Na peníze nejsem, ale znám svou cenu

Instinkt 2010
(Jan) (Kraus) Na peníze nejsem, ale znám svou cenu
8.7.2010 Instinkt 12 (Rozhovor)
ROMAN LIPČÍK
Spirálovitě se zavrtává do hlubších a hlubších slojí zdejšího showbyznysu. Filmové herectví téměř opustil, odchod se svou show z ČT na Primu bere jako vykoupení a brzy nám bude vybírat i talent, který má Česko Slovensko.

Jak se vám hraje pod vedením režiséra, který možná vstoupí do Guinnessovy knihy rekordů jako nejstarší debutant, který je navíc i světový dramatik a k tomu ještě exprezident – v Havlově Odcházení?
Odpověď vás zřejmě překvapí. V Odcházení nehraju.

* To jsme začali perspektivně. Měl jste v něm přece hrát.

Měl, ale v květnu jsem to zrušil.

* Proč? A není to škoda?

Věděl jsem už v té době, že na mě čeká práce v porotě show Česko Slovensko má talent a že budu v tom čase končit v České televizi a přesouvat se na Primu, a to už by na mě bylo moc. Škoda to pro mě není, protože, přiznám se vám, z toho, co jsem jmenoval, mám filmování nejméně rád. Bylo by to hodně práce, časově značně náročné, která by mi vzala i kus léta, kdy mám jedinou příležitost i trochu vysadit.

* Pořád se mi vnucuje slovo škoda. Moc filmů jste za poslední roky nenatočil. Ani to není škoda?

Já to ale vážně nemám rád. Filmování je problematické. Pozře spoustu času, přitom je mizerně placené. To už musím být hodně spřízněný s daným projektem, abych do toho šel, jako tomu bylo třeba v případě filmu 3 sezóny v pekle. Má-li k tomu ale člověk něco jiného, hodně se rozmýšlí, zda ten čas obětuje.

* Kde, kdy a hlavně proč nastal zlom, který vás proměnil z do té doby ryze filmového herce v moderátora, nechci-li říci baviče?

Musel jsem. Musel jsem se živit. Po celý komunismus jsem poslušně dělal filmy. Teď ale, když si můžu vydělat jinde, jde film stranou.

* Bavil vás film?

Ne vždycky. Bavil mě, když jsem dělal třeba u Vorlíčka. Nebavil mě, když jsem musel hrát pohraničníka ochraňujícího státní hranici. To jsem říkával: Chleba se holt někdy vydělává tvrdě. Ale hned jsem si dodával, že by to mohlo být ještě horší. Mohl bych být taky v dolech. Bral jsem to jako projev pokory před životem. Myslím si ale, že jedním z životních vrcholů člověka je, když nemusí dělat úplně všechno, co mu leze na nervy.

* Proč jste se tedy neobrátil zády i k divadlu, které je ještě hůř placené než film?

Protože to je gentlemanská profese. Ano, je hůř placené, ale je tam svoboda. Možná právě proto tam je, že tam nejde o peníze. Divadlo v sobě má historický řád, je to geniální vynález, který nemá náhradu ani obdobu. Je magické tím, že okamžitě cítíte, zda vám to jde, ale cítíte, i když vám to nejde a jde to kolegovi. Za to nelze být divadlu dostatečně vděčný. A řekl bych, že televize má v něčem k divadlu blízko. Ostatně show, kterou dělám, stojí na zásadním divadelním principu, že se odvíjí před diváky. V divadle zkrotnete. Viděl jsem tam i o hodně větší kofry, než jsem já, jak se doslova plazili. Žádná tutovka tam předem neplatí. Pořád se žvaní o pokoře, ale v divadle se o ní žvanit nemusí. To si ji vynutí. Je to mysterium a magie, nesdělitelné.

* Místo filmu jste si tedy ale vybral něco, co je lépe placené a co vám navíc na nervy neleze.

Máte na mysli…

* Mám na mysli moderátorství.

