Jak to, že ještě nikdo nesedí?

Lidové noviny 2000

Jak to, že ještě nikdo nesedí?

Jan Kraus doporučuje: Přestaňte krást a podvádět

Hraje, ale za herce se nepovažuje. Moderuje, necítí se moderátorem. Píše, ovšem podle svého názoru není novinář, literát ani `pisálek´. V televizi mu chybí tužka a papír, po napsání sloupku do novin se těší na zkoušku v divadle. Cestou si dělá ze všeho srandu. Ale s vážnou tváří: „Vším jsem byl rád,“ říká Jan Kraus.

LN: Otec Kraus přežil nacistický lágr a později i „pozornost“ komunistů. Doma jste o tom mluvili, a rodina, jak i v knížkách píše váš bratr Ivan, tím žila… Chtěl jste někdy pocházet z jiného rodu?

Kolem osmnáctého roku jsem prožíval hejskovské zasnění. To jsem chtěl být chlapeček z bohaté rodiny na Západě. Že bych tím pádem nemusel nic dělat a byl zaopatřen dík tradičnímu bohatství.

LN: Hejskovské období… Ale nepřipadal jste si jiný než ostatní už jako dítě?

Připadal. Nejnápadnějším znakem bylo, že jsem pocházel z pěti dětí. To všechny vzrušovalo. Odpovědí na dotaz, kolik mám sourozenců, byli ve škole šokováni.

LN: Případ pro sociální odbor?

To ne, rodičům se zázračně žilo dobře, i když neměli skoro žádné peníze a bylo pod jejich úroveň brát přídavky. Přesto jsme jezdili na výlety, lyžařské výcviky… a já měl navíc nejlepší svačiny. Byl jsem jeden z mála, co měl občas i banán! Ostatní po mně chtěli kousnout, ale později to byli oni, kdo měli auto.

LN: Vlastnictví banánu bylo lepší?

Banán byl u nás komplikovanější. O něm nesměl vědět otec, ten něco takového považoval za neuvážené utrácení. Svým způsobem měl pravdu, protože maminka by nám koupila modré z nebe. Občas až zapomněla, že máme finanční limit, tak jsem párkrát musel k paní domácí, aby počkala s činží.

LN: Byl jste údajně na maminku fixován. Otec byl mimo?

To ne, jen… maminka byla hodná a táta přísnej. Z táty jsem měl respekt! Ale nejen já! Na druhou stranu měl specifický smysl pro humor a zvláštní míru tvrdosti. Ta byla dána tou koncentráčnickou zkušeností; jeho výchozím kritériem byl prostě lágr. Spoustu věcí posuzoval v rámci toho, zda by s tím člověk v lágru přežil, nebo ne. Řekl-li „S tím bys v lágru nepřežil!“, odhaloval slabost. Nešlo o jídlo, šaty, ale o zvyky, představy, manýry… Mnohdy jsem sním měl nedorozumění, protože on se smál mým starostem. Co trápilo mě, přišlo jemu legrační.

LN: To musí štvát…

Jo, ale když se do toho narodíte, v takových souvislostech žijete, od vašeho jaktěživa se o tom kolem mluví, nepřipadá vám na tom nic divného. Naopak, jak píše můj bratr, divil se, že většina spolužáků nemá otce s číslem. My svého času mysleli, že otcové jsou číslovaní.

LN: S otcem jste později absolvoval cesty do lágrů – jak na vás působily?

Byl jsem s ním v Osvětimi, kde pak vznikl i filmový dokument Cesty do nebe. Pár dní jsme tam byli, spali… bylo to pro mě strašlivý. Táta si přál, abych tam s ním jel, tak jsme před lety vyrazili; on mi dělal důkladnou prohlídku s komentářem a všechno popisoval s určitou zvláštní spokojeností. Nakonec říkal, že tam rád jede, ale ještě raději jede odtamtud. Je jedním z vězňů, kteří se rádi vraceli.

LN: Není to jistý druh masochismu?

Ne. Netroufám si mluvit za něj, ale nejhlavnější, co ho motivovalo a dosud motivuje, je myslím záměr sdělit. Sdělit, že se něco tak děsného odehrálo a co to vlastně bylo. Chápu, že člověk, který tím prošel a pamatuje si vznik i důsledky diktatury, vidí, že nebezpečí je stále, že trvá. To vědomí bylo otcovým motorem. Proto o tom pořád informoval, psal… i se na ta místa vracel.

LN: Zpět. Zmíněný dokument mnohé pobouřil.

