Snímky Ondřej Hošt, archiv HN – David Raub, ČTK: „Nesnáším slovo vyvážené,“ říká Jan Kraus v souvislosti s televizními pořady. „To když o někom řeknu, že je blbej, tak bych měl dodat, že je taky chytrej?“

Autor/ři: Petr Vizina