O ohnutých hřbetech a tatínkových hodinkách

Dana Braunová

Neuvěřitelně pohotový, vtipný, ale taky neodbytný a jízlivý. Takový je moderátor nejpopulárnější české televizní talkshow Uvolněte se, prosím Jan Kraus. Ničeho si neváží víc než svobody.

* * Musíte si ji hodně bránit?

Ano, cítím ten všeobecný útisk i úpadek zároveň.

* * V čem konkrétně?

Tady v Česku je permanentní nátlak v oblastech, kam vůbec nenáleží. Považuji za to i tzv. vyváženost v médiích. To je klasický nátlak, který se tady používá k tomu, aby vám někdo vysvětlil, že máte zavřít hubu. Na místě je ve zpravodajství, které nemá nikomu stranit. Jenže to po vás klidně chtějí i v zábavě, což je absurdní.

* * Jak to myslí?

Že když odhalíte, že politik někde podváděl, tak byste zase příště měla říct, že peče na Vánoce dětem cukroví. Aby se to vyvážilo. Tak na takové nátlaky odmítám přistupovat. To se děje jen v postkomunistických zemích, jinde to vůbec nepřichází v úvahu. Když třeba v Americe viceprezident Dick Cheney omylem postřelil při honu člověka, tak jeden známý moderátor o tom udělal v televizi fingovanou reportáž, která se jmenovala Velký kokot. U nás by zasedaly všechny mediální komise a možná bych za to dostal trest smrti.

Tady na vás může kdokoli napsat stížnost, že jste projevila svůj názor a nebyl tam protinázor. Kdysi k tomu Jean Paul Sartre trefně řekl: To jako myslíte minutu Židé, minutu Hitler? A tahle idiocie se tady s vervou pěstuje. Ona ta vyváženost taky znamená, že mají všichni pravdu. Ne, nemají.

* * Jan Kraus tedy odmítá vyvažovat.

Normální šašek nebude stranit politické straně, to by byl blázen. Každý má ale svůj názor a já si nebudu vyvažovat svoje názory. Jako že bych pravdu vyvažoval lží? Pro mě je nepřijatelné kamuflovat, že říkám, co si myslím, a přitom říkat, co si nemyslím.

* * Daří se vám to?

V mém případě ano. Jenže by to mělo jít všude. Komerční média všude ve světě inklinují k nějaké orientaci a otevřeně to přiznávají. Kdyby u nás Mladá fronta řekla, že jsou pro pravici a ODS, tak by mi to přišlo legitimnější než dělat, že jsou vyvážení. Je smutné, že tady za téměř dvacet let nevyrostla novinářská elita, jako je na Západě. Až na pár výjimek, jako třeba Karel Hvížďala nebo Jiří Hanák. Ti ale média neřídí. Ti, kdo je řídí, večeří s papaláši, až jim padají špagety do saka.

* * Není spíš problém v bulvarizaci médií? Tu chápu, musí vydělávat. Ale proč rezignují na svět politiky? Proč jen šmírují hvězdy showbyznysu? Ať šmírují i politiky, ale ne jen, jak jezdí rychle v autě. Když politiky necháte, budou za chvíli chodit po barácích a ptát se, jak jste hlasovali, případně vás zavírat do sklepů. Média jim vymezují prostor, co všechno si můžou dovolit, co všechno můžou ukrást bez obav, že se na to přijde. To, co si u nás politici dovolují, je vizitka médií.

Ale nejde jen o média, ale i o soudy. Drzost bulváru je daná výroky soudu. Když jim dávají padesátitisícové pokuty, budou o nás klidně psát, že souložíme se svými dětmi. Za 50 tisíc se jim to vyplatí.

* * Kde vidíte zdroj téhle takzvané vyváženosti?

V lokajství bolševismu. Všichni mají tendenci na nadřízené za jejich zády nadávat, nespokojeně brumlat a vykonávat příkazy, ať jsou jakékoli.

* * Máme to v národní povaze, nebo to je generační otázka?

Na generace, které prožily období ohnutého hřbetu, se musí rezignovat. Tihle lidé se nemohou změnit. Nakolik to je otázka mentality, to se uvidí až někdy za padesát let.

* * Generace, která v komunismu nikdy nežila, je už aktivní. Dávají vám její charakterové vlastnosti a hodnoty, které vyznává, důvod k optimismu?Nedávají, protože byla vychována ohnohřbeťáky, takže to ohýbání hřbetů bylo první, co doma nacvičovali. To umějí dobře.

