Jan Kraus: O prachách je dobré přemýšlet na každém pohřbu

Byl to pro něho perný rok. Po více než pěti letech a mnoha sporech skončil v České televizi s Uvolněte se, prosím a přešel se svou show do komerční televize Prima. Tam také od srpna do začátku prosince zasedal v porotě soutěže Česko Slovensko má talent.

Co stihl za 57 let života

Od 12 let hrál v desítkách českých filmů v 90. letech úspěšně podnikal (jenže se u toho nudil) od roku 1998 začal s televizními talk show: Dvaadvacítka, Sauna, Další, prosím, Přesčas, Občan Kraus.

 

Divácká i odborná ocenění sbíral za Uvolněte se, prosím, které od roku 2004 uváděl v České televizi populární je i na Slovensku: v TV Joj uváděl Bez obáv, prosím!, byl porotcem soutěže Slovensko má talent.

je otcem 4 synů: s bývalou manželkou Janou Krausovou má Davida (30) a Adama (28), se současnou partnerkou Ivanou Chýlkovou Jáchyma (12). O nejstarším Markovi (34) se dozvěděl až před 5 lety zasedá ve správní radě Nadačního fondu Emil, který umožňuje sportovat handicapovaným dětem.

Co jste se po všech těch castingových a vyřazovacích kolech talentové soutěže o Česku a Slovensku dozvěděl?

Že je plno těch, kdo neumějí nic a mají chuť se někam hlásit, i hodně těch, kdo jsou talentovaní, ale nemají odvahu to předvést. Každopádně zahlédnete pár opravdových talentů, které ovšem nemusejí postoupit, protože o tom rozhodují hlavně diváci. Pravidelně se ukazovalo, že diváci tam chtějí srandu, protože té je vždycky málo, v Česku zvlášť. A nemusí být ani moc kvalitní.

Lišil se váš úsudek hodně od hlasu lidu?

Byl jsem na to připravený, ale kromě dvou hlasování v semifinále, kdy postoupil někdo, koho bych já nevybral, jsem byl tím, koho televizní diváci pustili do finále, příjemně překvapený. Ve většině hlasování jsme se shodli.

Vyhráli ti nejlepší?

V showbyznysu je nejdůležitější, co uděláte naposledy. Pánům, kteří si říkají DaeMen, se povedlo efektní a precizně provedené číslo, které mohou dělat dvacet let na pódiích po celém světě – dokud jim budou stačit fyzické síly.

Kdybyste měl vybrat vítěze Talentu vy, kdo by to byl ?

Nepatří se zpochybňovat vítěze. Zejména vyhraje-li regulérně.

Nevadí vám u těchto soutěží to citové vydírání? Jeden soutěžící přišel z dětského domova, druzí z chudé romské rodiny, třetí je postižený. Kdo by nevzal do ruky mobil…

Emoce je součástí komerční televize coby ždímačky peněz odjakživa. Jsou-li to autentické příběhy a emoce, nic proti tomu nemám. Všichni v podstatě chceme sledovat pohádku. Nesmí se to ale zešvindlovat. Na to jsem taky háklivý. Některé televize by o tom mohly vyprávět…

Není toho televizního soutěžení trochu moc?

Čeští novináři rádi kladou otázky, které jsou dvacet let zodpovězené. Podívejte se na programy německých, amerických nebo britských stanic! Talentové soutěže jsou tím komerčně nejúspěšnějším formátem.

Jak se vám líbí na Primě?

Po České televizi a jejích cenzorských zásazích to jsou pro mě lázně. Na Primě se ke mně chovají velkoryse, vyrábíme pro ně show na klíč za jasně daných podmínek, a když vzniknou problémy, tak se řeší jako pracovní problémy. Už teď vím o dvou dílech, které by na ČT nikdy neprošly. Jeden s manželkou J. X. Doležala o sexu – tam by řekli, že to je ohrožování mravní výchovy důchodců. Po dílu s radním Březinou by ještě v noci zasedala rada, aby konstatovala, že pořad je bulvární.

Oni honí bankovky a děvky, a vy přijdete s ideály. Jste pro ně idiot.

U rozhovoru s paní Doležalovou o jejích sexuologických výzkumech a zážitcích jste se celkem zapotil.

Neskrýval jsem, že jsem malinko konsternovaný, a docela rád jsem skočil do role měšťáckého zaprděnce. Nejsem tam tak často, a tak mě to bavilo.

Sám jste se zmínil o pořadu, kde jste rozebral na prvočinitele pražského radního za ČSSD Březinu. Občas žasnu, že někteří lidé do vašeho pořadu vůbec jdou.

