Jako kapři 

(Reflex, 2000)

 

Dlouho mi bylo divné, proč JANA KRAUSE (47) tak málo ve filmu obsazují. Říkal jsem si: Vždyť má tak jedinečný „ksicht“ i projev! Po našem rozhovoru jsem to konečně pochopil: pro mnohé je těžce stravitelný.

Pro mne bylo posezení s ním takřka očišťující. Během rozhovoru jsem se smíchem pozoroval, jak často si tento komik s indiánským vzezřením vychutnává svůj vlastní smích: jakoby s rozkoší ... protože tohle v Sauně na Primě dělat nemůže.

Máte v sobě hodně energie, kte- rá je v dobrém i špatném slova smyslu agresívní. Takže jste zákonitě během svého života přicházel do konfliktů, jež vás v dobrém či špatném poznamenaly.

Záleží, čemu v Čechách říkáme agrese.

Je to jeden z nejdůležitějších projevů, který člověka někam posunuje a zároveň ochraňuje.

Karel Schwarzenberg to výstižně charakterizuje, když říká, že někteří Rakušané nás nemají rádi, protože mají stejné vlastnosti jako my. Odráží se to zejména v ohromné servilitě k nadřízeným a v ohromné povýšenosti k podřízeným. Tady stačí říct: „To já dělat nebudu,“ a už vás upozorní, abyste nebyl agresívní. Stejně tak se vnímá skákání do řeči. Skákání je vůbec v Čechách problém. Každého pobuřuje, když si takzvaně vyskakujete: stále tu ještě z dob komunismu platí, že skákat by se nemělo nikam, nikde, nijak a do řeči už vůbec ne. A já si říkám: Proč neskákat do řeči? Tady je to považováno za základní parametr slušnosti. Vy mi dáte otázku, já vám budu pět hodin odpovídat, a pokud budete „slušný“ Čech, tak tady u stolu třeba umřete. Já když mám těch řečí dost, tak si skočím.

Jak jste se s agresivitou vypořádal v dětství?

Vyrostl jsem mezi pěti dětmi, takže bez určité míry agrese bych se možná ztratil mezi hračkami. Život pěti dětí spočívá v tom, že pořád žijete v nějakém společenství. Proto ten druhý dopad: všichni sourozenci máme rádi takzvaný široký okruh veřejné samoty – individuální prostor. Například nejmladší sestra. Zavedli jsme pro ni takovou diskriminaci: pokud chtěla něco říct, musela se hlásit. Měla z toho hlášení úplně vytahanou rukou a nikdy se ke slovu nedostala. Kdykoliv začala něco říkat, tak jí do toho někdo skočil ... (Smích) Pak už se jenom hlásila a brečela. Ten princip, že nebude skákat do řeči, vedl k tomu, že neřekla nikdy nic. Nás už dokonce rušilo i to její hlášení.

Mohl jste hodně bojovat o svůj prostor?

Hodně ne. Moji rodiče měli v sobě zvláštní svobodu, kterou podvědomě a intuitivně předávali i nám. Všichni moji sourozenci měli problémy ve školách. Moje nejmladší sestra si třeba dala nohy na lavici. Učitelka se jí zeptala: „Co to děláš?“ A ona: „No, mám nohy na lavici.“ A učitelka dostala hysterický záchvat. Sestru samozřejmě nebolely nohy, ale štvala ji ta učitelka.

Vás asi musela škola hodně štvát?

Strašně. A štve mě dodneška: myslím, že jsou to zařízení proti lidem, jako tomu bylo za Rakouska-Uherska. Hlavním produktem dnešního školství je zdevastovaná psychika žáků, ničení jejich sebevědomí. Učitelům je jedno, kdo jste, a můžete být třeba dysgrafik nebo dyslektik jako jeden z mých synů. On je docela dobrej, jenom je podle moderních výzkumů na všechno dys ... (Smích) Bůhví, co dysvšechno jsem já.

Prý jste byl postrachem učitelů.

Říká se to. Dodneška volá nějaká učitelka do Primy, ať mě vyhodí.

Pokud vím, máte teď problémy s konzervatoří kvůli synu Davidovi?

Byl jsem tam asi pětkrát. Když ho vzali, měl jedničku ze zpěvu a za rok dostal pětku. Za to, že se při zpěvu neusmíval. To mi tvrdil i ředitel. Když jsem mu naznačil, že šel snad studovat zpěv, a ne usmívání, odpověděl mi: „Ale ten pohled na zpěváka, který se neusmívá ... A ještě má zavřený oči!“ Tohle je zločinné.

Nemáte příliš velkou důvěru k lidem. Dá se tento postoj vystopovat až z této doby?

Já sice nemám velkou iluzi o lidech, ale to vychází ze zvláštní rodinné historie. Odmala jsem se pohyboval v historkách, které jsou všechny o tom, že někdo přišel, zradil a vždycky všechno rozdupal. Fašisti nebo komunisti. Celé dětství jsem poslouchal historky o zradách. Každý den jsem seděl u stolu s otcem, který měl z koncentráku vytetované číslo, a pořád se o tom mluvilo.

Vaše celá rodina prý žila v tak neustálém strachu, že po osmé hodině večer nikomu neotevírala.