* * Nespočívá to všechno v odvaze být jiný? To je vlastnost, která vám rozhodně není cizí.

Nic snadného to ale není. I u zvířat platí, že když se jedinec rozhodne pro příliš výraznou jinakost, tak má stádo tendenci ho ukopat.

* * Jaký je tedy recept?

Jednoduchý. Ten život je váš, ne stáda. Na stádo se vykašlete. Oni pak nebudou chodit na váš hrob říkat: Ty jsi žil dobře, ve stádu ses choval ukázněně. Ne!

* * V čem je to ne nejtěžší?

Nejtěžší to je na začátku. Než si zvyknou, že to je ten vadnej jedinec. Ale to hlavní kritérium není být jiný - člověk může být jiný i v tom, že je hodně pitomý - ale v tom, mít svoje priority, za kterými jdete. I za cenu, že o něco přijdete, o nějaké výhody, že nedostanete nějaký štrúdl zadarmo.

* * To nebývá snadné.

Není. Každý chce mít domek, tak si udělá dluhy, a to je strašná ztráta svobody. Já bych tedy do toho nikdy nešel, protože bych se mohl začít bát, jak to budu splácet, když mi zítra řeknou, že už se jim nelíbím. Takovou nesvobodu si nemůžu dovolit.

* * Musí to mít člověk v genech?

Určitě. U nás v rodině máme všichni tendenci se vždycky proti něčemu postavit a dělat bengál.

* * Kdo z vašich rodičů byl ten odvážnější rebel?

Oba. A oba disponovali trochu jinou odvahou. Ale naprosto bez zábran byla maminka. Její odvaha byla někdy za mírou chápání.

* * Dejte příklad.

Když se třeba vypravila do Osvětimi navštívit otce. Za nějaké peníze měla dojednáno, že ho uvidí, ti lidé ji samozřejmě podvedli, peníze ani otce neviděla. Nicméně dojela až k bráně do lágru a chtěla na esesákovi, aby ji tam pustil.

* * To je docela div, že jste tady.

I to na nás mělo vliv. Vědomí toho, že jsme děti štěstěny. Z čeho se otec dostal, co dokázal přežít. Vždycky, když jsme za komunismu nadávali, tak se nám smál. On už pak všechno měřil koncentrákem. A já jsem nikdy neviděl důvod, proč bych si měl dobrovolně dělat pro sebe nějaké koncentráčky a podřizoval se podvodným manipulacím a nekalým fintám.

* * Ke komu z vašich sourozenců máte nejblíže?

Ke všem. Každý je úplně jiný, to se rodičům povedlo. Tím, že jsme byli skoro patnáct let odloučení, protože oni emigrovali, si vážíme toho, když můžeme být spolu. Určitou dobu to vypadalo, že se nikdy neuvidíme.

* * Věděla vaše maminka, že se jednou znovu sejdete?

Asi ano, protože mi třeba říkala, ať nelezu do Eliščiny skříně, že tam má věci. Přitom byla už deset let pryč. Určitě nerezignovala, protože za sebou měla válku a pět let nezvěstného muže. Věřila a měla to štěstí, že se dočkala.

* * Dočkala se a taky se dožila nádherných 93 let.

Její ztráta je pro nás o to bolestnější, že jak říká můj syn David, neumřela nám jen babička, nám umřel boss. Maminka byla opravdu boss s poměrně železnou rukou. Měla v sobě naprostou nezlomnost a neústupnost. Její oblíbenou větou bylo: Že si to lidi nechají líbit. Dokázala vyvinout obrovský tlak a obrovskou sílu, to jsme všichni dali zpátečku.

Víte, každá rodina je jako stát v malém. Proto mě tenhle cajdák okolo rozesmává. Pravidla vám někdy mohou být nepříjemná, ale uklidňuje vás, že je ctí všichni. Když ale vidíte, že to jenom pro někoho, nebo pro chudáky, tak to vám je na blití.

* * No pojďme tedy do současnosti. Co říkáte poplatkům ve zdravotnictví?

Poplatky mi ani tak nevadí, pokud ovšem ve starých lidech nevytvářejí pocit, že se nemohou starat o svoje zdraví. Nad čím se mi ale vznáší obrovský mrak pochybností, to je privatizace nemocnic. Tady se už jednou privatizovalo a ještě jsme se z toho nevzpamatovali. Nemám sebemenší důvod si myslet, že by to tentokrát mělo dopadnout jinak. A rozkradení nemocnic by mohlo mít fatální důsledky.

