Jaký jste Jane Krausi

(9.3.2006, Magazín DNES)

Magazín DNES sledoval populárního moderátora při natáčení. Je jiný, než se zdá v televizi? A jak ho vidí vlastní syn? Kdyby se uděloval titul nejprotivnější osobnost televize, byl by favoritem. Arogantní, jízlivý, sebevědomý. Když ho však sledujete zblízka, nepoznáváte ho. Vypadá mírumilovně. Jak je kolem něj víc lidí, nemá hlavní slovo, mluví tiše, jen občas se zasměje. „Co má úspěch, je klidnější a spokojenější,“ ??říká jeho syn David. Slovo úspěch patří k jeho pořadu Uvolněte se, prosím.

Je čtvrtek...

... a to bývá Jan Kraus doma.

Nedomlouvá si schůzky, netelefonuje. „Abych večer nebyl vykecaný.“ Dopoledne tráví u počítače, čte zprávy. V poledne vyráží na oběd do restaurace. Má rád hotovky, sám zvládne uvařit nanejvýš čaj. Ve čtyři hodiny přichází do Divadla Ponec, kde se každý čtvrtek natáčí jeho show Uvolněte se, prosím. Kraus si v bufetu kupuje oplatek, produkční mu přináší výstřižky z novin a začínají vybírat zprávy, které bude komentovat.

Hodina je pryč a zdá se, jako by tam Kraus vůbec nebyl. V nenápadném chlapíkovi v černém svetru, který tiše sedí u stolku, by málokdo hledal jízlivého moderátora, který skáče lidem do řeči, a když si umane, pořádně je znemožní. Mluví tiše, většině spolupracovníků vyká. „Lidé se mě??často ptají: Jak s ním můžeš pracovat? Vždyť je tak protivný,“ říká režisér Vojtěch Nouzák. „Když jsme spolu dělali Ze života zvířat, pořád jsem slyšel: To přece nemůže uvádět Kraus, určitě nemá rád zvířata. Nechápu to, neznám slušnějšího člověka.“ Ale stačí si pročíst rozhovory s Krausem za poslední roky a dívat se na jeho pořad. To aby se ho člověk skoro bál. Když se ho ptají na parlament, odpovídá: Lazaret. Ministr práce Škromach je podle něj valibuk, šéf lidovců Kalousek víkendový pijan, ministru spravedlnosti Pavlu Němcovi vynadal, že vypadá, jako by stále jen spal, a před producentem Petrem Vachlerem, zapřisáhlým vegetariánem, do sebe na jevišti naschvál cpal vepřové koleno.

Hrůznou zkušenost s Krausem mají dramaturgové, editoři a všichni, kteří se mu odvážili do jeho pořadu??i textů mluvit. Nejvíc nesnáší novináře, pro ty má souhrnný název matlapatlachytrolín. Jenže Kraus, který sedí v Divadle Ponec, vypadá mírumilovně. A když se ujistíte, zda nerušíte, dokonce se celkem mile usmívá. Za??ne se s vámi bavit. „V poslední době se změnil,“ vysvětluje jeho syn David. „Dřív se trápil, různými pořady opovrhoval a byl častěji vytočený. Teď má úspěch, je klidnější a spokojenější.“

Z vojny se vylhal

Od šesti let daboval dětské hrdiny v zahraničních filmech, od devíti sám hrál. Krausovi měli pět dětí a každá koruna, kterou Jan přinesl, byla dobrá. Když zlobil a rodiče hrozili trestem, vřískal: „Přestanu vám dávat peníze!“ Maminka Božena pracovala jako sekretářka na Karlově univerzitě, otec Ota Kraus byl publicista a autor knih z prostředí koncentračních táborů. Přežil Osvětim, a to bylo hlavní téma, o kterém se u Krausových mluvilo.

Stačilo, když některé z dětí při obědě poznamenalo, že pořád jedí brambory. „Jo, v lágru by ses o ně porval.“ Nebo někdo o cosi žadonil. „Blázníš? Žiješ v nejluxusnějším interhotelu na světě!“ Což ovšem neznamená, že Ota Kraus své děti neměl rád. To, že zplodil pět potomků, pro něj naopak bylo největším vítězstvím nad nacisty. Slavil je často a svérázně, Jana například donutil, aby s ním přespal v Osvětimi. Krausovi sice byli chudí, ale peníze na divadla, hudební školu a různé kroužky pro děti se vždycky našly. Otec bral Jana do kaváren. Nejraději měli tu v Obecním domě, tam si Jan připadal příjemně důležitý, protože mu horkou čokoládu servírovali na stříbrném podnose. V kontrastu s rodinným životem bylo to, co Jan viděl ve škole. Narodil se v roce 1953, a tak neunikl nejslavnější éře pionýrů. Sebejistého kluka s vyřídilkou posílali často na různé recitační a dramatické soutěže. Později, na gymnáziu, už mezi úspěšné žáky nepatřil. Měl tolik zameškaných hodin, až ho vyhodili. Maturitu si udělal na večerní škole, a to napodruhé.

