Češi jsou „vyjímečný“ národ

 

Češi jsou „vyjímečný“ národ

Je úsečný a ironický. Hosty, které zve do svého televizního pořadu Uvolněte se, prosím, často pořádně potrápí. Herec a moderátor JAN KRAUS totiž prohlašuje, že laskavost nemá rád. Proč? „Protože laskavost brání upřímnosti,“ tvrdí.
Je znát, že mu pověst televizního revolucionáře dělá dobře. Ostatně jako revolucionář s notnou dávkou romantiky se projevuje nejen v televizi: žije s Ivanou Chýlkovou, ale ženatý je s Janou Krausovou. O svém osmadvacetiletém synovi se dozvěděl, až když od něj dostal před několika měsíci dopis. I když tenhle mladý muž vypadal, jako by mu z oka vypadl, raději si nechal udělat testy DNA, které jeho otcovství potvrdily. Ostatně revolucionáři jsou zřejmě Krausovým vzorem. „Největším Čechem bych rozhodně volil Jana Žižku, protože jsem jeho obhájcem,“ netají se jedenapadesátiletý herec. Nedávno jste dostal dopis, ve kterém se vám přihlásil váš dospělý syn. Necítíte se jako postava z jihoamerické telenovely? Jaký je to pocit, když vám dospělý muž napíše, že je vám strašně podobný a že možná budete jeho táta? Okolí si ze mě dělá srandu, ale mně to nevadí. Jiný můj syn, Adam, celou tu epopej dokonce točil jako dokument na video. Ono to zjištění není zvlášť jednoduché. Mozek na to není vůbec vybavený.
Je pravda, že máte sestru v Jižní Americe?

Jan Kraus: V Bogotě. Od šedesátého osmého roku. Jela za strýcem, který tam je od roku čtyřicet osm.
Ale tam unášejí lidi každý den! Proč se usídlila zrovna tam?
Jan Kraus: Protože tam byl ten strýc. Sestra tam poznala svého muže, se kterým žije dodnes.
Váš švagr je Kolumbijec?
Jan Kraus: Ano. Byl ředitelem Institutu Caro y Cuervo, což je prestižní institut v Kolumbii. Je také v porotě španělského krále pro udělování cen za významná díla ve španělštině a vždycky, když jedou ke králi, se sestra staví doma, v Česku.
A vy jste byl za ní v Bogotě?
Jan Kraus: Nebyl. Ale sestra mi vždycky říká, že bych tam měl také odejít, že pro mě Evropa není. Prý je šedá a nudná.
Takže i vy můžete dělat vtipy o Jižní Americe, jako černoši můžou vtipkovat o černoších…
Jan Kraus: V jedné své hře mám také proto latinskoamerickou postavu seňority, protože já považuju Jižní Ameriku za součást své rodiny. Nedávno jsem měl v mém pořadu Uvolněte se, prosím jako hosta zpravodaje pana Kandu s partnerkou, která je také z Kolumbie. Rád konfrontuju některé kolumbijské poznatky, jako například že Češi smrdí, se skutečností.
Jak často se sprchujete?
Jan Kraus: Ráno a večer. Na české poměry je to možná hodně. I když dneska už možná ne. Ono to podle mě kdysi vyplývalo z psychického stavu, že to stejně nemělo cenu. Na co? Všechno bylo stejně blbý a na opíječku, která tu bývala častou zábavou, to nemělo smysl. No řekněte: vonět se na opíjení! Myslím, že to byla součást té permanentní komunistické skepse. A druhá věc: ty voňavky bývaly pekelný. Ty byly ještě horší, než když jste smrděl.
Na tom možná něco bude. Víte, že když se někdo nemá čas osprchovat, říká se tomu v Brazílii „česká sprcha“ neboli „banho tcheco“?