Někde psali, že málem odešel. Vůbec ne. On se vůbec nenechal rozházet, jemu to bylo úplně jedno. Když v zahraničí politik nereprezentuje ve sledovaném televizním pořadu dobře svoji stranu, má to na jeho politickou kariéru dopad. U nás to mělo takový dopad, že se ho zastal předseda pražské ODS: prý jsem se k němu choval hnusně. A pak že nejsou mafie! Jako bych já mohl za to, že nedokázal obhájit jejich program – jak by mohl, když žádný nemají, kromě toho, že jim jde o prachy. To měl fakt těžkou pozici.

Proč je naše politická elita tak ubohá?

Protože takoví jsme my. Nekoukejme se na ně jako na někoho, kdo tady přistál z vesmíru. Ve svých politických stranách prošli nějakou soutěží – možná nekalou, to nevím – a oni jsou produkty té soutěže.

Takže se s tím nedá nic dělat?

Ne, dokud se politického života nezačnou účastnit lepší elity společnosti. Jenže dneska jít do politiky znamená konec společenského renomé. Ten člověk přijde do prostředí ovládaného letitými zločinnými zvyky a jako jedinec v tomhle prostředí moc nezmůže.

Mně se líbí, jak se politici vysmívají „pravdoláskařům“. Všimněte si, že se vysmívají jenom oni. Oni honí bankovky a děvky, a vy přijdete s ideály. Jste pro ně idiot. Jako se komunisti smáli, když byl někdo věřící. Vždyť jim na poslední schůzi potvrdili, že bůh není.

Vraťme se k vašemu pořadu. Porušil jste už zásadu, že do svého pořadu nikdy osobně nikoho nezvete?

Ne, a nikdy to neudělám. Zve dramaturgyně pořadu Simona Matásková. Nechci se s nikým domlouvat, jak to povedeme. To by ten rozhovor zničilo. Karanténa od těch, kdo přijdou, je nutná. Zejména u politických rozhovorů. U zábavy by to možná šlo, ale stejně to nechci. Chybí tam pak ten náboj zvědavosti, překvapení a to divák pozná. Nechci si vykládat historky, na kterých se předem domluvíme.

Čeho se při natáčení nejvíc bojíte?

Nudného hosta. To je největší strašák každé televizní show.

Co uděláte, když tam takový člověk sedí?

Hlavní je nezpanikařit. Nemůžete prakticky dělat nic. Jen se odevzdat bohu a doufat, že vám požehná. Naprosto rozumím fotbalistům, kteří se, když vbíhají na hřiště, pokřižují. To je tak jediné, co můžete tváří v tvář aréně udělat. Ve sportu i showbyznysu.

Vy v boha věříte?

Ano, odjakživa. Nemůžu si jen dovolit ten luxus věřit s nějakou církví, protože mi lezou na nervy. Věřím v boha a je to čistě naše soukromá věc.

Showbyznys je však voda, kde jste ve svém živlu.

Určitě, je pro mě krásný. Nesmí to však být jenom byznys. Musí tam být ta show.

Co chystáte v novém roce?

Maličko uberu. Po tom všem, co se letos událo, si potřebuji i trochu odpočinout. Hlavně hlava si potřebuje odpočinout. Budu se věnovat své show na Primě, pravidelnému pořadu v rádiu Frekvence 1, občas divadlu. Už šestnáctým rokem hrajeme mou hru Nahniličko.

Herectvím jste se živil až do 90. let. Jak vypadá vaše herecká přítomnost?

Nijak. Ve filmu hraju nerad, občas svůj odpor potlačím z lásky ke scénáři nebo ze sympatie k režisérovi či projektu. Ono to ani časově jinak nejde. Navíc je to mizerně placené. Není přece možné, aby byl filmový honorář desetina toho, co dostanu za návštěvu večírku. S tím budou muset něco udělat.

Herecká průprava se vám v talk show bezpochyby hodí.

Vědomosti z oblasti dramatiky – stavba dramatu zůstává od antiky stejná – jsou pro entertainera, člověka, který chce něco předvádět, nezastupitelné. Nikde nezískáte takové zkušenosti s publikem jako v divadle. V televizi pořád mluví o divákovi, ale nikdy ho pořádně neviděli. Baviči jsou na celém světě stejní a jejich vzdělanost nebo nevzdělanost není tak důležitá. Pohybují se v prostředí, kde denně dostávají vysvědčení, u nich to jde rychle.

Když jsou ale nevzdělaní dramaturgové, producenti, lidé, kteří zodpovídají za vývoj programu, tak vás zavlečou a neúspěch svalí na vás. To je problém Rady České televize, kde jich je polovina v médiích negramotných. Když se dozvěděli, že klesá sledovanost zpráv, tak radní Eklová usoudila, že je třeba vyměnit Voldánovou, protože tam je 15 let.

Kdyby se dívala na CNN, tak by věděla, že tam jsou všichni 25 let. Ona sama kdysi chatrně moderovala na Primě a asi ji trápí žárlivost. Jolana Voldánová je totiž jedna z mála hodnot, které v tom zpravodajství mají.