Později Jan Kraus všem pohledným frajerům pořádně vytřel zrak. Tehdy bývala vyhlášenou kráskou výtvarnice a herečka Jana Pehrová. Když se seznámili při natáčení a začali spolu chodit, říkalo se: To není možné, co na něm vidí? Ona dnes na tu dobu vzpomíná takto: „Byl to takovej malej bojovnej skrček s velkým zadkem... Ale všechny překřičel.“ Když v jednom rozhovoru popisovala svůj pocit při svatbě, použila tato slova: „Připadala jsem si jako královna.“ Byli spolu přes dvacet let a prožili roky, kdy se jim dvakrát dobře nevedlo. Kraus zdaleka nebyl respektovaným moderátorem jako dnes. Zakládal si na tom, že je na volné noze. Být zaměstnán odmítal - musel by poslouchat, a to nesnáší. Stálý příjem žádný, velké role nedostával, tak bral i takové, za které se pak styděl. Ve starých filmech si ho můžeme všimnout v menších rolích pohraničníků i policajtů. Když byli jejich dva synové David a Adam dospělí, Krausovi se rozešli. A pak se znovu začalo říkat: Co na něm ty ženské mají?

Začal žít s krásnou, chytrou herečkou Ivanou Chýlkovou. Aby klepů nebylo málo, Chýlková je asi tak o hlavu vyšší než on. Narodil se jim syn Jáchym. „To je štěstí, že máte kluka, to je naděje, že by mohl být po vás,“ říkala jí nedávno při rozhovoru novinářka. „No dovolte! Honza je krásnej,“ divila se Chýlková. Krausovi přátelé sice tvrdí, že není typ muže, který se otočí za každou sukní, ale ženy ho zajímají. Jeho syn David to má vypozorované: „S bráchou probírá moji přítelkyni, se mnou tu jeho. Dělá, že ho nezajímají, ale je zvědavý. Myslím, že by mu vůbec nevadilo, kdybych domů vodil víc přítelkyň“

Čtvrtek, sedm hodin večer...

Před divadlem se scházejí diváci. Na natáčení Uvolněte se, prosím je vyprodáno na dva měsíce dopředu. Lidé si kupují lístky, představení trvá asi půldruhé hodiny. V televizi pak za týden, v pátek, uvidí půlhodinový sestřih. Jdete se připravit, pane Krausi? „Jak se mám připravit, když nevím na co?“ Pak vysvětluje: „Teď se jdu rozmluvit. Mám takový rituál, vždycky před začátkem si chvíli povídám s producentem Janem Šternem. To mi dělá dobře.“ Na to, že zanedlouho vystoupí před vyprodaný sál a zatím netuší, o čem bude mluvit (alespoň to tvrdí), je klidný. „Působí sebejistě, ale vždycky těsně než vyjde před lidi, na vteřinu se zastaví, jako by se potřeboval nadechnout,“ ?říká režisér Vojtěch Nouzák.

Tak jak to s ním vlastně je? Je skutečně tak sebevědomý, jak se tváří, nebo to jen hraje? Úšklebek, zase ten rentgenový pohled, a pak Kraus říká: „Sebevědomí jsem musel mít, když jsem s Uvolněte se začínal. Jinak bych do toho nešel. Ale teď? Sebevědomí z úspěchu, to nic není. Po bitvě je každý generál.“ Pane Krausi, jsem váš syn

Nejdůležitější je pro Jana Krause jeho rodina. Nejde o frázi, jak by se mohlo zdát, své í o tom tento příběh. To si jednou sedá k počítači a v poště má mail od Marka z Rumburka. Zcela neznámý člověk popisuje zvláštní problém: lidé ho upozorňují, že je Krausovi neuvěřitelně podobný. Tak se ptá, jestli třeba není jeho táta. Je mu osmadvacet a ví, že otec, který ho vychoval, není jeho vlastní. Jan Kraus odepisuje, mladý muž posílá fotografii. „Hm, tuhle tvou fotku jsem ještě neviděla,“ říká Ivana Chýlková. „Jenže to nejsem já,“ odpovídá Kraus.