To je pravda. Pokud jsme nikoho nečekali a někdo zvonil, napůl jsme počítali s tím, že to je Státní bezpečnost.

Vy jste byl za komunistů velký konspirátor. Prý jste dokonce s taškou v podpaží předstíral, že chodíte do práce, a přitom jste obešel blok a vrátil se domů ...

To jsem dělal kvůli sousedům. Tenkrát jsem své ženě zakázal, aby nějaké časné návštěvě prozrazovala, že ještě spím. Vysvětloval jsem jí, že tu vládne dělnická třída, která posuzuje lidi podle toho, v kolik vstávají. V tu ránu bych byl asociál a třídní živel. Takže jsem taky předstíral, že jsem tovární pracant. S tou taškou to bylo jinak. My jsme bydleli v přízemí, takže se u nás každý známý zastavoval. To je nevýhoda přízemí. Pak jsem vymyslel fintu: před dveřmi jsem měl připravené tretry, a když někdo zazvonil a mně se to nehodilo, otevřel jsem dveře a rovnou jsem si nohy dával do bot a říkal: „Nazdar, ale já teď odcházím.“ Vyšel jsem s tím člověkem ven, obešel blok – setřásl ho a šel jsem zpátky domů. Dělal jsem to do té doby, než se mi zdál sen, kde jsem otevřel stejným způsobem dveře, nazul si boty, vzal tašku a kabát, a když jsem vyšel na ulici, stáli tam všichni, kterým jsem tohle udělal, a každý mi plivnul do ksichtu.

Čeho jste se v té době nejvíc bál?

Můj brácha Michal studoval politologii na Princetonu, druhý Ivan psal do Svobodné Evropy a do Svědectví, takže jsme nikdy nevěděli, jestli je nezkusí přese mne zmáčknout. Pamatuji si, jak se jeden můj známý vrátil z kriminálu a já se ho ptal, jestli tam jsou takový případy jako já, kterého lámou přes sourozence. On – na to do smrti nezapomenu – mi odpověděl: „Těch je tam plno.“ Takže já si představoval, že kriminál je plný lidí, jako jsem já. Do toho mi Michal napsal: „My jsme na tom jako váhy. Když já půjdu nahoru, ty půjdeš dolů. A obráceně.“ Naštěstí žije v akademickém světě – učí, ale mohl jít do exekutivy a stát se zaměstnancem ministerstva zahraničí. A estébáci by si mlaskali, že na Krause mají doma dobrou páku.

A když to všechno rokem 1989 skončilo, neměl jste potřebu dál konspirovat?

Kdepak, pocítil jsem ohromnou úlevu. Asi rok jsem se probouzel s ohromným nadšením: byl jsem úplně v transu, že už není komunismus. A myslím si, že to je jedno z mých největších životních štěstí, že už to skončilo. Ten marasmus. Vždyť to bylo jako velká zvláštní škola.

Vaše sloupky v Týdnu dokazují, že jste velký kritik nynější vlády.

Bodejť! Vždyť je nehorázný, co se tu děje. To neznamená, že skončený komunismus bude měřítkem pro dnešek.

Váš sarkasmus ve sloupcích ... Myslíte to všechno opravdu vážně, anebo si především hrajete a s rozkoší ventilujete své pocity?

Kus rozkoše v tom je, protože za komunistů nebyla možná. Ale nepíšu o ničem, co ve mně není. Nemám potřebu exhibovat, pouze emotivně, někdy vznětlivě, sděluju své pocity.

Dokonce do redakce Týdne už někdo „seshora“ volal, že se mu ty vaše sloupky nezamlouvají.

Na to se různě reaguje: zezdola i seshora, což mě těší. Nejhorší je, když něco děláte a vůbec nikdo na to nereaguje. Všechno se to točí kolem ústředního mantinelu a ten je stále komunistický: to je ta vrchnost a poddaní. Pokud se vzbouří otrok, je to drzost, ale hned se pozná, že to je vzpoura otroka. Já se s dovolením za otroka nepovažuju. Já jsem si rovný se všema Klausema a Zemanama. To jsou moji panáčci, já si je platím. Buď budou pořádně pracovat, nebo je nechám vyměnit. Nikdy jsem k nim neměl vztah jako k tatíčkům Masarykům. V tom není žádná povýšenost.

Věříte tomu, že si my, Češi, zasloužíme lepší vládu?

Já vím, chtělo by to odněkud dovézt takový dva autobusy politiků. Ale pokud má ODS po všech těch podvodech a zradách stále dvacet procent, tak je vidět, že to lidé berou jako fotbalový klub. Oni fandějí Spartě nebo Slavii až do smrti. Jsou to blbci. Tak musí mít blbou vládu.

A přesto vás to popuzuje?

Mě na lidech zajímá, jestli lžou, kradou, nebo vraždí. Víc než jejich majetek. Chlap by měl říkat pravdu, i když je nepříjemná. Já na tu hru, že se v politice musí taktizovat, neskočím. Člověk, který v červnu slíbí, že se s levicí nedá nikdy dohromady, a za dva měsíce to udělá, je u mě zmetek. My jsme si zvolili premiéra a to jsme už věděli, že lže, jako když tiskne. Z televize ale vyhodili novináře, kteří prokázali, že on lže!

Politici jsou hráči. Vlastně i herci ...