Jan zbavený hran a vtipná Ivana

Lidové noviny 2001

Kraus & Chýlková

KRAUS & CHÝLKOVÁ

 

Životní partneři při společné práci? To slibuje nevšední zážitky, ale hrozí to ikatastrofou. Ivana Chýlková s Janem Krausem s tím už mají svou zkušenost. Absolvovali už nejen společné natáčení, ale i neúspěšný pokus o rozhovor do časopisu. Otázky Jana Krause prý jeho partnerku přivedly k pláči.

LN: Když jste se letos setkali při natáčení s režisérkou Andreou Sedláčkovou, vnímali jste to jako zvláštní situaci?

Ivana Chýlková: Já jsem měla radost, že to tentokrát Jeník vzal. Od paní režisérky Sedláčkové už totiž dostal několik nabídek, do kterých nešel.

Jan Kraus: Představte si, že bych vám řekl, abyste přišel se svojí partnerkou v pět na náměstí Míru, tam bych na vás rozsvítil deset světel a řekl bych, teď udělejte, že jste se jako poprvé potkali. Je to zvláštní situace. Herectví je nenormální práce a tohle je ještě taková perla v té nenormálnosti. Přestože jste partneři, máte o práci i o tom, co je disciplína nebo tvůrčí svoboda, jinou představu. A my dva jsme v tomhle úplně jiní. Ivana o mně říká, že jsem herecký žoldák. Jsem poslušný jako voják. A Ivana je ta herečka, která hledá další varianty. Já se pak tvářím: co zdržuješ, dělej, co ti řekli! A ona zase říká: nejsem bezduchej žoldák jako ty. Takže už jsme spolu měli párkrát diskusi, jak to má být správně. Skončilo to remízou…

I. CH.: Zatím jsme pořád spolu.

LN: Vy také vnímáte, že společné hraní vyžaduje zvláštní úsilí?

I. CH.: Tyhle Jeníkovy peripetie se dozvídám až teď. Já to tak nevnímám. Mně to přijde ohromně zábavné.

J. K.: Ale my jsme při natáčení takové peripetie měli. Bolela mě záda. A při některý scénách, kdy si na mě Ivana lehla…

I. CH.: Nelehla, ty sis lehal na mě.

J. K.: Dobře, ale v každém případě jsem přitom zlehka vzdychnul. A ona začala říkat, že jsem cimprlín.

I. CH.: Na celý štáb křičel: Au, ona není normální. To je tak, když si režisér obsadí starého herce.

LN: Máte pocit, že se věnujete divadlu plněji než Jan Kraus, když odbíhá i do dalších oborů, a vy jste v angažmá?

I. CH.: Nemám tu šanci ani nadání, abych se mohla věnovat různým věcem jako Honza. Ale nevěnuji se jen jednomu divadlu, hraji ve čtyřech.

LN: Vás moderování neláká?

I. CH.: Já bych nechtěla být ani na straně zpovídajícího, ani na straně zpovídaného.

LN: Ani v pořadech Jana Krause?

I. CH.: To dvakrát ne. Jednou jsme zkusili spolu dělat rozhovor. Skončilo to tak, že jsem plakala. Ptal se, jako by mě vůbec neznal. A pořád se smál, přesně jako teď. Ráno jsem pak zavolala do časopisu, že to rušíme, protože se spolu přece kvůli rozhovoru nerozejdeme.

J. K.: Partner je jediný člověk, s nímž dělat rozhovor skutečně nejde.

LN: Zažili jste období, kdy jste si řekli, že se v médiích objevujete příliš často a že by bylo lepší to na nějaký čas zarazit nebo omezit?

I. CH.: Takový pocit jsem měla asi v roce 1992 nebo 93, kdy jsem si říkala, že na sebe snad vyskočím i z ledničky. To platilo pro tehdejší poměry. Dneska by to bylo hluboko pod normou.