Jan Kraus: Říkám, že máme kulturu ruského frontového vojáka. My jsme si zakládali na tom, že smrdíme. Kdo se voněl, byl hned homosexuál. Když jste se opil, tak jste zůstal ležet a začal jste přirozeně páchnout. Chlap dával často ostentativně najevo, že se o sebe nestará, protože to vlastně také nemělo žádnou cenu. Zkrátka nosila se neomalenost, hrubost, nepěstování se, protože opak by byl projevem nemužnosti. Ale já toho nikdy velkým příznivcem nebyl.
Takže lidé dávali přednost vlastní vůni…
Jan Kraus: Když jste se jako chlap navoněl, tak se všichni otáčeli, co se děje! Ale když mi poprvé sestra řekla, jakou máme pověst, ohromně mě to šokovalo. Protože my ji vždycky brali jako sestru z rozvojové země, zatímco já byl z rozvinutého, evropského Československa. Je zajímavé, jak dodnes tenhle pocit, kde je Kolumbie a kde vyspělé evropské Česko, je v mnoha ohledech překvapivý a nevyvážený.
Jak to myslíte?
Jan Kraus: Česko je dodnes pochopitelně ve vyspělé Evropě v mnoha ohledech nevyvážené. Když tu teď sestra byla, hrozně se rozčilovala, že u nás ve školství přišli s nápadem učit některé předměty v cizím jazyce. Když se třeba učíte angličtinu, tak že v ní budete mít i fyziku. Ona v Bogotě sama učí a tak na mě křičela nějaké odborné termíny. A já jsem jí zase říkal, že asi jsou oblasti, ve kterých jsme holt za Kolumbií. A víte, co na Češích nejvíc miluju?
To by mě opravdu zajímalo.
Jan Kraus: Jak mají někdy zjednodušený svět, který funguje tak, že středem světa je Česko. Ne snad ani polohou, která je výjimečná, ale hlavně: žije v něm výjimečný národ. Od toho se odvíjí všechno ostatní. Jediný, ale opravdu jediný malý zádrhel je, že si to myslí jenom Češi. (smích)
V čem se podle vás tahle sebestřednost projevuje?
Jan Kraus: Teď se bavím nad přijímáním evropské ústavy. Jiné problémy mají velké národy, jiné malé, ale výjimečný problém s tím má jenom výjimečný národ, Češi. Vždycky říkám: Hele, když ztratěj identitu Němci, Francouzi, nic se neděje. To jsou stejně bezvýznamný národy. Ale když ztratěj identitu Češi, tak se Evropa složí! Protože Evropa na nás stojí, i když o tom neví. V naší zemi nezná nikdo ani vlastní ústavu. Ale úplně se svíjíme bolestmi, aby nás náhodou někdo neošulil. Je to něco, co napůl miluju a napůl nenávidím. I když znám spoustu báječných lidí, které mám moc rád, přesto náš globální národní znak je: výjimečný. Neříkejme si o sobě pravdu
Jaké jsou další znaky české povahy?
Jan Kraus: Tak třeba u nás můžete být upřímný, ale musíte být laskavý. Akdyby vám upřímnost bránila v laskavosti, tak se podřiďte laskavosti. To je požadavek číslo jedna, zejména v oblasti kultury. Tam se to doslova vyžaduje. To je omyl z komunismu, kdy komunisti chápali umělecká díla jako propagandu. A protože život nestál za nic, tak idea díla musela být vždycky optimistická. Mnoho lidí na tom trvá dodnes.
Je vidět, že vy k nim nepatříte.
Jan Kraus: Jistě, protože na podporu optimistické vize jsou léky, doktoři, různé psychoterapeutické pomůcky, ale určitě ne kultura. Kumšt není od toho, aby dával optimistické vize. Ta „laskavost“ je u nás vlastně tichá společenská dohoda: neříkejme si o sobě pravdu. Laskavost vás zavazuje, abyste „laskavě“ přeskočil některé hnusné kapitoly našeho života. Někdy mě to ohromně dráždí, někdy do toho zase rád šťourám.
Změní se to?
Jan Kraus: Tahle země je malá a po totalitě poničená. Intelektuální i jiné struktury byly užší než v ostatním světě. Města byla tři čtyři, ostatní se nerozvíjela. O co byly struktury chudší, o to větší byla tendence k soudržnosti. Je to vlastně jakýsi místní nekonečný druh zábavy. Ale je to jen otázka času.