Nebyl tradiční. Jo, obvinili mě, že jsem v něm nebyl k otci uctivý. Nutno říct, že sám otec se v lágru coby vězeň choval nestandardně. Třeba tam postavil dílnu a dík tomu přežil. Nebudoval ji proto, že by mu to dovolili, ale z pudu sebezáchovy, v nějakém třeštění – jinak by zešílel. Lhal esesákům, že ji dělá na pokyn jiného esesáka, a když byl hotov, předstíral, že je zámečník a cosi opravuje. Záhy začal fakt dělat po lágru drobné opravy… Jeho pobyt byl hned specifický i tím, že měl de facto `privát firmu´. Tím se vymykal onomu až stotisícovému davu. Na druhé straně, ač samozvaný zámečník, měl tu moc k sobě přibrat druhé a tak i zachránit život. O tom jsem se s ním chtěl v dokumentu bavit. O tom, že by v lágru nikdy nešel na společné záchody, o veselých historkách z Osvětimi a tak. To je však pro mnoho lidí nestravitelné! I když připouštím, že humor v lágru měl jiný kalibr než dnes na Silvestra.

LN: Černý humor a ironie – vašemu otci dané, ale skočily i na vás. Jo, ale k ironii člověk nemusí absolvovat koncentrák…

Ironie je pohled na svět, který lze zdědit, a pak ve zdraví přežít traumatické situace. Člověk má dvě možnosti: ironii, nebo blázinec. Konec konců, každý malér je po čase zábava. Průšvihy, úspěšně přežité jsou zpětně legrace.

LN: To jste cítil už jako dítě?

Nás bylo pět dětí, což hovoří za vše. Ve Vlhkém prádle to popisuje bratr; buď slzíte v koutě a jste pořád ve vlhkým, nebo se začnete s bráchou či sestrou smát: my sme pořád mokrý! Je pravda, že když je vás na to víc, víc to pomáhá. A rodina je společenství svírané podobnými problémy. Takže i my jsme to pudově přejali od rodičů, kteří měli ironii a černý humor jako sebezáchovný reflex. Pět dětí v době, kdy já byl malej, nebylo nic lehkýho.

LN: Říkáte: i jako děti jsme drželi pohromadě. Nakonec jste tu ale ze sourozenců zůstal sám.

Napřed odcházeli ti starší. Když nakonec zůstala mladší sestra a já, diskutovali jsme. Podal jsem si sice žádost, ale nepustili mě, protože už jsem měl děti. Nakonec odjela ona byla svobodná a uměla jazyky. My ovšem vždy spekulovali, že z nás pěti by tu měl kvůli rodičům jeden zůstat. Přirozenou cestou jsem to byl já. Měl jsem proto i vysvětlení: Rusy musí mít na zádech někdo, kdo je ochoten se s nima utkat. A mladší sestra mi na to přišla moc křehká.

LN: Neposílali vás sami rodiče do zahraničí?

Tatík neměl vůbec pocit, že bychom se tu trápili. Proti Osvětimi se mu to zdálo docela dobrý. To maminka cítila, že schopnosti lidí jsou tu limitované a omezované. U nás se největší úprk odehrál v roce 1968, kdy jsme měli pocit ohrožení. Tenkrát odešli dva sourozenci, nejmladší byl Michal. Bylo mu osmnáct. Jemu maminka sama řekla, ať zůstane venku co nejdéle a studuje. Byl to přirozený mateřský reflex, chtěla, aby syn byl v bezpečí.

LN: Nikdy jste necítil vůči sourozencům závist. Že oni jsou venku…

Já je obdivoval. Z možného odchodu jsem měl hrůzu a zkoušel vše jen kvůli synům. Bál jsem se! Já to měl doma vždycky rád, a taky jsem měl ohromě rád češtinu jako zábavu na klábosení, a vědomí, že o to přijdu… Nakonec, mně tu vadili jen ti komunisti! Nikdy jsem sourozencům nezáviděl, mimochodem dobře jsem věděl, čím prošli. To byly tvrdé zkoušky, než vystudovali, uchytili se. Dá se říct, že proti nim jsem tu měl standardní pohodlnej život ve zhaslým komunismu… Druhá věc: když nás v osmdesátým roce prvně pustili ven, zaplatil nám nejstarší bratr měsíc v Monte Carlu. Já byl ve výkladní skříni kapitalismu, v drahým appartementu, v dáli pluly jachty, okolo lítali Rothschildové na rogalech… a já nic! Žádný vzrušení. Mě to bavilo doma!

LN: Jste patriot.