* * Na které straně stojíte ve sporu o Národní knihovnu?

Jsem rozhodně pro knihovnu, a přes celou Letnou. Jenže to už nejde, protože tam je díra jako prase pro nějaký tunel. To ale nikomu nevadí, o tom se nediskutovalo. Je naprosto legitimní, že se někomu knihovna nelíbí. Je ale nepřijatelné, aby do toho mluvili kulturní negramoti typu Béma nebo Richtra. Jestli oni budou mluvit do kultury, tak dělejme politiku v baráku na dvoře. Já třeba od zítřka snížím daně.

* * Když jste zmínil pražského radního pro kulturu, co říkáte krizi kolem financování pražských divadel?

To, co dělá ten brýlatý krasavec Richter, je nepřijatelné. Je zajímavé, že nikoho nezajímá, že tenhle kazatel o penězích má plat 137 tisíc měsíčně, a přitom umí akorát koukat přes svoje brejle. ODS má vůbec s kulturou problém, protože pro mnohé z ODS jsou kumštýři paraziti, kteří dělají něco, čemu oni nerozumějí, a chtějí za to peníze. Tak na to koukal i Miloš Jakeš. Lidovci mají ministra kultury a ten k tomu mlčí jako hrob. To ať mlčí doma, to je ministr k ničemu. To kdyby tu byl Pavel Dostál, to by byl jiný tanec.

* * Jak se stavíte k radaru?

Říkám si, že tady nějaký radar bude, buď ruský, čínský, nebo americký. Z těch tří bych si vybral americký. Číňané ani Rusové se nás nebudou ptát, kam ho chceme. Ten americký v Brdech mi bude garantovat, že na Václaváku nebude ruský nebo čínský.

* * Nemáte strach, že lidé spolu přestávají komunikovat a jen sedí u počítačů?

Ne, komunikace naopak přibylo, má jen jiný charakter. Za den jste díky technice ve styku s daleko víc lidmi než dřív, jen to je klipovitější. Za moderní technologie jsem vděčný. Nemám už pocit odloučenosti od svých sourozenců, kteří žijí v zahraničí. Dřív jim šel dopis tři neděle a za další tři neděle došla odpověď. Po těch šesti týdnech jsem už nevěděl, o čem vlastně píšou. Mně moderní technologie vyhovují a rád je využívám. Doma nám Ivanka nadává, protože si se synem z pokoje do pokoje skypujeme. Nám se líbí, že ani nemusíme vstávat z postele.

* * Vy si asi vždycky najdete způsob života, v němž jste spokojený.

Vždycky ne, ale člověk si musí být vědom toho, že ne všechno, co si přeje, se mu vždycky splní. Takže se snažím o trochu racionální přání. Rozhodně netrpím typickou českou vlastností - rovnostářstvím. Když se v Británii někdo narodí v prostém domku u Buckinghamského paláce, není tím traumatizovaný, protože chápe, že se prostě nenarodil králem. Česká mentalita je taková, že začne říkat, že chce taky zámek a že by tam měli mít přístup všichni, když je tak obrovský, a nakonec že by mu ho měli vzít. Je to taky v tom, že v Londýně vám taxikář otevře uctivě dveře do auta, protože s tím, že taxikaří, nemá problém. Český vás tam nechá vlézt samotného a nejradši by vás u toho kopnul do zadku.

* * A ještě vás odrbal...

Nesdílím představu, že taxikáři jsou zločinci národa a jinak je národ v pořádku. Jsou mezi nimi gauneři a taky slušní lidé.

* * Tušil jste před pěti lety, jak u diváků zabere Uvolněte se, prosím?

Nemohl jsem to tušit. To se v televizi nikdy neví. Měl jsem jedinou garanci v tom, že tzv. late night show je ve světě osvědčený formát. Musí se ale dobře naplnit. Big Brother je taky osvědčený formát, ale Nova ho zmrskala, protože ho neuměla naplnit.

* * Vaši kritici vám vyčítají, že vaše talkshow je víc o vás než o hostech.

V pořadu takového formátu moderátor o svých názorech hodně prozradí. Patří k tomu taky demonstrovat na sobě některé zlozvyky společnosti. Moderátor na sebe bere zvědavost lidí, je ješitný,

narcistický, předstírá závist nad úspěchem toho druhého. Pak ale nějaký blbec napíše v novinách, že jsem do sebe moc zahleděný. To je, jako kdyby o Chaplinovi napsal, že se nenaučil pořádně chodit.