To jsem si nevybral. Moderátorství si sice vybrat můžete, ale všem kolem to bude jedno. Hodně lidí tady si vybírá moderátorství. Kdekomu se říká moderátor, už i ventilátoru. Sám ten pojem je přitom zavádějící a vychází ze zpatlaného dojmu veřejnosti: televize – prachy – sláva – moderátor. Je ale přece rozdíl mezi tím, co dělá Moravec, co dělám já a co dělá třeba Mareš. Přesto nás veřejnost, ale to i ta takzvaně odborná, strká do jednoho pytle, a v něm nás srovnává.

* Jak jste si tedy vybíral moderá… možná je to jen slabostí českého jazyka, který nestíhá vybrušovat nuance… asi by bylo správnější tohle příšerné slovo: talkshowmanství?

Hodně opatrně. Když nás s kolegou Ornestem s Dvaadvacítkou vyhodili z České televize, nabídla mi Simona Matásková z Primy, zda bych něco nemoderoval. Souhlasil jsem, pokud to nebudou soutěže, ve kterých Jaroušek získává sedm bodů. V tu ránu se moje intelektuální okolí, lidé v divadle a podobně, zhroutilo, jak to, že o tom vůbec jednám. To mě ohromně povzbudilo, protože na takové kolektivní české zoufání moc nejsem, a přišla na svět Sauna.

* Ta měla ale dost daleko k pokusům přivléct sem model late night show typu Jaye Lena či Lettermana.

V téhle fázi jsem teprve objevoval neznámé půvaby té věci. Od počátku jsem trval na tom, že tam budu sám za sebe. To je oproti divadlu, filmu, oproti herectví velký půvab: přijdete, převléknete se a jdete na to. Na rozdíl od filmu, kdy vstáváte v pět ráno, abyste v pět odpoledne řekl před kamerou jednu větu, třikrát ji zopakoval a zase jel domů. Další šok: u takové práce se celý vybalíte. Jste tam sám za sebe, o čemž se herci nesní. Bylo to rajcovní. Bavilo mě, že jsem si mohl říkat, co jsem chtěl, což přinejmenším pro naši generaci byl lahůdkový zážitek ještě i dlouho po revoluci. A po Lenovi s Lettermanem jsem pokukoval už tehdy, ale z dálky a s velkou úctou k něčemu, co jsem považoval za optimální, ale u nás neuskutečnitelné.

* Jak vidět, ne tak docela. Kartičky se zprávami za sebe odhazujete skoro stejně sebejistě jako David Letterman. Pokukoval jste i po Larrym Kingovi? Ten vás jako vzor nelákal?

King má o dost snadnější pozici než ti dva. Vychází mnohem víc z událostí, kdežto oni musejí sázet na show. Žijí ze světa celebrit. Larry King je zajímavý, umí mluvit snad s každým, ale je to polední záležitost. To není noc, kdy se dělá late night show. Ale hlavně – já mám rád srandu, a té u Kinga moc není.

* To jistě není, a já bych dodal zaplaťpánbůh. Kdežto u vás a u zmíněné dvojice sice je, ale člověk se tam o často i zajímavých hostech pro samou srandu moc nedozví.

Pokud by mělo jít o souboj vědomostí a srandy, vždycky budu stát na její straně. Už proto, že je jí kolem nás míň než vědomostí.

* Myslíte? A pokud i ano, dlouho to trvat nebude. Existuje jistě i zlatá střední cesta mezi Kingem a Krausem. Působíte intelektuálním dojmem…

Ano? Pak je to náhoda.

* Neironizujte to. Psával jste chytré sloupky, glosoval trefně a se silným názorem dění. Byly na vážná témata, nebyly možná srandovní, ale vtip v nich nescházel. To je možná ta zlatá cesta, vtip mezi vážností a srandou.

Vidíte, a já jsem opět dal přednost srandě a přestal jsem psát, protože to bych považoval téměř už za střet zájmů. Řádný šašek si nezadá.

* Zkoumal někdy někdo za váš už poměrně dlouhý život váš psychický profil?

Ano, prosím! Byl jsem dokonce kvůli vojně devět týdnů na skupinových terapiích. A i sám jsem absolvoval desítky hodin autoanalýz.