Takže aspoň v tomhle jste optimista?
Jan Kraus: Mladí tímhle trpět nebudou. Cestují, a to na ně má zásadní vliv. Taky se jednou osvobodí z vadných schémat vlastních rodin.
Možná ne jen rodin, ale i vzdělávacích ústavů.
Jan Kraus: Škola je taky klíčová. Zatím je v katastrofálním stavu. Já do ní tedy nechodím, ale asi je to tam hrozné.
Tady dítě přece musí hlavně poslouchat. Doma i ve škole.
Jan Kraus: Jistě. Výkřik „Ticho!“ je hlavním výkřikem minulých padesáti let. Jakýkoli zvuk znamenal ohrožení! Vydáte blbej zvuk a ohrozíte celou rodinu. Komunismus denně lidem vtloukal do hlavy, že hodnotu mají jenom jako masa. A ještě k tomu pracující. Individualismus znamenal, že snad chcete opustit kolektiv, který buduje lepší zítřky, lepší svět. Podílet, podílet se na budování. Proto teď společnost své individuality tak těžko hledá.
Co vaši synové? Ti už jsou jiní?
Jan Kraus: Kus komunismu ještě chytili, ale myslím, že na ně větší vliv než moje výchovné způsoby měly rodinné souvislosti. Děda po koncentrácích, tety a strejdové v emigraci… Spoustu informací se tak dozvěděli velmi bezprostředně, ne jako poučení. K tomu jsme s Janou byli oba ve svobodném povolání, takže jsme nechodili do zaměstnání, což bylo taky zvláštní. Najednou třeba vznikl problém, jestli máme nárok na školku? Jedna specialita za druhou!
Poznamenala je nějak tahle zvláštní výchova?
Jan Kraus: Nemůžeme si namlouvat, že výchova má tak zásadní význam, že z vás udělá úplně jiného člověka. Výchovou můžete dítěti možná víc uškodit než pomoci. Předělat někoho úplně nejde. Dospěl jsem k odhadu, že devadesát procent jsou geny a deset procent výchova. Na svých dětech s úžasem pozoruju, jak jsou namíchané. Jak je v nich jejich matka i já a poskládané je to celkem pozoruhodně.
Máte čtyři syny. Co ten nově objevený? Zatímco ostatní jste pozoroval od dětství, tenhle přišel rovnou dospělý. I na něm je vidět, že je váš?
Jan Kraus: Asi není mně podobnější dítě než Marek.
Genetika ho tedy opravdu vzala do svých rukou?
Jan Kraus: Potom, co ho lidi viděli, se mě často ptali, proč vyhazuju peníze za test DNA, když je to víc než jasný. Pozorovat takové dítě je dobrodružný příběh. Je otázka, jestli by našel svého otce, kdybych nebyl známý.
To by asi nevěděl, kde ho hledat.
Jan Kraus: Tak si říkám, že aspoň k něčemu ta všeobecná známost byla dobrá.
Jak na nejnovějšího syna reagoval zbytek vaší rodiny?
Jan Kraus: Dělal jsem si nedávno srandu z Ivanky i Jany, tvrdil jsem jim, že se ozval nějaký Lukáš z Budějovic, ale bohužel je mu deset let. To by byl problém. U Marka bylo výhodou, že se to ani jedné z mých partnerek nemohlo dotknout. Tehdy jsem byl svobodný. Večer před tím, než přišly výsledky DNA, mi zavolala sestra a povídá: My jsme to s maminkou probíraly a myslíme si, že i kdyby to nebyl tvůj syn, že bys mu to neměl říkat, protože on už pak tátu nikdy nenajde.
To je opravdu drama…
Jan Kraus: Já zase namítal, copak bych mu pomohl tím, že bych mu lhal? To přece nejde. Zvlášť když si dal tak velkou práci zjišťováním, kdo je jeho otec.
A opravdu vypadá jako vy?