J. K.: Velkou kanonádu jsem zažil loni, kdy Prima ještě dávala mé staré pořady a zároveň už běžely nové na České televizi. Jenže každý, kdo si myslí, že tohle může uregulovat, je bláhový. To regulují média. A pro ně není dobré, když je jeden člověk najednou všude. Abych vyhověl představě, že je správné poskytovat rozhovory jednou za tři měsíce, musel bych chodit na redakční rady všech časopisů a ptát se: Uvažujete o rozhovoru se mnou? Abych si něco nachystal. Pokud ovšem jednou předstoupíte před lidi jako moderátor, který v televizi říká své názory, nejste daleko od politika, takže jste podle mě ˝povinen˝ o sobě veřejnosti poskytovat další informace. Něco jiného je herec. Ten má právo říct, chci jen hrát a ostatní mě nezajímá.

LN: Unavují vás otázky novinářů, na něž jste už několikrát předtím odpovídali?

J. K.: Pokud noviny uveřejní stejný rozhovor, který už vyšel někde jinde, je to jejich problém, ne můj.

I. CH: Já z toho blbej pocit mám.

LN: Vy jste jednou řekl, že kdo jde do televize, musí se chovat tak, aby nezačal lézt divákovi na nervy. Nemáte pocit, že když budete stále v televizi a pak ještě v časopisech, že se to brzy stane?

J. K.: Počkejte, je-li to hňup, který pořád kouká na televizi, no tak ať mu lezu na nervy. Kvůli takovému bych tam byl i víc. Proboha, vždyť má knoflík, který může zmáčknout, vypnout mě a jít se projít. Člověk, který na vás pořád kouká a píše vám, že mu lezete na nervy, je ubožák.

LN: Dostáváte hodně takových dopisů?

J. K.: Ano, ale řídím se zásadou: anonym neexistuje. Když se nepodepíšeš, nejsi. Ale píše nám jeden blázen zajímavého typu, který pečlivě vystřihuje slova z novin…

I. CH.: Ten nám píše denně a když nějaké slovo v novinách nenajde, tak ho dopíše rukou.

J. K.: Na jeho dopisy se občas kouknu – ale cestou ke koši. Některé bych ale rád přečetl v televizi, protože zlej anonym může i dobře pobavit.

LN: Chodíte do divadla jako diváci?

I. CH.: Občas ano.

J. K.: Já jsem odporný divák, jak divadelní, tak filmový.

I. CH.: To ne, když se ti to líbí, tak jsi vděčný divák.

J. K.: Ovšem to je svátek, jinak jsem úplný prase. Celé to zkritizuju, ze všeho zvracím, zhnusený jdu domů a končím s tím oborem. Končím s divadlem, protože jsem pochopil, že to je naprostý kompost. Televizi zlikvidovat – pomlátit vysílače… Já hned začnu mít takzvanou totální náladu. Řeším to tím, že se na moc věcí nedívám. Buď jsem naprosto uchvácený, a pak tím žiju, anebo přijde deziluze. A pak jsou takové situace, jako když mě třeba Ivanka přemluvila, abychom šli na film Prolomit vlny.

I. CH.: Viděla jsem ho v Karlových Varech – byl strašně úžasnej a opravdovej. Musela jsem doma udělat tak půlroční kampaň, abych Honzu přemluvila.

