A můžu si takhle troubit, jako jelen v lese!

A můžu si takhle troubit, jako jelen v lese!

Novinář: Pane Krausi, i když Váš pořad v České televizi je celkem sledovaný, vykazuje řadu závažných nedostatků. Víte o tom?

Kraus: Vím. Nevím jen, který z toho přehršle nedostatků máte právě na mysli?

Novinář: Například že je kradený.

Kraus: Kradený je za předpokladu, že lze krást i počasí.

Novinář: Mohl byste tu celkem nesriozumitelnou metaforu nějak upřesnit?

Kraus: Budete li tak laskav a nejdřív mi vysvětlíte, komu jsem údajně podle Vás pořad zcizil?

Novinář: Divím se, při vaší inteligenci, tak jednoduché otázce: všichni přece víme, že je to kopie amerického televizního pořadu…

Kraus: Ještě pardon: Když říkáte, pane novináři, všichni – to myslíte celou redakci, celý dům, nebo celé Česko, či Evropu?

Novinář: Sebe a moji ženu. Pro Vaši informaci: je absolventkou Filosofické fakulty, studovala historii umění, je docentkou…

Kraus: Aha, gratuluji. K vaší otázce. Mohu odpovědět otázkou?

Novinář: Beze všeho.

Kraus: Zprávy. Televizní zprávy – znáte, ne?

Novinář: Jistě.

Kraus: Jsou kradené? Nebo jinak: je to přece také kopie!

Novinář: Zprávy jsou zprávy, ne zábavný pořad..

Kraus: To máte sice pravdu, ale ne v Česku. V těch pokleslých soutěžích, o kterých přinášíte pravidelně tak podrobná zpravodajství a tolik barevných fotografií, jako jsou Tadátadátadá apod. jsou ZPRÁVY mezi soutěžními pořady. Často se umísťují na předních místech. Ale protože si nemůžete patentovat ani nijak autorsky chránit rozhovor, není žádná talkshow na světě, nemá li v sobě nějaký jedinečný nápad, nebo soutěžní mechanismus, ničím jedinečná v tom smyslu, “patentovatelná”, nebo autorsky chránitelná. Ale buďte klidný, stejnou pitomost troubil pan Štěpánek, který seděl několik let v nejvyšší vysílací radě. Tak se jen potvrdilo, jak nekvalifikovaný lidi můžou u nás dřepět na významných místech.

Novinář: Dobře, ale kopírování samo o sobě je pokleslé. Proč jste neměl ambici, přijít s něčím novým, Českým, naším, …

Kraus: To udělal řada lidí přede mnou a udělá řada lidí po mě. Není větší varování. Chcete li dělat auta, je dobré se držet tradičních karosérií. Je jich jen několik druhů. Chcete li být za každou cenu jediněčný, hrozí, že vymyslíte auto s dvěma volanty, nebo pěti koly, případně dveřmi v podlaze.. To nechám jiným televizním Edisonům.

Novinář: Pojďme k další otázce…

Kraus: Pojďme.

Novinář: Využíváte pořad k vlastnímu sebepředvádění, host jako by vás nezajímal…

Kraus: Zkuste někdy vést rozhovor s někým, kdo vás nezajímá. Je to tak náročná disciplína, že bych na ni zatím nestačil. Jestliže opravdu vedete rozhovor! Něco jiného je, když moderátora host nezajímá proto, že v okamžiku jeho odpovědi je hluboce ponořen do četby svých napsaných otázek. Na druhou stranu, Talk pořadů s “ukázněnými” moderátory je tu několik, těžko bych se vešel na trh. A taky: já se pokouším o talkshow. To slovo show, pane redaktore nedpoceňujte.

Novinář: Veřejnoprávní televize nemusí sklouzávat k laciné show, naopak může přinášet hodnotné rozhovory.

Kraus: Čím je ale například pro vás rozhovor hodnotný?

Novinář: Například, když se něco dozvím…

Kraus: To ale hodně záleží na tom, co už víte. Čím méně toho víte, tím větší šance je vás nadchnout a obráceně. S ohledem na vaši ženu se ale obávám, že vás nadchnout bude velmi náročné.

Novinář: Ale právě pro náročné diváky by měla být veřejnoprávní televize.

Kraus: Náročnost se ale měří jen tím, jestli jsou její diváci “náročnější” než diváci komerčních televizí. Představa, že vytvoříte televizi, na kterou budou doma lačně hledět do noci doktoři, vědci, profesoři, případně i vaše paní – to je mýtus. Je to pořád jen televize. Nenahradí školu, univerzitu, rodinu ani psychiatra. Stejně jako hospoda nenahradí divadlo nebo koncert.

Novinář: Srovnání poněkud kulhá, ale pojďme dál…

Kraus: No spíš, kulhejme dál, ne?