Jo, a nejen pokud jde o klábosení, i pokud jde o krajinu. Čechy jsou krásná země! Čím víc jsem toho viděl, tím víc si to myslím. Léta jezdím na venkov, na chalupu, a jsem tam šťastnej. Já byl vždycky rád a spokojenej na český vesnici; ta je mimochodem pastvou pro ironii.

LN: Vaše ironie na venkově?!

S ironií končím, jakmile se tam blížím. Už jsem pochopil. Pár zkoušek totiž bylo, a já vím: spletl jsem se… V devadesátém jsem dělal osvětu na téma, co je demokratický kapitalismus. S tím jsem pohořel, stejně jako pak s computerovým kursem pro domorodce. Ač byl zdarma! Přihlásily se jen ženy, na což chlapi reagovali pochvalou, že to byl skvělej nápad, a ty ženy se zas tvářily, že kurs je prima, ale neměly doma computery. Scházely se na radnici, kde byl počítač zavirovanej od her, a měl jeden program – přídavky na děti. Postupně jsem zjistil, že jsem popleta.

LN: Celkem štěstí, že i po osvětě na chalupu můžete.

Měl jsem tam pár výstřelků; třeba když sousedi vnikli na mou zahradu a odvezli míchačku. Byla sice půjčená od radnice, ale oni ji bez dovolení odtáhli z mýho pozemku! Já si musel dát schůzku se starostou, členem ODS, a vysvětlit mu, co je soukromé vlastnictví. Taky jsem upozornil, že pokud příště někdo vleze na můj pozemek – budou mrtví. Jinak mám k vesnici vlídnej vztah! Ona je mikrosvětem, který zrcadlí jádro pudla, to ve městě neodpozorujete. Na venkově je všechno jasně vidět, tam taky udeřila revoluce o rok později, ale s plnou silou… Mám tam řadu přátel, a mám rád tamní lidi. Jsou zábavní ve svém vidění světa, zábavní v tom, že jsou jiní než ti z města, a zábavné jsou ihádky s nimi.

LN: Vám přijdou zábavní, protože si i z nich můžete dělat legraci.

Pozor, znám tam řadu lidí, kteří si výborně dělají srandu ze mně! Já poznal na vesnici hodně lidí, se kterými je velká sranda. Byť dělají řadovou dělnickou práci, mají přirozenou inteligenci, šarm a půvab, s některými z nich vydržím hodiny. To schůzka s intelektuály bývá utrpení. Mluví o sobě, svých úspěších a o tom, jak jim někdo hází klacky pod nohy…

LN: Pověřují vás kamarádi z venkova úkoly? Třeba: Řekni v Praze, v televizi… ty můžeš a my ne…

Ze začátku říkali, vy to máte v Praze jednoduchý, vy tam máte ty turisty. Já přikyvoval: to máš pravdu, protože u nás spí každej večer někdo, a já jim prodávám i manželku. Ale takový, že se člověk vrátí z Moskvy do gubernie, to ne! Po revoluci se ozvalo: řekni v Praze… tak jsme to probrali. Už vědí, co můžu v televizích, i co já a vláda!

LN: Napadlo vás v roce 1989 vstoupit do politiky?

Já měl představu, že politiku mají dělat ti, co na to mají chuť a cítí tu zodpovědnost. Sebe jsem v tom ohledu považoval za hloupýho a nezodpovědnýho. Navíc jsem myslel, že bych pro to neměl ani trpělivost. Ale musím říct, že párkrát jsem si to vyčítal. Neměl jsem se zříkat všech věci, které se kolem přehnaly. Ale v politice je pro mě zádrhel -politické strany. Nejsem fanda kolektivu a představa, jak se podřídím předsednictvu… S tím zápasím od školy, takže bych si připadal zas jak ve škole. Ne, na to mě neužije!

LN: Váš osobní vztah k politice a politikům?

Politiky považuju za důležité, ale vím z historie, že dobrý politik toho zmůže hodně v pozitivním i negativním smyslu. To bude platit vždy. Politika je zvláštní obor, kde se věci odehrávají zdánlivě nepřirozeně (spousta zákulisních jednání), ale politik je člověk, co otevřeně přiznává, že jde hájit společenské zájmy do otevřené arény! Tím rezignuje na spoustu svých zájmů, počínaje soukromím. Kvalita politiků se odvíjí všude na světě od jejich kvalit osobních. V tom je u nás háček. Komunismem jsme dost zničený jako celá společnost, takže na výběr politiků není dost kvalitního potenciálu.

LN: Které tři věci vás v politice nejvíc otravují?