J. K.: Já nemám rád drastické a dramatické věci. Mám vlastně rád jenom srandu, svých dramat mám dost… Tak jsme šli, a teď to začalo. Při prvním náznaku, že se objeví nějaké problémy, jsem se podíval do země, ale chtěl jsem to vydržet. Ivanka při filmu plynule plakala, pak se vyplakala, vyšli jsme ven, ona řekla: to bylo krásný, dáme si věneček, a bylo jí dobře. Rozumíte tomu? Já týden nespal, pořád jsem před očima viděl toho chlapa a to dítě…

I. CH.: Tam o žádné dítě nešlo…

J. K.: To je jedno, prostě nemohl jsem týden spát a ona vedle mě šťastně oddychovala. Ivana brečí i při televizi. Už bychom si podle mě měli pořídit nějaký mediální kbelík, který by ty slzy u televize zachycoval. Jen při zprávách má jiné emoce, tam je naštvaná jako já. Už jsem to jednou někde říkal – moje dřívější partnerka Jana se vždycky ve chvílích, kdy jsem po politikovi chtěl něčím hodit, před televizi postavila a křičela: máme dvě děti a ta televize stála 15 tisíc! Kdežto Ivanka říká: Ber ho! Ona je nebezpečná.

LN: Sledujete své výkony někdy v televizi nebo na monitorech?

J.K.: Ne, jen výjimečně. Když si něčím nejsem jistý, tak se kouknu, jak to vypadalo navenek. Ale moc nevěřím na to, že se tím něco naučíte. Vždyť ono to ani není normální – kolik lidí se na sebe může podívat v televizi? To se jim pak vzdalujete ještě víc.

I. CH.: U mě to většinou záleží na režisérovi – když v něj mám důvěru, tak se na sebe dívat nemusím. Když jsem bezradná a režisér nemá představu jasnou, tak mně to pomůže, navede.

J. K.: Já spíš mám strach, že tam uvidím něco, co by mě donutilo s mou profesí ihned skoncovat.

LN: Do vašich pořadů se někteří lidé bojí chodit. Vyvoláváte v lidech respekt nebo i obavy. Měla jste z Jana Krause také respekt, když jste ho potkala?

I. CH.: Ne. Já jsem si vždycky nad fotografiemi Jany a Jana Krausových říkala, jak taková krásná ženská může žít s takovým kolotočářem. Takže když jsme se potkali, byla jsem překvapena, že dá dohromady vůbec souvislou rozvitou větu. Nebyl pro mě příslibem ničeho, tak mohl jen stoupat.

J. K.: Já jsem taky z Ivany respekt neměl, i když tak díky svým rolím může působit. Nikdo mi nevěří, že jsem jí neznal! Znal jsem jméno, věděl jsem, že vyhrává nějaké ankety, viděl jsem pár fotek. Takže ona u mě byla na bodě mrazu. Poprvé jsem ji viděl v šatně na natáčení.

I. CH.: No a protože nezaťukal, byla jsem ve spodním prádle. Kolotočáři zásadně neťukají.

J. K.: Viděl jsem, že má na noze modřinu, říkal jsem si, no, jo, ty herečky, ty sebou pořád někde mlátěj…

LN: V jednom časopise o vás napsali, že ˝Jan objevil v Ivaně nečekaný smysl pro humor, Ivana zase poněkud obrousila Janovy drsné hrany…˝

I. CH.: To je naše oblíbená věta. Já bych totiž bez Krause byla šedá, nudná myš. Teprve Jeník ve mně objevil nečekaný humor.

J. K.: Já jsem také nestál za nic, než jsem poznal Ivanu. Byl jsem úplná krychle. Občas jsem s těma svýma hranama řezal futra. Až Ivanka mě obrousila.

I. CH.: Do úplného vajíčka.

LN: Jednou jste řekl, že vaše partnerka nedostává správné herecké příležitosti. Jaké role jsou pro ni podle vás ideální?

J. K.: To je jednoduché – Ivana je výborná komička. Myslím, že divadlo to už pomalu objevuje. Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho, Zpívání v dešti, Nahniličko – to jsou všechno výrazně komické role. Myslím, že hraje dobře ženy typu vamp nebo femme fatale, ale je škoda, že mimo divadlo nemá moc jiných příležitostí.