Novinář: Zdá se mi od vás populistické, že často kritizujete politiky, ale nikdy nepřijdete třeba s nějakým řešením problému, nebo proč tedy nejdete do politiky?

Kraus: Nemyslím si, na rozdíl od Vás, že kromě kritiky musím dávat také “pilulky” řešení. Jste zřejmě tradičním zastáncem té české infekce o vyváženosti. Když jednou o politikovi řeknu, že mě naštval, měl bych podle vás, příště zase říct, že ale na něm oceňuji, že peče vánoční cukroví? Nebo kritizuji li poměry ve školství, měl bych nabídnout vlastní koncept reformy školství? Proč bych to dělal? Já si, pane redaktore, jsem jen tak na světě. A můžu si takhle troubit, jako jelen v lese! A když bych šel do politiky, tak budu počítat s tím, že kolem mě budou houfy různých Krausů troubit ostošest. Jestli to nesnáším, neměl bych chodit do politiky.

Novinář: Pokud jde o vyváženost, v televizi by rozhodně měla být…

Kraus: To prosím platí pro zpravodajství, a pro politické diskuse. Televize v nich nemá nikomu stranit a všechny partaje mají mít stejnou příležitost. Ale když už jsme u toho a absurdně bychom zkusili parametry “vyváženosti” zcela nepřípadně aplikovat na zábavu: Co myslíte, účast politika v Uvolněte se, je pro něj výhodou, nebo nevýhodou?

Novinář: Jak pro koho…

Kraus: Souhlasím. A tam případná “vyváženost” končí. Jak vědět napřed, jaký bude dopad pro toho či onoho politika z té či oné politické strany? Mohli bychom totiž klidně říct, že neúčast v pořadu je pro některé politiky, či pro politické strany výhodná a tak je tam tedy v rámci “vyváženosti” tahat násilím. Tady budeš dřepět a necháš se vyváženě zesměšňovat, nebo naopak: teď si koukej vyváženě lidi získat! To je idiocie. Často jen zaklínadlo postbolševiků na omezování svobody. Navíc já jsem zásadně nevyvážený, protože mám vždycky jenom jeden názor. Vy, jako novinář máte na všechno určitě aspoň dva, abyste byl vyvážený, ne?

Novinář: Z čeho pramení vaše neopodstatněná nevraživost vůči novinářům? Občas jsou vaše výroky za hranicí slušnosti.

Kraus: to máte pravdu. Sám si libuji v tom, že názory zveřejňuji pokud možno jasně, jednoduše. Jako jednoduchý – ani nemohu jinak. A máte pravdu i v tom, že novináře často kritizuji. A když to dělám, bývá to na základě konkrétního podnětu. Teď jsem zase četl, jak jedna televize koupila licenci Hardtalku z BBC – v několika novinách, dokonce i slovenských. Jak si licencovat rozhovor u stolku, někdy s lampou, někdy bez ní, to bych chtěl vědět. Licencoval bych si tedy některé věty. Třeba Dobrý den. A vždycky, kdybyste chtěl někoho pozdravit, musel byste si ode mě koupit licenci. Vám bych ji dal levně….

Novinář: tradičně deformujete podstatu..

Kraus. Já ne, vaši kolegové. Mediální “specialisti”. Obdivuji tenhle český fenomén. Dvacet let píše o médiích a pořad o nich nic neví.

Novinář: Nikdo není neomylný…

Kraus: A možná i obráceně, pokud jde o novináře v Česku. Je tu pár novinářů, kteří se pletou velmi zřídka..

Novinář: Rád se vytahujete, že noviny nečtete. Možná ne, ale noviny čtou elity…

Kraus: Čtu Respekt, říkal jsem to dokonce i v reklamě, ostatní čtu na webu. Nehodlám se trápit novinama jen proto, abych vypadal jako stará elita. Noviny, podobně jako televize, jsou dnes něco jako kdysi pevná telefonní linka. Mobily jsou už na cestě. Vyfoťte se někdy v redakci, na památku.
Posttransformační společnost by potřebovala kvalitní noviny víc, než ostatní země a místo toho u nás noviny ve své funkci selhávají ještě víc. Ale je to logické. Populace je jen jedna. Noviny jsou ale i ty obrázkové hnoje, které se živí lží, pomluvami, svinstvem všeho druhu a budou se tak mimo všechny mantinely pohybovat suverénně do té doby, dokud je čeští soudci nezkrotí. Ti je ale asi těžko mohou krotit, protože jsou z velké části namočeni sami do špíny, anebo se chvějou strachy z “mocných”.

Novinář: Co vás vede k takovému nekonkrétnímu očerňování celé justice?