Jan Kraus: Jo. A má i podobný projev a chování.
Jan Kraus: Nevěra se bere jako dovednost
Neobáváte se, že máte třeba někde ještě dcerku?
Jan Kraus: Naopak, začal jsem doufat! Zatím mám čtyři syny a o dceři zatím nevím. Nedávno mě zastavil nějaký kluk na Václaváku a divně se přede mnou motal. Pak vyhrknul, že by mě chtěl pozdravovat od maminky z Pardubic a já jsem úplně hysterickou fistulí zaječel: Z jakejch Pardubic? I když vím dobře, kde jsou Pardubice.
A co on?
Jan Kraus: Pokračoval, že jsme tam přece točili Dívku na koštěti. A já kvičel: No a co má bejt? Co má bejt?! Že bych si na to zvykl a občas by se mi někdo nahlásil jako dítě, to tedy opravdu ne! Lidi si ze mě ale utahujou, takže například včera mi přišel mail: Zjistil jsem, že jsem tvůj bratranec, kdy se můžu nastěhovat? Podpis: Zdena!
Jan Kraus:
Okamžik, kdy se svým dospělým synem Markem otevíráte obálku s výsledky testu DNA, máte natočený na kameru. To připomíná reality show.
Jan Kraus: Něžnou reality show. Někde jsem četl, že kolem deseti procent dětí má jiného otce, než si myslí.
Deset procent? Není to moc?
Jan Kraus: Spousta otců prý tajně vytrhne dcerce vlásek, pošle ho na test DNA a dozví se, že holka není jejich. To je pesimistická varianta. Ivaně i Janě jsem říkal: Na tom DNA mám teď rok slevu na testy, takže co kdybych tam postupně vzal všechny naše děti? Když se dostanu na padesát procent, budu spokojen. Jsem velkorysý.
Je pravda, že nevěra se v Česku nebere moc vážně.
Jan Kraus: Nebere, ale pozor! V případě syna Marka nešlo o nevěru. Ale jinak se tady nevěra bere jako druh statečnosti a dovednosti. Hlavně chlapi tomu hodně fandí. Má to taky svou historii. Ona tady v komunismu skoro jiná zábava nebyla. Často šlo o takovou tu podnikovou nevěru, v zaměstnáních se po sobě hodně lezlo. Jak se říká, sex je zábavou chudých. Ale určitě je mi to sympatičtější než americké puritánství.
Vaše Uvolněte se, prosím je podobným typem pořadu, jako je v Americe Tonight Show, která se vysílá každý den. To by v Česku asi nešlo, že?
Jan Kraus: Ne, protože tady není tolik lidí amusel bych mít daleko silnější tým. Denně bych se do toho nepouštěl. Jsem rád, že jsem to vůbec mohl zkusit. Pokoušel jsem se o to už před několika lety a nešlo to.
Proč?
Jan Kraus: Nechtěli ode mě nic, byly jiné problémy. Protože Kraus tehdy neměl dělat v televizi vůbec nic.
Ale diskusní pořad Přesčas jste kdysi uváděl. A ten byl dost populární!
Jan Kraus: Jo, ten jsem uváděl. Odešel jsem, když mi řekli, že nemůžu jako hosta zvát členku Rady ČT na rozhovor.
Proč jste si ji nemohl pozvat na rozhovor?
Jan Kraus: Protože byla členkou rady televize a já pracoval pro tu televizi… Jsem línej to celý opakovat. Šel jsem raději pryč hned.
S pořadem Uvolněte se, prosím máte lepší zkušenost?
Jan Kraus: Upřímně řečeno, ty první díly poněkud drhly. V čem je ten pořad nový, ptal se mě někdo. Odpovídal jsem, že v ničem. Nechtěl jsem zkoušet něco nového, nehodlal jsem nic vyvíjet. Skok do výšky taky není ničím nový, jde jen o to, kolik skočíte.
Jak vlastně tenhle pořad vznikl?