* Prozradíte mi nějaký jejich zajímavý výstup? Výstup, který vás třeba překvapil, třeba zarazil, šokoval, potěšil…

Shrňme to tak, že jsem to absolvoval kvůli vojákům, a ti pak konstatovali, že jsem v pořádku, i když jsem dělal, co se dalo. A ještě jednu věc vám řeknu. Ohromně mi to pomohlo. Avizovala mi to už lékařka, která mě tam posílala: Hele, vojna nevojna, řekla mi, tímhle by měl projít každý, kdo chce pracovat s lidmi. A měla pravdu. Z terapií profesora Růžičky dodnes žiju, taková to byla lekce. Ohromně cenná. Víc ale než cokoli, k čemu jsem se dobral uvnitř sebe sama, mě šokovala bravura, s jakou ta sezení pan primář vedl, a hloubka, do jaké v nás všech nahlédl. Mysterium…

* Jistě, mysterium, ale já bych z vás rád vylomil třeba míru sebevědomí, pokud ji tam zkoumali, tíhu vašeho ega, sklony k zlobnosti, zkrátka něco nemysteriózně patologického.

Myslím, že sebevědomí ani ego se měřit nedá. K mému hodnocení však jistě měli řadu instrumentů a já jejich závěry o mé osobnosti zhruba znám, ale…

* Ale neřeknete mi ho.

Neřeknu. Heleďte, třeba právě sebevědomí. Ono má v Česku zvláštní příchuť, spíš pachuť. Ale přitom je to jenom vědomí sebe sama. Tedy něco, na čem by člověk měl lpět. Sebevědomí nesouvisí s tím, co jste nebo co umíte, ale jenom s tím, že jste. Kdybych nebyl sebe vědom, byl bych onuce. Míry takových ožehavých pojmů jsou v Česku téměř všechny pod čárkou. Je-li tady někdo evropský standard, což si myslím, že je můj případ, už se tu na něj kouká, jako kdyby měl na hlavě metrovou čepici. Člověk tu přes všechny fóry o reinkarnaci je jenom jednou, tak by si měl být sebe vědom. U mě se to ještě pojí s tím, že jsem tu vlastně náhodou. Vždyť můj táta měl to štěstí, že se náhodou vrátil z koncentráku. Mám jako vítěz v loterii chodit při zdi?

* Vaše zdravě průměrné evropské ego zmasakruje podměrečná tuzemská ega hostů…

Ne vždycky. Někdy jim dá vyniknout.

* Většinou ale ne, protože tak je přece ona show nastavena, jako VAŠE show, nikoli jejich. Vylučujete, že by se divák třeba rád dozvěděl i něco víc o nich a něco méně o vás?

Vy mě pořád tlačíte k nějakému mesianismu, že bych snad měl předávat divákům jakési informace. Takže opakuji: já chci bavit. Ať tu někdo dělá třeba Crossfire, seriózní, vyváženou diskusní přestřelku. Vždyť tu může být dvacet rozmanitých talkshow. Nejsou. Ptejte se jinde, proč nejsou. Dozvíte se nejprve asi, že tu na to nemáme lidi, a potom nejspíš, že ti všichni experti ani nevědí, o co jde. Ale ještě musím dodat, že bavit pro mě neznamená vyvolávat neustále smích. V mém pojetí bavit znamená nenudit. Nuda číhá v každé vteřině, aby ovládla pole. Já ji tam nesmím pustit.

* Nehrozí to z divácké strany okoukáním a z vaší strany snad až nevyhnutelným stereotypem?

Jména, která tu padla, tohle nebezpečí popírají. Jejich prakmotr Johnny Carson dělal svou show pětkrát týdně dvacet pět roků. Do hry vstupuje i spousta nepostižitelných pudových základů. Žádná show se nekoná a lidi stejně koukají chtivě z okna, jestli nějaká nezačne.

* Netrápí vás, občana, nikoli showmana Krause, ani trochu povrchnost toho, co děláte?