Kraus: Máte představu, že bych měl vyjmenovávat dobré soudce, podezřelé soudce, špatné soudce? Zdá se mi jednodušší ptát se, kdo v zemi nastoluje a drží právo? Politici? Novináři? Ne. Justice. A například státních zástupců co čunkovali tak, že kauza Čunek je už dnes z hlediska “velespořivého” bezpečáka Čunka druhořadá, protože daleko víc páchne jejich počínání. Jsou tak arogantní, že žvaní o nějakých “zkušebních” jízdách s novým autem.

Novinář: Bez důkazů můžete snadno očernit kohokoli.

Kraus: Pokud můžu vyslovit podezření jen s důkazy, tak si můžu rovnou nechat vytrhnout jazyk. Ty lidi nedělají často nic jiného, než z poloviny nekalost a z druhé poloviny zahlazují stopy a svědectví. Na předních místech politiky, justice, apod. nemůžou být lidé s “černou” nejasností kolem své osoby. Zní to sice pateticky, ale pravda je, že takové společenské vzory vedou k tomu, že šmelina všeho druhu se pak šíří celou společností. Ostatně, jak psaly noviny, po kauze Čunek přestali lid hlásit podezření na korupci.

Novinář: Když jste takový kazatel, jestlipak jste si urovnal svoje vlastní, osobní poměry?

Kraus: Kazatel nejsem, ale snad jako novinář snesete i pár vět o něčem jiném, než kde budu trávit dovolenou, jaké mám auto, co můj nemanželský syn a oblíbené “novinářské” “prohazování” partnerek.

Novinář: Když jste mluvil o vzorech, veřejně známé osoby také fungují jako společenské vzory…

Kraus: Jak které. Nezapomeňte, že novináři v Česku, hnáni chronickým nedostatkem celebrit, je musí vyrábět z kdekoho. Takže tady je veřejně známý kdekdo a vypadá to, že nakonec budeme veřejně známí všichni. A bude po vzorech. Naopak, je velikou devizou a nezaslouženou výhodou novinářů, že většinou jsou vizuálně málo známí. Oni tedy mohou kázat, ale osobní zodpovědnost mají podstatně menší. Na vás se určitě nikdo na ulici neotočí s tím: je hele, to je ten idiot, co psal minule o …

Novinář: Jestli vám vadí, že jste známý, mohl jste si zvolit kariéru anonymního novináře. To je vaše volba.

Kraus: To, jestli budete známý si nevolíte. Kdyby ano, tuším, jak byste volil vy. Ale nic proti tomu. Člověk si toho musí vážit. Na druhou stranu nevím proč bych měl být v některých ohledech občanem druhé kategorie. Tedy že např. Bauermedia, se svými Rytmy hnoje, Poblitými světy a jinými podvodnými časáky budou moci psát beztrestně urážlivá svinstva, na kterých není pravda ani slovo a oni to navíc nekale prodávají.

Novinář: Veřejnost má právo na informace o vás..

Kraus: Lež není informace. Já taky nikde nehlásám, že šéf Bauermedií chodil na holky společně s Fritzlem, (to je ten rekušan co prznil vlastní dceru ve sklepě…)

Novinář: Jak se na vaši práci dívají vaše děti?

Kraus: Moje děti se na moji práci příliš nedívají, protože mají jiné zájmy. Kromě Davida, který se na to dívat musí i kdyby nechtěl…

Novinář: Vy takový kritik, a přitom takové rodinkaření!

Kraus: To je rodinkaření jako u cirkusu, pane. Když chodíte po laně, chcete aby vám konec lana držel někdo, u koho máte jistotu, že udělá mximum pro společný úspěch. V normálních rodinách to bývá právě někdo z rodiny. Jako i u Svěráků, bratrů Formanů, atd. Vy si ale pletete showbussines s ministerstvem, jako bych ze syna udělal náměstka. A prozaické vysvětlení je ještě snažší: Za ty peníze by to pro mě nikdo “cizí” nedělal, ani kdybych chtěl. Jako že nechci. Budete se divit, ale napsal jsem také hru, jen pro určité herce a jen za podmínky, že ji bude režírovat Jiří Ornest. Jiné varianty nepřicházely v úvahu. Stejný recept. Lano o dvou koncích. Až budete s čímkoli vystupovat přímo před lidma, pokud vás neraní mrtvice, rychle to pochopíte.

Novinář: Vy si vždycky najdete kličky jak věci vysvětlit…

Kraus: Vy si vždycky najdete způsoby, jak co se vám nehodí nazvat kličkama…

Novinář: Jste vůbec vlastenec, když pořád na něco nadáváte?

