Instinkt č.40 ­ 06.10.2005

Když promluvila DNA 

MARCELA PECHÁČKOVÁ

Brání se označení novinář, snese zařazení "talkmaster", herec, spisovatel ­ zkrátka muž, který je v poslední době všude vidět a slyšet. Jeho pořad Uvolněte se, prosím... běží už rok a jeho obliba stoupá a stoupá.

Trénujete tu vaši neuvěřitelnou pohotovost?
Ne, to je nesmysl. Kdybych sto let trénoval zpěv, stejně ze sebe nic pořádnýho nevydoluju. To jsou geny. Doma se tomu vždycky smáli ­ a tím to skončilo. Teď se tím živím.

Ještě vás baví týden co týden dělat Uvolněte se, prosím...?
Když se baví publikum, bavím se i já. A ono se baví zatím celkem dobře.

Možná proto, že jste najednou vlídný ­ někdy se i zasmějete!
To tak vůbec není, to jsou samý teze.

V žádném jiném pořadu jsem vás neviděla s úsměvem. Ono to jinde moc nešlo. V talkshow s politiky Další, prosím jsem si udělal šablonu, že Kraus je arogant, který týrá ­ u toho jsem se moc usmívat nemohl. Pak třeba Přesčas, kde jsem se bavil s lidmi o tom, že vydali knížku nebo že doktor léčí ­ to se taky moc nezasmějete. Jestliže se směju v Uvolněte se, prosím..., tak přece také proto, že mě někdo z hostů pobaví. Nic jsem v tomhle formátu nevymýšlel, je zavedený přes třicet let ­ hlavně v Americe. Ten pořad má jedinou podstatu: rozhovor by měl být zábavný. A zábavný neznamená jenom srandu, ale minimum nudy.

Obáváte se konkurence ­ třeba Vodopádu Tomáše Hanáka?
To pro mě není konkurence! Jak nejede z jedný vody načisto a nemá živé publikum za vstupné, tak to není konkurence. Jenom jinej formát.

Halina Pawlowská v Banánových rybičkách publikum má.
Rybičky jsou vyprávění historek, nejoblíbenější český formát. Má výhodu, že se můžete napřed domluvit, kterou bude kdo vyprávět.

Zatímco vy se vidíte s hosty poprvé a rovnou... ...se s nimi pozdravím a řeknu jim, že spolu povedeme vlídný rozhovor. Plné divadlo lidí pak máme před sebou společně. To je náš adrenalin.

Sedí mezi nimi někdy vaše maminka?
Ne, to ne ­ mamince je devadesát let, a tak na všechno hned nemusí. Ale říká, že ženský v baráku jsou se mnou spokojený, a to stačí.

Byla u vás maminka hlava rodiny?
My měli dvě hlavy rodiny a možná jsme z toho nějaký narušený, ale maminka je opravdu obdivuhodná.

Ještě ji posloucháte? 

Ne vždycky, i když dovede být velmi ostrá. Měli jsme nedávno takový spor: maminka miluje Kájínka a trvá na tom, že je nevinný. Zorganizovala v kostele podpisovou akci na jeho podporu a přišla, ať to taky podepíšu. Řekl jsem jí, že to podepsat nemůžu, protože si tím nejsem jistý. Tak seš taky posera! zhodnotila mě. Je ale opravdu hodně odvážná. Celý život se chovala tak odvážně, že mi nad tím zůstává rozum stát.

Myslíte třeba ve válce?
Taky. Když byl otec v Osvětimi, zkusila za peníze zařídit, že by se viděli aspoň u drátů. A vydala se tam. Dorazila až k té slavné bráně s nápisem Arbeit macht frei, odevzdala doklady, že jde na návštěvu za příbuzným, a zeptala se, jestli ­ až půjde ven ­ je dostane zase zpátky? Dozorce jí řekl ­ maminka by vám řekla tu větu německy ­ že to není tak jistý. V tom se podívala doprava, kde padesát metrů od ní stály seřazený ženský, který šly právě na práci. Najednou jí došlo, kam dorazila, ale nemohla se hnout, jako by jí úplně zdřevěněly nohy. Vzala rychle doklady zpátky, odbelhala se na vlak a při nastupování pod něj spadla. Praštila se, hrozně ji to bolelo, a když šla rok na to k doktorovi, že to pořád bolí, řekl, že jí zázrakem srostly dva zlomené krční obratle.