Asi tak jako povrchnost hospody. Televize k ní má v tomto smyslu poměrně blízko, a to může někdy lézt na mozek. Ale na mozek toho leze víc. Lidi vás znají. Znají vás dobře, a vy je ne. A dají vám to najevo. Budí to zvláštní pocit, když vám někdo řekne „tohle vy přece nemáte rád“, a vás první reflex vede k úvaze, odkud to ví, když jste se nikdy předtím neviděli. Je to velký nápor na psychiku a jedním z úkolů je věnovat maximální péči tomu, aby zůstala zdravá. To platí pro každého veřejně známého jedince. Mozek dostává děsně zakouřit a je nutné mu dávat šance, aby se nadechl.

* Jaké šance dopřáváte tomu svému?

Například téměř absolutní klauzury. Na chalupě, prakticky sám, třeba celé léto, po kterém pak mám problém se vrátit. Samota vám umožní vrátit se k sobě samému. Lze si pomoci i racionálně, vypěstováním určitých návyků, které k tomu patří. Na Uvolněte se, prosím se nedívám, nejsem ve střižně, když se pořad zkracuje k vysílání, téměř se nedívám na televizi, jen jednou za měsíc si udělám takový průjezd kanály, co se kde děje. Nečtu noviny, jen internetové, a rozklikávám jen titulky, u kterých předpokládám, že mě zaujme i obsah. Nesleduju vizuálně ani jinak nic, co by mě popuzovalo, protože jsem býval kdysi velmi bouřlivý kritik kdečeho, a to je v mé situaci nežádoucí. Dnes věnuji energii na to, abych v sobě neměl zlobu. Poměrně přísný režim jsem si stanovil…

* Řeholi…

Tak se trošku vnímám. Jako mnich. Protože samozřejmě mám puzení někde, třeba i v divadle, v řadě povstat a začít řvát: Jděte s tím už do prdele! Neuložil jsem si ale tuto řeholi jen kvůli Uvolněte se, prosím, ale pro vlastní sebezáchovu.

* Umíte být zlý?

Dávám si hodně záležet na tom, abych nebyl. Bývám ostrý, umím řvát, říkám některé věci asi hodně tvrdě, ale mám strach, abych nebyl zlý. Myslím si, že k tomu mě ale pánbůh poměrně dobře vybavil. Vypadám zle, a tak nemusím páchat moc zločinů, abych měl přirozený respekt.

* Jste hodně na peníze? Říká se to o vás.

Říká se to proto, že na to vypadám. Já měl rodiče se zvláštním vztahem k penězům. Pro maminku byly peníze něco jako losy pro štěstí. A tatínek z toho byl na nervy, protože nás bylo pět dětí a on pracoval, aby nás uživil. Vždycky jsem si říkal, že nebudu-li ani jako otec, ani jako matka, budu ideální. Myslím si, že se to povedlo. A jsem si jistý, že v mém okolí si nikdo netroufne říct, že jsem na peníze. Protože jsem si stejně tak jistý, že na ně nejsem. Nejsem totiž blbej.

* Nejde jen o klepy mezi lidem obecným, ale i z míst jako ČT, ještě v časech, než jste se rozkmotřili, se nesly zvěsti o vašich zvyšujících se požadavcích.

To jsou žvásty závistivců. Já je svou prací dotoval. A myslím si, že peníze jsou dobré zrcadlo, člověk se na nich věrně přečte. I proto je lidi milují stejně, jako je hluboce nenávidí. Mně se právě tohle na nich líbí. Z pouhé desetikoruny se dozvíte, co je kdo zač.

* Dalo by se to tedy bez negativních emocí nazvat vědomí si vlastní ceny?

Té si samozřejmě vědomý jsem. Ovládám umění něco prodat. Člověk má volbu: může si vybrat, že nebude mít peníze, o to větší ale bude míra autonomie. Když už ale tedy pracuju s takovým nasazením, pod takovým tlakem, jaký skýtá televize, když znám tržní ceny lépe než oni, protože se v tom prostředí na rozdíl od nich pohybuju, je to jednoduchá rovnice. Řekneteli si o nehorázné peníze, nikdo na trhuvám je nedá. Řeknete-li si o málo, jste blbej. V ČT k tomu mají tendenci hrát s vámi betla, třebaže trh už dávno neznají. Vysvětlují vám, že trh je to, co určí oni. Tak to prosím ne, nikdy. Už z principu, vždycky aspoň o korunu víc. Jim se hraje bohorovně, protože oni na rozdíl ode mě a druhých svoje peníze fasujou.