Jan Kraus: Poměrně nahodile. Tehdy jsem na televizi zcela rezignoval. Pochopil jsem, že se tam nic dělat nedá, jelikož jsem televizní revolucionář a v naší demokratické společnosti je potřeba, aby byl každý po zásluze potrestán, zejména na přání politiků.
Kterých politiků?
Jan Kraus: Takovejch těch Langrů a Dostálovejch. Ale to nikdy nedokážete, takže nemá cenu se o tom bavit. Mně je to ale jedno, já se uživím i bez televize. Prostitutem kvůli vstupence?
A když se díváte na televizi, co sledujete?
Jan Kraus: Často zprávy.
Máte kabelovku?
Jan Kraus: Jo.
A díváte se na české, nebo zahraniční kanály?
Jan Kraus: Teď mě třeba docela baví dokument o největších Češích. A baví mě pořady na internetu.
I váš pořad Uvolněte se, prosím má svou internetovou podobu.
Jan Kraus: Ano. Psala mi nějaká paní z Melbourne, ať s tím tady něco udělají, že jí to při přehrávání cuká. Mám rád elektronický rozvoj a na internetu miluju, že opravdu udělal z celé planety vesnici. Například v naší rodině zcela eliminoval pocit odloučení. Protože například během chvíle se sestrou z Kolumbie, bratrem v USA i bratrem v Paříži hravě probereme, kterou mast sehnat mamince na nohu. Jediný problém je časový posun. To všechno bude mít podle mě dopad i na média, ale nikdo neví jaký.
Když jste zmínil média, stále vás baví psát do bulváru?
Jan Kraus: Výhodou českého bulváru je, že vám nechá opravdu svobodu. Dají vám samozřejmě do smlouvy, že jste si zodpovědný za to, co případně způsobíte, nehodlají kvůli vám přijít o licenci, ale nikdy na vás nechtějí, abyste si „upravil“ názor. Ovšem ambice zalíbit se všem je smrtelná. Znám to od některých kolegů ze showbyznysu, oni to všechno malinko vidí přes vstupenky.
Přece se musí nějak živit.
Jan Kraus: Stojí ale za vstupenku být prostitut? Na druhou stranu žádná z ostatních zemí nenabízí tolik prostitutek hned za hranicemi jako my. U nás vítáme turisty rozkrokem.
Vidím, že telenovela nemusí být jen jihoamerická. Česko má v zásobě taky dost námětů, ne?
Jan Kraus: Ale my nemáme rádi reflexi. Nebo na ni nemáme odvahu. Magickou nechuť k reflexi si nahrazujeme „laskavou“ historií. Nabízel jsem, že bych natočil, co se tady nosí: Gottwalda by hrál Donutil, Slánského Polívka a vznikla by taková „laskavě legrační“ nepravda o pravdě.
Jan Kraus: Natočil bych, co se tady nosí: Gottwalda by hrál Donutil, Slánského Polívka a vznikla by taková „laskavě legrační“ nepravda o pravdě
Jan Kraus: Máme kulturu ruského vojáka. Nosila se neomalenost a hrubost. Jsem televizní revolucionář a v naší demokratické společnosti je potřeba, aby byl každý po zásluze potrestán, zejména na přání politiků

JAN KRAUS
Narodil se 15. srpna 1953. Začínal jako dětský herec, který představoval především záporné postavy. V dospělosti se vedle herecké profese prosadil i jako pohotový a jedinečně nevybíravý moderátor televizních talkshow, momentálně v autorském pořadu Uvolněte se, prosím. S herečkou a výtvarnicí Janou Krausovou má syna Adama a Davida. V současnosti žije s herečkou Ivanou Chýlkovou, vychovávají syna Jáchyma a společně se objevují na divadelním jevišti, zahráli si třeba také ve filmu Musím tě svést či v televizním seriálu On je žena!. Jan Kraus nedávno zjistil, že má ještě jednoho syna, dospělého Marka.
Každý pátek uvádí Jan Kraus svůj televizní pořad Uvolněte se, prosím. A má úspěch, i když přiznává: „Upřímně řečeno, ty první díly poněkud drhly.“