* * Co je nejspíš raritou, je dělat prakticky stejný pořad v různých kulturních prostředích. Mám na mysli slovenskou verzi Uvolněte se, prosím.

To bylo velké dobrodružství. Nejste doma a nejste ani v cizině, bylo to zvláštní. Chovají se tam třeba jinak při rozhovoru, jiné je i slovenské publikum: uctivější a zároveň upřímnější.

* * Letos jste tam moderoval i vyhlášení výsledků ankety OTO, slovenské obdoby TýTý.

TýTý je ale oproti galavečeru OTO estráda z 80. let. Konalo se to ve Slovenském národním divadle, byla to skutečná slavnost lidí, kteří v showbyznysu pracují. Ta anketa tam lidi skutečně zajímá a hodně jich hlasuje, u nás se počty hlasujících radši tají.

* * Dá se srovnat ochota lidí jít do vašeho pořadu?

Příliš se to nelišilo, protože můj pořad už na Slovensku znali. Taky tam někteří lidé nechtěli přijít.

* * Kdo je u nás takový notorický odpírač?

Mám dohodu se dramaturgyní pořadu Simonou Matáskovou, která je shání, že je v pořadu všechny vyjmenuji. Například Petr Bém dělal rok, že přijde.

* * To se bojí?

Jestli se bojí, tak nevím čeho, a hlavně nevím, proč pak šel do politiky. Politik, který se bojí přijít do televize, je podle mě posera. Přitom před volbami by tam lezli i nazí.

* * Vaši hosté ale často říkají, že se vás báli.

Všimněte si, že to neříkají ti mladí. Ti žádné strachy neznají. Já ale respektuji, že se někdo ostýchá, ona to zase taková sranda není. Je tam plný sál, trochu to připomíná arénu. Do toho světla, kamery... Třeba Ivanka by tam nikdy nešla. Politik je ovšem něco jiného. Má pracovat veřejně, ten by měl účast v takovém pořadu jen uvítat.

* * Když vy dovedete hosta přivést do hrozných rozpaků.

On se ale do nich většinou dostane sám. Když tady má polovina lidí problém mluvit o svých vztazích, tak jsou nějací divní, ne? Když se ho zeptám, jestli chodí s tamhletou, proč neřekne, no chodím, je nádherná, mám ji strašně rád. A za 14 dní ať řekne, my jsme se rozešli, protože jsem poznal ještě nádhernější. Kde je problém? Chápu, kdyby tam byly nějaké tragické okolnosti, ale od toho mám rešerše, abych se na to neptal. Nejvíc se mi vždycky líbí, jak ta samá, co se v pořadu upejpá odpovědět, se druhý den objeví v bulváru do půl těla nahá a ukazuje Jardu, kterej má naspořeno...

* * Pořad jde už pátý rok, chystáte nějakou inovaci? Nehrozí rutina?

Rutina v rozhovoru nikdy neexistuje, a když ano, tak to je váš konec. Divák je v mnoha ohledech konzervativní. Nic mu nesmíte vzít, ale napřed přidat a pak něco nenápadně odebrat. Pro mě jsou vzorem americké talkshow, které se dělají denně. Je monolog, je kapela, je sezení hostů. To jsou nezbytné základy. Jinak se může přidávat cokoli.

* * Vaše divadelní hra Nahniličko se hraje už osm let. Nechystáte novou?

Zůstanu zatím u Nahniličko. Když ho jdu hrát, jdu se sejít s kamarády. Mám k tomu úplně jiný vztah než k jakémukoli jinému představení. Je zajímavé sledovat, jak se mění reakce publika. Když jsme začínali, tak jsme část publika znechutili, že haníme ten nádherný systém, který u nás nastartoval. Je mi jasné, že kdybych s Uvolněte se začal třeba v roce 1992, skončil bych po třetím odvysílání za to, že jsem sprostý, skáču do řeči a nechápu, že legraci si smí člověk dělat nanejvýš sám ze sebe.

* * Předpokládám, že si u vás filmoví producenti podávají dveře, protože Jan Kraus dobře prodává titul.

Předpokládáte správně. Jenže já film nemám rád, protože to je opak Uvolněte se. Napřed se čeká, pak se to pořád opakuje. Občas, když mě něco hodně zaujme, tak to odtrpím. Objevím se ve Zdivočilé zemi, protože moje postava tam pokračuje a vím od Jiřího Stránského, který to napsal, o jakého člověka jde.

* * Je obtížnější profese herce než profese moderátora?