A otce vůbec neviděla?
Ne, ten se ani nedozvěděl, že tam byla. Vymyslela pak jiný způsob, jak zjistit, zda­li je vůbec živý. Udělala jednoduše dodatečný daňový přiznání za otce, že něco zapomněl zaplatit, a odnesla to na německý berňák. Věděla, že v rámci předpisů bude nutné, aby to táta podepsal. A otce skutečně vyvolali v Osvětimi­Birkenau ze statisíce vězňů, aby přišel na velení tábora. Myslel si, že jde na smrt. Podepsal nějaký formulář, aniž věděl, o co jde. Mamince pak vrátili lejstro s jeho podpisem, aby zaplatila daně. Za informaci, že táta žije, ráda zaplatila. Tak to je maminka.

Uměl vám tatínek předat tu děsnou zkušenost?
Ta hrůza naštěstí předat nejde. Jednou jsem s ním jel do koncentráku, bylo mi tak kolem třiceti, a zůstali jsme tam přes noc. Spali jsme v místnosti gestapa ­ já nezamhouřil oko, z okna jsem viděl šibenici, do toho tam pořád jezdí vlaky... Ráno se mě ptal, jak jsem se vyspal, tak mu říkám, že vůbec, a on na to v plné síle: Já spal výborně, já tady spal vždycky výborně! A ještě ohromně pobaveně dodal: Musej se ty kurvy v hrobě obracet, že tu spíme zrovna my dva!

Zažili jste si období, kdy jste se nesnášeli?
Jednou jsme spolu dva roky nemluvili ­ mezi mým dvacátým a dvaadvacátým rokem. Jedli jsme každý v jiný místnosti, to bylo velmi dramatický období.

Co vás smířilo?
Svatba s Janou. Poslal jsem mu pozvánku poštou a mámě jsem řekl, že ráno pro ně přijedu autem. Když bude otec chtít, že budu rád, a když nepojede, nepojede. A on ráno nastoupil do auta. Sedl si dopředu, já dozadu a já za chvíli říkám řidiči, že bych prosil zastavit u květinářství, že jdu pro kytku. Táta mi zepředu podával peníze a já mu jen řekl: Díky, dneska se žením já. Tak jsme spolu začali pomalu mluvit.

Stal jste se pro něho někdy autoritou?
Stal, krátce, ale dokonce výraznou autoritou. Když se moje sestra Kateřina pokusila o emigraci do Švédska a skončila v kriminále v polském Štětíně. To byl malér. Ale já jsem ze svého dryáčnického života znal vynikajícího advokáta, kterého mi po jedné výtržnosti s policajtama v jižních Čechách dohodil otec Romana Skamene. Šel jsem za ním, aby obhajoval Kateřinu ­ chytli ji při vstupu na loď, měla špatně udělaný falešný doklady. Řekl, že mi rád pomůže, až ji dostaneme do Československa. Když ji asi po čtyřech měsících přivezla letka ministerstva vnitra, řekl jsem otci: Půjdeš za doktorem Bočkovským, řekneš, že seš můj otec a on se tě ujme. Otec pak vyprávěl, jaké to pro něho bylo zjevení, že tam čekalo plno lidí, ale táta řekl, že je Kraus, a advokát hned na to: Pojďte dál, co dělá Honzík a tak dál. Vrátil se a s určitým uznáním řekl: Máš dobrý známosti ­ na podivných místech.

Mohly plynout nějaké výhody z toho, že vaši čtyři sourozenci nakonec žili v emigraci?
Výhody? Jo, měl jsem džíny, žvejkačky, dostali jsme tašku na mimino...

Ale?
Ale nic. Nevýhody jsem neměl, protože jsem se radši nikam necpal. Kdybych vypisoval v dotazníku, koho mám v zahraničí, a musel bych říct: Dejte mi ještě jeden papír navíc, mně se to sem nevejde, tak by bylo vymalováno hned. Měl jsem vždycky jenom hrůzu, aby mě nepoužili k vydírání sourozenců. Brácha studoval v Americe politologii a oba jsme věděli, že když jeden z nás půjde nahoru, druhý půjde hodně dolů. Matka chodila na výslechy na Ruzyň, lhali jsme na úřadech, jako když tiskne. Měli jsme domluvený a nacvičený všechny údaje, adresy a tak. Maminka se tvářila, že to je jenom jiná verze nacismu. A když přišly Vánoce, chyběli u nás čtyři lidi, a já jsem slyšel, jak máma v posteli tajně brečí.

Teď už jsou u vás Vánoce v pořádku?
O generaci dál se absolutně zkonsolidovaly. Když jsme se s Janou rozešli, domluvili jsme se, že Vánoce budou takový, jaký chtějí děti. Přišel jsem tehdy za Adamem a Davidem, aby si rozmysleli, jak je budeme slavit. A oni mi řekli, že už to mají dávno rozmyšlený: všichni dohromady! To znamenalo: já s Ivanou a Jana s Karlem. Vypotácel jsem se vytřeštěnej ven a řekl Ivaně: Máme o zábavu postaráno ­ jdi shánět rychle dárek pro Janu, já jdu něco koupit Karlovi...