Ve většině rodiny by zavládlo zděšení. U Krausových nadšení: Musíme ho vidět! „Sešli jsme se na mém koncertě. Hned jsme poznali, že Marek je skvělý. Tak jsme se začali modlit, aby byl opravdu brácha,“ říká David. Necháme si udělat testy DNA, aby bylo jasno, rozhoduje Kraus. Domlouvají se, že až budou otevírat obálku s výsledky, mladší syn Adam vše natočí na video. „My si rodinné události natáčíme,“ vysvětluje David. Pak přišel ten významný den. Klan Krausových se vydal do laboratoře. Jenže-problém. „Tady nemůžete natáčet,“ slyší.

Ale zdá se, že premiér Jiří Paroubek je mu sympatický. O jeho turné po republice, na kterém vystupuje s Jiřím Krampolem, se vyjadřuje pochvalně. To u Krause zarazí, mnozí právě naopak Paroubka kritizují, že láká voliče lacinými vtipy v lidové show. Kraus to vidí jinak: „Ukažte mi politika, který si dovolí vylézt na jeviště před lidi a nechat je, ať se ho ptají na cokoli. On to zvládá. Jen ať se předvedou i jiní, ona to zas není taková sranda.“ Mediální odborník Milan Kruml si nemyslí, že Kraus některé politiky šetří víc než druhé, případně že by se dalo vyčíst, které straně fandí. „Stírat se vždycky nechá ten slabý,“ míní Kruml. „V zahraničních Late Night Show moderátoři dávají najevo své názory, klidně řeknou, co si myslí o válce v Iráku. Je to přece jejich show. Diváci si mohou vybrat, jestli s nimi souhlasí, nebo ne. Tady na to nejsme zvyklí.“ Jan Kraus vsadil na dobrou kartu, když se rozhodl prorazit s pořadem, který svět dobře zná, ale v Česku je novinkou. Podobný úspěch měla před časem Halina Pawlowská. Jenže tam hosté vystupovali s připravenými historkami, a tak se atraktivita časem vyčerpala.

Jan Kraus si zatím úspěch vychutnává a umí ho i zpeněžit - stal se tváří reklamy. A je pozoruhodné, že i zde zůstal charizmatickým a šklebícím se Krausem. Není strnulým panákem, který opěvuje prací prášek i prostředky na hubnutí jako mnozí jeho kolegové. Naopak, reklamy s ním, to jsou krátké vtipné klipy. I z reklamy je znát, že přesně ví, co chce. Proto je teď na vrcholu. Však se načekal. Populární i uznávaný se stal až v třiapadesáti, ve věku, kdy jiní na svou slávu jen vzpomínají. * Dívá se, jako by vám očima chtěl provrtat hlavu. Občas udělá ten podivný úšklebek, jaký hází na hosty svého pořadu. Než vyjde před lidi, zastaví se, jako by se potřeboval nadechnout. Čím víc se diváci smějí, tím víc nabírá formu. Hází úšklebky, je vtipnější.

 

Pět podob Jana Krause
Herec Od dětství byl obsazován do rolí lumpů, hrál v řadě filmů ze 70. a 80. let. Po roce 1989 si ho pamatujeme z filmů Černí baroni, Krajinka, Musím tě svést a ze seriálu On je žena. Poslední roli měl ve filmu Skřítek. Denně ho lidé vidí v televizi v reklamě. Moderátor Má za sebou několik talkshow, ale žádná nebyla tak úspěšná jako Uvolněte se, prosím. Na Primě moderoval pořady Sauna a Další, prosím, v České televizi

Občan
Kraus, Dvaadvacítka a Taxi, prosím. Natáčel reportáže z veterinární ordinace Ze života zvířat.

Režisér
Podle vlastního scénáře natočil v roce 2003 film Městečko, který popisuje příběhy obyčejných lidí po roce 1989. Film se hrál na několika zahraničních festivalech, ale v Česku velký ohlas neměl. Je autorem divadelní hry Nahniličko.

Podnikatel
Zakládá si na tom, že nikdy nebyl zaměstnancem. Ani v divadle neměl stálé angažmá. S manželkou Janou Krausovou vyráběli a prodávali keramiku, po roce 1989 prošel kurzem pro daňové poradce, živil se pořádáním stavebních veletrh??.

Občan
Je předsedou sdružení filmových a televizních pracovníků FITES. Výrazně se zapojil do stávky proti řediteli České televize Jiřímu Hodačovi. Své názory dává najevo v komentářích, které psal pro časopis Týden i deník Blesk.

O autorovi| text Scarlett Wilková
Autor: Scarlett Wilková