* Co se vlastně přihodilo, že z idylické symbiózy Kraus – ČT je téměř nepřátelství?

Mělo to více stupňů, narůstalo to. Začalo to nenápadnou maličkostí, přesunem repríz mého pořadu. A pokračovalo to stále zjevnějšími snahami o zásahy do pořadu. Stručně a zkrátka řečeno: s nástupem paní Fričové nastalo usměrňování Krause. A to teda ne! Krause totiž nelze usměrňovat.

* Těšíte se na bezbřehé komerční prostory, které se vám ve srovnání s úzkoprsou svázaností ČT otevřou?

Nejsou bezbřehé. Žádné prostory nejsou bezbřehé. Všude jsou mantinely. Ale v komerční televizi jsou jasné: čísla, nebo odchod. Čestná prohra se však dá unést, člověk z ní neblije. Rozhodně je lepší než falešná výhra. To skoro spíš žádné břehy nejsou ve veřejnoprávní televizi. O sledovanost jim nejde, nejde jim vlastně o nic a to nic se dá vykládat z týdne na týden zcela protikladně. Už je to bulvár, varujou jednou, a podruhé zase hrozí pokleslými čísly. Tak to je lepší jeden hodně tvrdý břeh než taková rozplizlost.

* Zapletl jste se čerstvě jako porotce i do soutěže Česko Slovensko hledá talent. Na jaký talent jste to odborník, smím-li se ptát: na břichomluvce, drezúru koček?

Na žádný, ale už jsem to dělal se Slováky a je to ohromné. Bavilo mě to. Člověk tam vidí zajímavé spektrum lidí. Je to myslím i určitá reflexe dané země.

* Zase ale hlavně zábava?

Nejenom. Podívejte se například na Paula Pota, který vyhrál jeden britský ročník. Tomu to změnilo život. Kdo ještě vedle takové soutěže má šanci takhle radikálně změnit život člověku, byť jen jednomu? To je přece pozitivum. Vedle toho, že se televize jako každá jiná mašina snaží všemi prostředky vydělávat peníze, její talentové show mají v sobě ještě tenhle prvek, jakýsi bonus.

* I ve vás v hodně raném věku objevili talent. Nebyl celý další proces jeho postupného rozvíjení a potvrzování o něco víc košer?

Nebyl. I mě jako dítě odvlekli do pomyslné soutěže. Někde jsem ještě jako předškolák měl recitovat, nešlo mi to, tak jsem vypadl. Později ve škole si mě vybrali jen na základě toho, jak jsem vypadal. Koukali na design, protože hledali grázla. Navíc vybírání dětských herců je specifické. Tady ale, když na to přijde, může kariéru v showbyznysu udělat i sedmdesátiletý stařec. Máte-li pocit, že se to plete pánubohu do řemesla, pak v situacích, kde jde i o štěstí, se to smí.

* Co vám říká jméno Neil Postman?

Něco mi říká, ale já jsem na jména strašnej.

* Už zesnulý americký mediální expert…

… který napsal tu jednu hrozně slavnou knihu, ze které se hojně cituje, ale já ji kromě nějakých úryvků nečetl.

* … a která se jmenuje Ubavit se k smrti. Jak se vám líbí jen její titul, když už neznáte obsah?