Pěkný guláš!
Dnes je slavíme jinak. Zeptal jsem před několika lety maminky, co by řekla, kdybychom na Štědrý večer šli do restaurace? Vynikající nápad! Od té doby to tak je ­ a zveme ještě pár přátel. Večeří nás někdy dvanáct, někdy čtrnáct, v takový poměrně nóbl restauraci, kam je v rámci rodinný vyhlášky zakázáno jít kdykoliv během roku. Máme tam už svoje místa, ostatní jsou většinou cizinci, což nám vyhovuje, protože po nás nečumí, je čas si povídat, a máme výjimečný večer.

Už s vámi takhle večeří i váš objevený čtvrtý syn Marek?
Ano.

Vy jste opravdu netušil, že máte syna ­ vlastně nejstaršího?
Ne. Jen mi najednou přišel mail, kde mi jakýsi Marek Blažek zdatně, ale opatrně popisoval, že mi je hrozně podobný a jak se mu všichni smějou, že musí být můj syn. A začal mi vysvětlovat genezi svého příběhu, jak se jeho maminka vdávala v Rumburku, když mu byly tři roky, že má dva mladší bratry a otce Blažka. Přišlo mi to úplně absurdní.

Co jste s tím udělal?
Přečetl jsem ten e­mail rodině právě nějak kolem Vánoc.

Pohoršovali se?
Vzbudilo to ohromný haló. Začaly dohady, jestli to není blázen, ale pak jsem usoudil, že ten příběh má ­ jak by řekli politici a policajti ­ věcný základ. V Rumburku jsem žil s Romanem Skamenem asi dva roky. Jen jsem si nemohl sebemíň vybavit, že bych tam s někým chodil nebo... Naopak! To vůbec nešlo, to bylo o život, aby Pražák měl něco s rumburskou holkou.

A Marek psal dál?
Jo, chvíli jsme si psali, já jsem chtěl, aby mi něco připomněl, on nevěděl, co by mi měl připomínat, a pak zmínil testy DNA! Řekl jsem: Dobře, půjdem na DNA, a když 

budeš můj syn, tak to zaplatím, protože všechny moje děti vědí, kdo je jejich otec, zadarmo. A je to bez dohadů jistota. Jako odpověď mi poslal svoji fotku.

Líbil se vám?
Zcepeněl jsem. Byl jsem úplně šokovanej. Dodneška si pamatuju, jak jsem na tu fotku koukal asi dvacet minut a měl jsem pocit, že koukám na sebe. A v tom šel okolo malej Jáchym a říká: Co si tady sebe prohlížíš? Říkám: To nejsem já. A on se ptal: Ne? A kdo? Dyť to vidím, ne? Tak mu říkám: To je, Jáchymku, možná tvůj novej bratr. Otočil se a řekl:
To se z toho podělám!

Kde jste se potkali s Markem poprvé ­ na nádraží někde v hospodě?
Ne, na koncertě Davida a pak když jsme si šli pro výsledky DNA.

A on řekl: Ahoj táto?
To nemohl, ještě jsme to nevěděli. Bylo to takový ­ nazdar, nazdar... Syn Adam natáčel celou tu anabázi jako dokument. Když jsme přišli do laboratoře pro výsledky, paní, která nám je měla dát, řekla, že tam nic natáčet nemůžeme. Tak jsem si to od ní nevzal, vrátili mi peníze a šli jsme na celé testy znovu.

To není normální ­ fakt?
Přísahám. Ivana nám odebrala sliny a my je někam poslali a pak nám výsledek přišel poštou. Máme ale zachycené, jak společně s Markem otevíráme dopis, kde stálo, že jsme otec a syn, jako když vyšije. Neslavili jsme tehdy narozeniny, ale déenániny.

Máte Markově matce za zlé, že jste o synovi nevěděl? Z hlediska prospěchu dítěte udělala to nejlepší, co mohla. Mít v té době v Rumburku dítě s hercem, s Pražákem ­ to by to asi dost odskákalo. Marek má otce, který ho vychoval, a mají k sobě samozřejmě pěkný vztah a taky se po něm oprávněně jmenuje Blažek.

Čím je vám podobný?
Žádné dítě mi není fyziognomicky podobnější než on. Je ale podobný i mýmu otci ­chvílemi udělá pohyb, jaký dělal táta, kterého nikdy neviděl. To je pro nás pro všechny mysteriózní zážitek.