LN: Ve Zpívání v dešti v divadle v Karlíně mluvíte celou dobu nosově…

I. CH.: Měla jsem jednu výhodu nebo nevýhodu – při celém zkoušení jsem měla chřipku. Ve filmu ta herečka mluví hodně pisklavě, jenže na to já nemám hlasové dispozice. Při zkouškách jsem tam tak huhlala, pan režisér říkal – tak mluv jako Křemílek. Tak jsme na to přišli.

LN: Ani dříve jste nehrála jen drsné osudové ženy. Proč vás ale diváci mají zafixovanou právě takhle?

I. CH.: Asi to bude hodně vnějškovou dispozicí. Když je někdo vysoký, tak mají ti menší hned obavu.

J. K.: Ivana má takovou teorii, kterou jí nemohu vymluvit, že ti menší jsou stále takoví ustrašení. Ale je pravda, že pohled těch vysokých já nemohu nijak akceptovat. Je pravda, že jí se chlapi bojí. Někteří dokonce tak, že se k nim ani nemůže přiblížit, protože pořád uskakují.

I. CH.: Je to vlastně taková ochrana od pánaboha, protože kdyby viděli všichni hned navenek, jaký jsem dobrák, tak by si každý na mě dovolil.

J. K.: Já mám zase takovou ochranu v ksichtě. Jsme oba taková chráněná dobračiska.

LN: Oba pocházíte z větší rodiny. Naučí život se spoustou sourozenců lépe se prosazovat ve společnosti?

I. CH.: Já jsem byla nejstarší a ten náš malinký kolektiv jsem spíš vedla.

J. K.: Vyrůstat ve smečce nebo sám je velký rozdíl. Nás bylo doma pět dětí. Jsem zvyklý na to, co říkal můj otec při takové produkci mám právo na zmetky, čímž myslel mě… Ale je pravda, že v rodině okusíte první ústrky a dostanete se snáze do světa dospělých. Proto se říká, dvě děti nic neřeší, až tři je ten pravý bordel.

LN: Váš syn je v tomto směru zatím trochu ochuzený…

J. K.: No, tuhle otázku máme taky rádi: plánujete další děti? My neplánujeme…

I. CH.: Dítě je podle mě taková odměna za dobrý vztah, za to, že to těm dvěma funguje. Takže když přijde další, bude to fajn, když ne, nic se nestane.

J. K.: Představte si, že bych jednou řekl: miláčku, co děláš zítra ve čtyři odpoledne? Myslím, že je čas na další dítě… A ona by řekla: také jsem na to myslela… To je přece šílené, já to plánování nemám rád.

LN: Vy jste i v jiných souvislostech zmínili, že moc neplánujete.

J. K.: Neplánujeme. A pak si třeba říkáme: kde máme jídlo?

I. CH.: To si říkáme velmi často. Naše lednice je stále prázdná. Během večera ji po pěti minutách neustále otvíráme, jestli se tam něco neobjevilo. Přitom mám pocit, že jsem pořád v obchodě.

J. K.: Kdokoli z nás nakoupí, tváří se na toho druhého vyčítavě a říká: zase vleču nákup. Já na plánování nevěřím. Asi to mám po své matce. Té celou válku říkali, aby počítala s tím, že se táta nevrátí z Osvětimi. Vlastně se s tím tak trochu počítalo. Přitom její sestře, která žila celou tu dobu s manželem a dětmi, poslední den války muže zabili. A náš táta se 14 dní po válce vrátil domů. Takže s plánama opatrně.

LN: Jste při hodnocení práce svého partnera shovívavější než u jiných?

I. CH.: Nemám důvod být shovívavá. Asi to souvisí s tím, že na svého partnera má člověk větší nároky.

J. K.: Ivana dokáže být snesitelně kritická. Je věcná, a člověk to pak vždy vnímá pozitivně. A svého partnera znáte tak dobře, že poznáte věci, které druzí nepoznají. Často jí dám za pravdu.

Lidové noviny 07.12.2001

Irena Skurovcová, Gustav Krch