Mě pobuřuje, že vznikla garnitura politiků, kteří přešli volně ze socialismu do kapitalismu v rámci politiky a neznají běžný život. Pak mi vadí, že dál funguje socialistická pruderie, jakou je třeba úzus o neskákání do řeči a jiné bláboly. A za třetí: stále se pěstuje nátlakový bolševický systém. Když řeknete o politikovi, že je bambula, začne se jeho poradce ptát, kdo jste, kde pracujete, prostě jako by vás zkoušeli zmáčknout.

LN: V kritických sloupcích v časopise Týden politikům noříte nosy do jejich chyb, v televizním pořadu Další, prosím! si je dobíráte. Cítíte uspokojení, nebo je to povinnost?

Mám rád věci, co ve mně vyvolají pocit smíchu, rád proto i ledacos udělám. Mý televizní snažení míří proti socialistický pruderii. Politik s oblibou tvrdí: „Kritizovat, to umí každý, ale hledat řešení!“ Na to odpovídám: „Nebudu nic hledat, ty hledej! Ty ses tam nacpal! Já mám volno, já budu jen kritizovat…!“ Taky mě fascinuje další móres. Vy dotyčnému připomenete: „Vaše dcera ukradla jeřáb!“ A on odpoví: „Mluvte o podstatných věcech, třeba, jak roste hrubý domácí produkt…“ Ale proč? Teď se musí mluvit o tý zlodějině. Musíme se učit, že tady, kde se za komunismu nesmělo skoro nikde nic – se dneska může skoro všude skoro všechno. Tlachy politiků o tom, co je slušnost, co je pro diváka zajímavé atd. musím stopnout. „O to se nestarejte, o to se starám já! Vy se starejte o odpověď!“ Je to, jako když se nastěhujete do činžáku, kde jsou všichni spořádaný, ale vy víte, že polovina roky seděla, protože kradli. Teď je nejvíc zajímá, jestli je uklizeno na chodbě. Fajn, ať někdo uklidí, ale já se ptám: „Vy jste seděl za co?“

LN: Prostě, před vámi nikdo nesmí zůstat v klidu.

Nechci ve svém pořadu znervóznit ty předem nervózní. Já potřebuju, aby ten člověk chápal, že tím nezačíná světová válka, ale že to může být dobrý i pro něj. Něco otevřeně říct o sobě může být dobrý i pro politika. Kde na to má prostor? Jinde musí hájit barvy strany, vznášet politický argumenty.

LN: Odmítají politici účast ze strachu?

Odmítají, ovšem pravdu proč, se nedozvím. Někteří jsou podezřelí, že nechtějí přijít kvůli mně. Já ctím právo odmítnout u těch, kteří do takových pořadů nikdy nechodili, nechodí a chodit nehodlají.

LN: Vedle televize stojí vaše zmíněné sloupky. Jsou to vaše zbraně, jak s něčím bojovat…

Ano, působí to dojmem, že mně je dovoleno zlobit. Ale to musíte léta zlobit, abyste si vydobyla tyhle možnosti! Upřímně, já tím zlobením, racionálně změřeno, nezměním nic. Natož politiku! Krásný na tom je, že na rozdíl od politiků si můžu psát, co chci, bez ohledu na stranu a bez obav o místo. Nesmějte se, to je problém českých politiků: jak by se uživili, kdyby museli z politiky?

LN: Na bezmoc si ale nestěžujete?

Vadí mi určitá vracející se deziluze. Chápu, že v období na konci komunismu a začátku nového systému se hodně krade, hodně podvodníků, kteří by jinak neměli šanci, dělá kariéru… dobře, ale už by to mělo skončit! Chtěl bych taky ale vidět, že se to někomu nevyplatilo, protože jinak mi nezbude, než vzít baseballovou pálku a jít si vytlouct autorádia z dalších aut, abych nebyl pozadu a nedělal tady naivního bambulu. Teď čekám, jak to dopadne. Pálky maj.

LN: Nemáte rád slovo pokora, ale není to právě pokora, co mnoha lidem chybí?

Slovo pokora mi samo nevadí. Mě popuzovalo, když se v komunismu zveličovalo. Mluvilo se o pokoře, skromnosti, což mělo vést k tomu, aby člověk byl jednou z roje pilných včelek, co snášejí med do společného úlu. Myslím, že pokoru dobře nahradí slovo úcta. Je fakt, že některým lidem pokora chybí, ale lze je k ní dovést. I politiky! K pokoře dojde i ten, který provede malér a jeho první větou je: „Odstoupit nehodlám!“ Dojde k ní ve chvíli, kdy za to jeho partaj tvrdě zaplatí a sami její členové mu sdělí: „Franto, ty teď odstoupíš, protože jinak bys zlikvidoval celou stranu!“ Když neodstoupí, oni odhlasují, že ho zbavují funkce… tím ho dovedou k pokoře. Zatím se ale politické strany nechají manipulovat jedinci. Je to tím, že lidé málo vnímají svou svobodu a málo si ji brání. Třeba takový zákon o poskytování informací…

LN: Ubližuje vám?