My jsme kdysi ve Dvaadvacítce říkali něco obdobného: Donutil nás k smíchu. Přijde mi příliš metaforický, vystihující snad jen reakci slabých nátur. Mě neoslovuje. Neplatí na mě. Jako jedinec, který si o svém životě rozhoduje ve valné většině sám, vím, že právě v oblasti zábavy je člověk čistě pudově vybíravější než v jiných. Nebaví mě to, jdu domů. Nebo jinam. Chcete-li mi většinu prezentovat jako bezmocnou masu, která si s tím neví rady, odpovím vám, že kdyby neměli to, ať je to cokoli, dostali by vzápětí něco stejně hrozného. Nebo horšího. Nebo nic. Lidé se baví víc a víc, to je prokázané. Nato vám dalajlama poví, že playstation je výtečná věc, protože se díky ní dostanete do stavu alfa. A já to můžu potvrdit, protože to používám. Dám si „požitkové násilí“, vykropím pár vesnic, a je ze mě dobrák zbavený vnitřní zloby.

JAN KRAUS ›15. 8. 1953, Praha Narodil se do pěti dětí vychovaných v rodině novináře a spisovatele Oty Krause, který přežil Osvětim. Ve filmech hrál i v televizi už jako dítě, hrál v Happy endu, Ukradené vzducholodi, mihnul se i ve Spalovači mrtvol. Jeho dalším údělem se stalo gymnázium, po němž nepokračoval na hereckou školu, zato však pokračoval příliv sice nevelkých, ale výrazných rolí: Slaměný klobouk, Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka, Osvobození Prahy… po loňských 3 sezónách v pekle jich byly bohaté desítky. Hrával a dodnes hraje i v divadle. Filmových rolí však výrazně ubylo od 90. let, kdy se začal věnovat televiznímu moderátorství, jehož podobu vytříbil od satirické Dvaadvacítky přes Saunu a Občana Krause až do podoby vlastní talkshow po vzoru amerických nočních show nazvané Uvolněte se, prosím. Kvůli ní pověsil na hřebíček i publicistiku, které se příležitostně věnoval. Od nové sezony přechází jeho show z ČT na Primu, kde také zasedne v porotě reality show Česko Slovensko má talent. MEZI ČTYŘMA O ČIMA V e-mailu mi „se srdečným pozdravem“ sdělil, že (rozhovor) poskytne, ale fotografovat se nechce, protože to nemá rád. Když však přišli fotografové na místo a v aktu čirého zoufalství ho o to slušně požádali, on slušně vyhověl. V zdor své pověsti, vzdor svému nepříliš pozitivnímu vztahu k novinářům. Nade vším zvítězil profesionál. A když profesionál převáží i na opačné straně, odmyslí si jeho bručounský, vražedný kukuč, zjistí, že se umí usmívat i jinak než ironicky, že je vtipný jinak než egoisticky, pohotový jinak než televizně úsečně a povrchně. Že je vzdělaný, přemýšlivý – a samozřejmě oddaný své profesi. Že kouří a že ve vedru, které v těchto dnech panovalo na vnitřním zahrádkovém dvorečku rádia Frekvence 1, kde jsme se poté, co odvysílal svůj odpolední pořad, sešli, se uvolnil natolik, že měl na sobě mokasíny a kraťasy.

Foto popis| Všude jsou mantinely. Ale v komerční televizi jsou jasné: čísla, nebo odchod. Čestná prohra se však dá unést, člověk z ní neblije.
Foto autor| / FOTO: KAREL ŠANDA

Foto popis| Sebevědomí má v Česku zvláštní příchuť, spíš pachuť. Ale přitom je to jenom vědomí sebe sama. Tedy něco, na čem by člověk měl lpět.
Foto popis| I když se v Uvolněte se, prosím uvolňoval víc moderátor než jeho hosté, televizní diváci poctili tuto talkshow cenou TýTý
Foto popis| Moderátorství si sice vybrat můžete, ale všem kolem to bude jedno. Hodně lidí si vybírá moderátorství. Kdekomu se říká moderátor, už i ventilátoru.
Foto popis| Už jako dítě měl Jan Kraus obličej stvořený pro role filmových padouchů. Čarodějnice Saxana si ale s Mikym Rouskem poradit dokázala.
Foto popis| K filmu se Jan Kraus pootočil zády, divadlo si však dodnes neodpustí. V představení Nahniličko aneb Poněkud dojatý hraje se svou životní partnerkou Ivanou Chýlkovou.