Kraus: Já pořád na něco nenadávám. Ale když už dělám rozhovor pro noviny, nebo v televizi, rád si zakritizuji, nebo jak vy říkáte: zanadávám. Jinak nevím, proč bych např. rozhovor pro noviny dělal? Abych vzpomínal, jak jsem seděl u řeky a hleděl, jak čas plyne? A kdybych nebyl vlastenec, nenadával bych vůbec . Jako se nesnažím přesvědčovat o něčem cizí děti, nekritizuji je. Nejsou moje. Vlastní ano, na těch mi záleží. Mám to tak i se svojí zemí. Považuji ji natolik za svou, že když mám pocit, že mi z ní před očima dělají nepoctivou, prolhanou, couru, tak kritizuji. Vy, jako jeden z hlídacíh psů máte v tomhle ohledu ještě větší zodpovědnost. Nebudete li hlídat demokratické poměry v zemi, může být zle. To jediné, co občané mají jako ochranu před zneužitím demokratických poměrů, svobod, atd. jsou media. Obávám se, že novináři u nás z velké části raději podléhají pocitu, že mají podíl na moci. Nemají nakonec nic a navíc se zpronevěří své veledůležité profesi.

Novinář: Chcete tvrdit, že jso u nás ohroženy základní principy demokracie?

Kraus: Mohou být ohroženy každý den. A v zemi, která má dlouhou historii totality, deformované generace nesvobodou je takové riziko ještě větší…

Novinář: To se ale týká především vaší generace..

Kraus: To určitě. Ale stejně tak to neznamená, že když je to problém mé generace a starších, že mladí jsou nádherní, dobří a svobodní. Poznal jsem řadu mladých lokajů, že by jim staří slouhové mohli závidět.

Novinář: Můžete psát sám do novin nebo do časopisů a aktivně se k nám přidat!

Kraus: Budete se divit, příliš nemůžu. Je to ve střetu zájmu právě s Uvolněte se prosím. Těžko budete psát otevřeně a směle o někom o kom víte, že bude za pár dní vaším hostem v televizi. Proto jsem také přestal psát do Blesku. I v televizi platí, host do pořadu, Bůh do pořadu – tedy aspoň na začátku.

Novinář: při vší té kritice a velkých řečech jste psával do bulváru. To je výmluvné. nezdá se vám?

Kraus: Politické glosy, pane. Poměrně náročná disciplína na 11 řádek. Nepsal jsem o tom, že Jarda spí s Alenou, že Franta se Zuzkou “pracují” na miminku. Bulvár má svůj standart. U nás většina bulvárních kousků je bohužel hluboko pod ním. Vrcholem českého svinstva je pak neměcký verlag Bauermedia – svými Rytmy hnoje, Poblitými světy, atd. Jen díky tomu, že české soudy ve svých rozsudcích odsuzují tahle barevná bláta velmi rentabilními pokutami. Všimněte si, že český bulvár nemá to co ten zahraniční: ostrý politický komentář. Zdaleka nebývá špatný a patří ke standartnímu bulváru.

Novinář: A proč myslíte že u nás není?

Kraus: Není mnoho těch, kteří by ho uměli psát. A když už by někdo byl, nebude tak velký zájem bankovkových mašin nahněvat si politiky. Nemohli by pak s nimi při rautech společně ucucávat víno. Strach.

Novinář: strach?

Kraus: Ano, strach. Chleba týhle země. V práci se strachem jsme velmistry na obou stranách. Umíme strašit, vydírat, vyhrožovat z pozic silných, umíme se bát, třást o výplatu, o splátky, o fleky – z pozic slabých. Strach bychom mohli jako experti přednášet na světových universitách. Navíc za ty roky, generace – už mnoho lidí vnímá strach jako standartní součást svého bytí.

Novinář: Vy jako hrdina, ne.

Kraus: Nejsem hrdina. Ale také ne otrok. Když jsem naposledy obědval se svojí maminkou, mluvili jsme, jako tradičně, trochu o politice a situaci v zemi. Měla stále velmi dobrý přehled. Najednou se zamyslela a zeptala: Že to lidi všechno snesou, že si to nechají líbit? Bylo ji devadesát tři, absolvovala prémiový nacismus, komunismus, koncentráky, pět dětí – ale otroka z ní neudělali. Kdyby ano, nepřišel bych na svět.
Jistě pochopíte, že bych ji chtěl být v tom, v čem jsem ji vždycky obdivoval – aspoň podobný.

Novinář: a ještě poslední otázka: proč děláte rozhovor sám s sebou? Nikdo vám není dost dobrý?

Kraus: Dobrý je kdekdo. Ale chci regulérní obchod: Když už mám být součástí vašeho podnikání, vašeho vydělávání, a to zdarma – chci aspoň, aby to byl rozhovor o tom, co považuju za důležité. Nesnesu už, abych byl předkládán “upravený” podle vkusu redaktorů, šéfredaktorů, editorů. Za jejich výplatu, jejich vkus, jejich dezinterpretaci – můj kcicht, mé jméno. Veškerý můj kapitál.

Novinář: Děkuji Vám za rozhovor.

Kraus: Nemáš Honzo, zač.