Jsou to dvě různé profese. Společná je jen ta kamera. Zásadní rozdíl, že jako herec ze sebe nevyjadřuji nic, mám kostým, masku a hraju. V Uvolněte se, prosím vylezu za Krause a lítají ze mě moje názory. A musím si je obhájit. Stane se mi, že mě lidé na ulici zastaví a říkají: Hele, jak jste říkal tamhleto, tak to jste neměl pravdu. Každopádně důsledkem je, že vás lidé velmi dobře znají.

* * Je to nepříjemné?

Není, jen po čase zjistíte, že jste veřejným majetkem. Nedělám v televizi zábavnou show s tím, že zlepším svět, ale myslím, že je důležité dávat pořád najevo, že dělám svobodný pořad. To lidi dobře poznají a rozhodně víc ocení, když máte jiný názor než oni, než když nemáte žádný. To si mnozí baviči neuvědomují: mají tendenci být milí ke všem a myslí u toho hlavně na vstupenky.

* * Nechcete ten svět přece jen zlepšit?

Svoboda je každá moje hodina. Jedna z největších je to, že říkám, co si myslím. Ať to má jakýkoli dopad. A jsem si vědom, že někdy říkám kraviny. Ale jsou moje. Hlavně ať mně neříkají, že mám být slušný a opatrný. Život nežijeme pro vysílací rady ani proto, abychom byli vyvážení. Na světě jsem jen jednou. Pak už budu vyváženej a nebudu nikomu skákat do řeči.

* * Pořád se dívám na hodinky, které máte na ruce. Vypadají docela historicky.

To je značka Armani, dostal jsem je od Ivanky. Jsou ale podobné starým schaffhausenkám po otci. A ty měly historii. V Osvětimi je zakopal jeden tatínkův spoluvězeň a řekl mu, že kdyby to přežil, ať je vykope a vezme si je. Když mi bylo osmnáct, otec mi je dal. Byl jsem dojatý, že je dal zrovna mně, než mi došlo, že jsem doma sám, protože další čtyři sourozenci emigrovali. Ty hodinky jsou teď v bankovním sejfu, za který platím docela velké peníze. Jednou za rok je do té banky chodím natáhnout. Pořád bezchybně jdou.

* * Když jsme se zmínili o vašem tatínkovi, co pro vás znamená židovství?

Rád říkám, že jsem židem pro všechny katolíky - jsem taky křtěný - a katolík pro všechny židy. Židovství vnímám jako jistý dar, ke kterému jsem taky povinovaný. Těžko spočítám, kolik příbuzných zemřelo jenom proto, že byli z židovské rodiny. Říkám si, že ve všem, co dělám, by nějak měli být.

Jan Kraus (1953) se poprvé objevil před kamerou jako desetiletý ve filmu Káťa a krokodýl. Předtím už daboval dětské role. Později hrál např. ve filmech Dívka na koštěti, Jak se budí princezny, Černí baroni, Arabela, Musím tě svést, Zdivočelá země, Gympl. Po roce 1989 podnikal a své zkušenosti zúročil v divadelní hře Nahniličko. V České televizi měl vlastní pořady Dvaadvacítka, OK-Občan Kraus a Taxi, prosím, na Primě talkshow Sauna a Další, prosím. Od listopadu 2004 uvádí na ČT každý pátek talkshow Uvolněte se, prosím. Na rádiu Frekvence 1 má pravidelné pořady Kraus a blondýna a Co vy na to, pane Kraus? Jeho otec Oto byl za války vězněn v Osvětimi. O svých zážitcích napsal několik knih. Maminka Božena na něho pět let čekala a starala se o nejstaršího syna Ivana (stal se spisovatelem). Po válce se narodily další čtyři děti: Eliška, Michael, Jan a Kateřina. Všichni kromě Jana po roce 1968 emigrovali. Jan Kraus má s manželkou, herečkou Janou Krausovou syny Adama a Davida (herec a zpěvák, pravidelně vystupuje v Uvolněte se, prosím). Žije s herečkou Ivanou Chýlkovou, s níž má desetiletého syna Jáchyma.

Foto popis| << „Prioritou číslo jedna je pro mě Uvolněte se. Nabídek dostávám hodně, ale musím rozumně hospodařit s časem a energií. Potřebuji sledovat, co se děje, protože v tom pořadu mluvím obrazně řečeno s každým a o všem. Nemůžu se těch lidí ptát, jak budou trávit dovolenou,“ říká populární moderátor.