STORY 2003

 

Jan: Všichni mluví o Vánocích a Novoročních svátcích jako o čase přejídání. Víš, že já takový pocit u nás doma ani nemám?

Ivana: Věřím. A to je dobře, myslím, že člověk se nemá přežírat.

Jan: Přežírat určitě ne, ale o svátcích se má jíst poněkud svátečněji a možná se může jíst i trochu víc, než normálně, tedy možná víc než jíme my…

Ivana: Může. To máš pravdu. Ale nemusí. Na druhou stranu, nikdo ti nebránil, abys napekl a navařil a já bych to pak všechno klidně svátečně snědla. Samozřejmě s tebou. 

Jan: Mám pocit, že jsem dokonce letos po Vánocích i o trochu hubenější…

Ivana: Kdyby to byla pravda, bylo by to určitě dobře. Myslím, že máš trochu nad váhu, ale obávám se, že to tak není. Ale jestli míříš k tomu, že jsem měla vařit víc, můžeme si vzít můj diář a já ti ukážu, proč to opravdu nešlo.

Jan: Ne, tak já jenom, že všichni mluví o tom, jak se přejídali, jak hodovali.. člověku pak je i trochu líto, že u nás se to zrovna nějak nevydařilo.

Ivana: Člověkem teď myslíš sebe?

Jan: Částečně taky.

Ivana: Tak i kdybych navařila Jeníku, kdy bys to jedl? Dyť nejsi skoro doma.

Jan: Přes den..

Ivana: Samozřejmě…

Jan: Tak v noci bych to klidně snědl…

Ivana: To je ale vrcholně nezdravý. To tedy opravdu zaplať Pánbu, že jsem moc nevyvařovala, protože to by tě mohlo i zabít. Jíst na noc je hrozně nezdravý.

Jan: Tak když nejíš moc přes den, je dobrý se najíst aspoň na noc, protože hladomor taky není nic zdravého..

Ivana: Ty máš pocit hladomoru?

Jan: Ne, nemám. Zatím. Zatím ne, ale kdyby se to ještě stupňovalo…

Ivana: Dyť jíš každou chvíli v restauraci.

Jan: Zásadně jen lehká jídla, no a když doma nic k jídlu není…

Ivana: Ty bys jezdil přes den na jídlo domů? Neblázni prosímtě. Já myslím, že jseš jenom teď  dočasně zblblej z toho, že všichni mluví o tom, jak se přejídali a tak máš pocit, že jsi o něco přišel. Ale je to vlastně obráceně. Měl jsi takový zdravotní Vánoce. A nejseš nejmladší, takže bys takhle na sebe měl dávat pozor pořád. Takže pro tvoje dobro jsem letos z hlediska stravování udělala maximum. A nemůžeš ani říct, že jsem nevařila.

Jan: To neříkám. Ale oba přece víme, že většinu toho co navaříš pak taky sama sníš, čili pro mě to žádný podstatný dopad nemá. Kromě toho, že když nevaříš, není slyšet, jak tlučeš naběračkou do hrnce, když ochutnáváš cos navařila až to většinou úplně ochutnáš. Až do dna.

Ivana: Nemám ráda, když se jídlo vyhazuje, nebo kazí..

Jan: Tak hodinu starý jídlo se nemůže zkazit, že jo…Naopak některá jídla jsou výborná, když se odleží…

Ivana: Prosímtě, když jsem ti navařila guláš do rezervy, tak ses začal po týdnu ošklíbat, že chceš taky něco jinýho.

Jan: Kdybych se neozval, tak jsem ho jedl dodnes.

Ivana: Ale když nakoupíš, tak já klidně navařím. Největší problém je u nás přece nákup. Jestli ještě víš, jak vypadá?

Jan: Nakoupit něco můžu. Ale až po 20 únoru. Po premiéře…

Ivana: …filmu, já vím. Tak já hned potom navařím. 

Jan: Musím ten film dodělat…

Ivana: To je mi jasný. Možná tě zaskočím pro tebe zcela novou informací: nejsem žena v domácnosti.

Jan: To jsem si všimnul dávno.

Ivana: Rozdíl je jen v tom, že tvoje práce je velmi důležitá nejen pro tebe, ale i pro mě, pro celé okolí, zatímco moje je nepodstatná, vlastně jenom  takové  pinožení, při kterém bych mohla nakoupit a navařit.

Jan: To neříkám, ale někdy je to jen věc organizace času.

Ivana: Jasně. Že bych cestou na zkoušku koupila pečivo, po zkoušce brambory a večer po představení bych už  mohla klidně navařit. Takže bys tady měl něco málo na zub a noc.

Jan: Cukroví se dá normálně koupit.

Ivana: A koupil si nějaký?

Jan: Kdy? 

Ivana: No je to jenom věc organizace času. Hypermarkety jsou otevřený i v noci, takže není problém tam zaskočit.

Jan: Jo, já budu po tom všem jezdit ještě v noci nakupovat.

Ivana: Nemusíš v noci. Můžeš za svítání. Dej si budíka a můžeš vyrazit na nákup. Uber spánek a přidej nákup. A cukroví by pro tebe nebylo dobrý. Jseš plný cukru.

Jan: Cukroví je jedna z mála sympatických věcí na Vánocích.

Ivana: Vždyť máme cukroví, tak co naříkáš?

Jan: Myslíš támhleto? To jsem zkusil. Zdá se, že je nějaký starší.

Ivana: Je v záruce. Kontrolovala jsem to při nákupu na obalu.

Jan: Bohužel ne k žrádlu.

Ivana: Jseš  jenom zmlsanej, tak už nevíš co bys. Ale mohl si sehnat lepší, nebo něco napéct.

Jan: Tak tobě snad nemusím vykládat, co to znamená dodělávat film! 

Ivana: Nemusíš. Protože já bych ti zase mohla sdělit překvapivou informaci, že hraji v pěti divadlech a moje poslední dvě premiéry jsi ani neviděl…

Jan: Říkám, že dodělávám ten film…

Ivana: No aby nakonec  ten film nedodělal tebe. K tomu něco točím, takže bych opravdu mohla vařit bud v noci, nebo v autě. A nevím, jestli jsi nezapomněl, že máme Jáchyma. To je ten chlapeček, co je vedle v pokoji. Jsou mu čtyři pryč, a ani nevím kdy jsi ho viděl naposledy?:

Jan: Prosímtě nezveličuj. Před chvíli jsem si s ním hrál.

Ivana: Opravdu? To už je za jeho život nejmíň podruhý, ne?

Jan: Tak v poslední době to mám s časem špatný, navíc, jak říkám, dodělávám ten film..

Ivana: Já ti jen naznačuju, že já budu taková mamka, po které zřejmě toužíš,  hned jak ty budeš spořádaný taťka.

Jan: Budeme muset ten rozhovor skončit, protože dostávám takový ten třas. Občas to mívám.  Třeba když dlouho nejím, nebo tak. Je to vždycky ze slabosti…

Ivana: Spíš si nech změřit cholesterol. 

Jan: Nechme toho. Tady byla ještě včera houska, kde je?

Ivana: Jáchym jí snědl. 

Jan: Ten kluk jí jako dospělej! Ne li víc. Celá máma..

Ivana: Snad bys mu nezáviděl housku?

Jan: To určitě ne. Brzy si koupím svoji vlastní.