Byl pro vás váš otec, novinář, inspirací?
To, že můj otec dělal novinařinu, je pro mě štěstí a smůla současně. On byl sice technický novinář, ale jeho práci jsem znal dobře. Prý měl přezdívky Drákula a Tygr.

Proč?
Přišel třeba do továrny, sešel se s ředitelem, mluvil s ním a působil jako takový naivní ňouma plný obdivu. Když se pan ředitel pěkně rozpovídal, přišla prý po chvíli otcova kanonáda a začal to s ním mydlit hlava nehlava. Měl většinou všechno dobře prostudované, i v tom mizerným bolševismu dělal všechno důkladně. A měl svoje triky. Napsal stovky článků o koncentráku, které vždycky začínaly, jak je Německo zdrojem revanšismu... Ptal jsem se ho: Proč tam píšeš tyhle hnoje? Říkal, že když chce, aby uveřejnili to důležité, tak jim musí dát taky to jejich žrádlo, jinak to nevyjde. Ale že podstata je tak důležitá, že mu to za to stojí. Viděl jsem, co otec často dokázal, nebo se o to aspoň pokoušel, i ve velmi omezeném prostoru komunismu ­ možná proto většinou dnešních novinářů pohrdám. Jsou líní, korupční, často nevybavení a téměř vždy nepřipravení.

Teď mluvíte i o sobě.
O sobě určitě ne! Já novinář nejsem.

Píšete denně do novin.
To neznamená, že jsem novinář. Jsem Kraus, nejsem novinář. Naprosto neřízený libero. Novinář je pro mě excelentní zaměstnání a pár excelentních novinářů tu je, ale zbytek ­ tedy většina ­ je na úrovni českých poslanců. 

Novináři jsou stejně chytrý, stejně kvalitní jako ti poslanci, kterými novináři tak pohrdají. Za hrůzu naší politiky jsou daleko více zodpovědní novináři než politici. Politici dělají všude na světě jen to, co jim vlastně novináři dovolí.

Taky tu máme občany.
No, občané můžou hlídat politiky jenom zprostředkovaně ­ přes novináře.

Co při volbách?
Volby nebo demonstrace... ale noviny jsou ten pes, který vymezuje hranice. Proto je dojemný český novinářský nářek nad úrovní české politiky ­ to novináři brečí sami nad sebou.

Novinář je obvykle zaměstnanec soukromého vydavatelství, které neprodukuje blaho a morálku země, ale peníze.
Taky to tak vypadá, noviny jsou jedny horší než druhý. Jak říkám ­ jak je dobrý parlament, tak máme dobrý noviny, a jak máme dobrý noviny, tak máme dobrý ledacos.

Taky herce, baviče...
Herce taky. Ale herec má naštěstí tu výhodu, že na společnost nemá takový vliv. I bezcharakterní herec může výborně hrát. Jeho morálka má pro společnost daleko menší význam než morálka novináře.

Vás baví politika? Mě nebaví politika.

Pořád o ní mluvíte, píšete...
Zajímá mě a je legrační, když lidi ­ zejména intelektuálové ­ říkají, že nesnášej politiku. To je trapas.

Před chvílí jste řekl, že občan stejně nic neovlivní. Jenže zajímat to člověka musí. To je, jako byste říkala, že vás nezajímají chudáci u vás v domě nebo nemocní sousedi ­ to je stejná úroveň. My si tady v tom postkomunismu hrajeme, že je to nějaká zvláštní čistota duše, když vás politika nezajímá. Pitomost! Politika je prostor, ve kterým žijou vaše děti, rodiny, rodiče..., je to vaše země ­ přece. Já na to dávám ohromný peníze, tak mě zajímá, co se s tím dělá.

Jaké místo zaujímá v tomhle vašem osobním politickém angažmá zábava?
Nezbytné. Člověk je z velké části na světě proto, aby se bavil. Aby byl šťastný.

Mezi čtyřma očima

Vypadalo to na klidný rozhovor. Do začátku talkshow Jana Krause Uvolněte se, prosím... zbývaly tři hodiny a malá divadelní šatna pro dva herce v zákulisí divadla Ponec byla celkem tichá. Pan Kraus přišel včas, vzal si do ruky cigaretu a nejméně půl hodiny ji jen tak držel ­ pak si teprve zapálil. Z klidné šatny se ovšem za chvíli stalo peklo. Každou chvíli do hovoru vstoupil někdo z kapely Davida Krause, pak kostymérka a nakonec fotograf Jan Zatorsky, kterému mizelo slunce, a tím i šance Jana Krause nějak vyfotit. Ateliérové focení totiž razantně a bez diskuse odmítl. Tak jsme nakonec hovor dokončovali v letu na jakémsi dvoře za divadlem.