Jak vůbec vidíte budoucnost elektronických médií?

Jeden aspekt bude obsah a pak už bude na divákovi, jak a kdy ho bude chtít vidět. Žádné v osm večer. Bude záležet jen na tom, zda to dostane zadarmo nebo za peníze. A když budou dva, kdo mu to dodá lépe. Pokud jde o státní televizi – ona už dávno není koncesionářská – měla by zůstat jenom ČT 24, k tomu udělat pár uměleckých dokumentů a dost.

Ostatní není potřeba, protože to najdu na monotematických kanálech – mohu si vybrat kanál o přírodě, historii, cestování, hobby, sportu. Dělat za několik miliónů koncesionářských poplatků sportovní kanál, který nikoho nezajímá, je nehoráznost.

Vaše jméno a tvář se staly vyhledávanou značkou. Jak s ní zacházíte?

Mám agenta a jde to všechno přes něho. Často hrají roli i osobní sympatie. Třeba k Mattoni mám osobní sympatii, protože mám rád Italy.

Proč?

Moc mě od roku 1990 do roku 1995 naučili (organizoval výstavy a veletrhy v oboru stavebnictví – pozn. red.) a nikdy jim to nezapomenu. Mám prostě pány z Mattoni rád.

Do čeho byste nešel, i kdyby za to byla hromada peněz?

Zbraně, drogy, hazard. Tam neexistuje částka, za kterou bych se dal koupit.

Není přece možné, aby byl filmový honorář desetina toho, co dostanu za návštěvu večírku.

Změnily vás úspěch a peníze?

Úspěch asi změní každého, ale ubezpečuji vás, že nic z toho, co mi média přiřkla podle mého ksichtu, to není.

Že jste arogantní a na peníze?

Arogantní jsem pro všechny ty závistivé lokaje komunismu, kteří na nadřízené za jejich zády nadávají, ale vykonávají příkazy, ať jsou jakékoli. A pokud jde o peníze, nikdy jsem na ně nebyl. Celá moje rodina to dobře ví, a to mi stačí. Já vidím štěstí v něčem jiném: uživit se tím, co mě baví. To je pro mě elementární. Kolik za to dostanu, je druhá věc.

Jak tedy uvažujete o penězích?

Vždycky říkám, že je dobré o prachách přemýšlet na každém pohřbu, na který jdete.

Být členem vaší rodiny není při té pozornosti, která je na vás upřena, úplně snadné. Jak to snášejí?

Občas je to vytočí nebo rozčílí, ale jsme odolní, protože víme, jaké starosti měli naši rodiče. Můj otec přežil Osvětim, takže je vlastně loterie, že jsme tady. A to pak svůj život vnímáte jinak a jen tak se nehroutíte.

Nejvíc mě popuzuje lež. Pokud mě načapají při nějaké nepravosti, tak sklapnu. Jenže tady o vás beztrestně lžou. Jeden bratr žije v Americe, jeden ve Francii, sestra v Kolumbii, tak často konfrontujeme poměry. S Kolumbií jsme na tom přibližně stejně. Sestra říká, že tam by mě možná už zastřelili, tak ať jsem rád, že žiju tady.

A co vaši čtyři synové?

Ani jeden z nich to nemá lehké. Když na to občas naříkají, připomenu jim, že jsem mohl být slavný jako vrah nebo lupič.

Jste manuálně zručný? Jeden čas jste se prý živil výrobou keramiky.

Na to jsem velmi hrdý, protože moje manuální zručnost je na úrovni tělesně postižených. Moje první žena Jana dělala keramické vzorky a já zajišťoval sériovou výrobu, distribuci a prodej. Sám si umím tak zavázat boty a ještě blbě. To máme v rodině. Všechno polámeme, rozštípeme, utrhneme. Ruce máme na zamávání u vlaku nebo letadla a na jídlo.

To jste předal i svým dětem?

Bohužel ano. Není mezi nimi jediný šikovný.

Co ještě podědily?

Každý z těch čtyř trochu něco jiného. Ve všech ale vidím své vlastnosti. I vlastnosti jejich matek a našich rodičů. Je to magické objevovat takhle sebe a své předky.

Co byste téhle zemi přál do roku 2011?

Prolomení korupčního sevření českou politickou mafií. Je na čase, jinak budou tuhle zemi svírat dalších dvacet let. Ono to začíná být kdo s koho. Proto mě tak pobouřila koalice, kterou udělali v Praze. Je výrazem naprosté arogance.

Občané by se měli začít ptát, jak je možné, že se jich politici vůbec nebojí. Já za sebe můžu slíbit, že show, kterou dělám, bude svobodná a zároveň zábavná. A že budu nadále drzý a budu říkat, co si myslím.

Dana Braunová, Právo