Zákon sice je, ale politici se mu brání. Ale vezměte, kolikrát vy poskytujete informace o sobě! Já třeba odmítl dávat v České televizi rodné číslo. Ve vrátnici jsem nabídl rodné jméno a příjmení, s tím, že rád přidám jméno křestní. Pohádal jsem se se správcem budov, který řval, že ten systém je založen na číslech… Já, pamětliv otcova čísla z Osvětimi, jsem oponoval, že takový systém už tu byl! Taky jsem řekl, že rodné číslo mě diskriminuje – tedy první dvě numera, což je rok narození – vůči mladejm holkám! Když se dozvědí, kolik mi je, okamžitě ztrácejí zájem! Nakonec jsem se do budovy televize dostal zadním vchodem, přišel za tím správcem a řekl mu: „Už jsem tady, bez čísla i bez jména! Váš systém je na hovno.“ To je boj za osobní svobodu. Nedávno jsem zase šel do stavební firmy a vrátný se ptal, proč tam jdu. Já mu řekl, že obchoduju s jadernejma raketama, on koukal, a já šel dál. Ptal se, ani nevěděl proč, tak jsem mu zpestřil život. Dodneška říká kamarádům: „Poslyš, tam choděj lidi! Nedávno tam byl jeden, co prodává jaderný zbraně!“ Chudák podezírá vedení svý firmy, ale nikde to neřekne.

LN: Ještě jednou pokora. Ať chcete nebo ne, patří k víře, a vy jste katolík ne?

Ano, ale i tam mám tradiční problém. S kolektivem. Mám prostě individuální víru! Po dohodě s Bohem. Já si v něj umím věřit sám.

LN: Potřebujete k tomu přikázání?

Chápu je, i v rámci vývoje. Byl to nejchytřejší způsob, jak vést lidi k záchraně existence, života vůbec. Nepokradeš, nezabiješ: ty považuju za fantastickej nápad, bez diskuse. Pak máme ty problematický, jako nepožádáš manželky bližního svého… no! Co když požádám, co ona má za přikázání? Tam je to krapet rozvolněné.

LN: Omezuje vás některé?

Přikázání musí mít člověk vstřebaná v sobě, o to jde. Znám spoustu katolíků, co jdou ze mše do mše, ale mimo kostel lžou od rána do noci.

LN: Vaše ironie míří i proti Bohu?

Existuje-li Bůh, pak ho ironie nějakého cvrčka jako jsem já, nevzruší.

LN: Je doba, kdy se vaše tvář objevuje víc, jste známější, populárnější. Je to fajn?

Nelze to nevnímat. U mě jde o poryvy. Začaly Dívkou na koštěti, pak byl útlum, pak zas opak… Ale filmového herce bere divák jinak, televize je něco jiného. Díky té je ona známost děsně rychlá a člověk se navíc stane součástí domácnosti. Takže za mnou přijde paní, že má problémy se synem, co jako bych s tím udělal? Pak dostanu dopis, že jsem veleidiot, a na konci stojí: „To Ti píšu za celou Karvinou!“ Mimochodem, jen naivní člověk jde do televize s tím, že ho nikdo nebude znát. To by musel být šílenec nebo vystupovat v latexový masce.

LN: „Bojoval“ jste s bratrem Ivanem o popularitu? Kdo bude známější? A dělá vám dobře, že si vás lidé s bratrem pletou?

Bratr žije hlavně v Paříži, a když je tady, tak si lidé pletou jeho se mnou! Pro něj zážitek, protože je o 14 let starší, pro mě trauma. Tak, když mu někdo plácá po zádech, že ho včera viděl v televizi, je to pro něj lichotka už z hlediska věku. Jsem rád, že u toho nebývám. Neznám větší urážku, než když si mě pletou s někým, kdo vypadá tak strašně jako můj bratr, a ještě je starší! Na druhou stranu mám štěstí,
že si můžu dovolit bejt na svý sourozence pyšnej!

LN: A jste?

Jsem. Na rodiče i na ně. Vlastně na celou naši rodinu.

Michaela Šmerglová