NEJHORŠÍ JE MÍT KSICHT NĚKOHO JINÝHO

Výňatek z úvodní stánky Krausova webu:

… Pane Krausi, našel jsem vaše stránky náhodou při brouzdání, ale tolik narcisizmu, pýchy a arogance se jen tak nevidí. I vaše pořady v TV jsou takové, skáčete lidem do řeči, děláte z nich blbce, jen vy jste ten nejchytřejší. Strašně bych rád i vás viděl odpovídat na otázku „Do kolika let jste se pomočoval ?“, kterou jste v nějakém pořadu někomu položil. Nakonec jen konstatování : děkuji – odejděte z TV – a neotravujte už lidi.

Jinak přeji mnoho zdraví. V. Kratochvíl…

„…Pomočovat jsem se nepřestal. Ale zatím se neposírám, což považuji za úspěch.

Se srdečným pozdravem,Jan Kraus …“

NEJHORŠÍ JE MÍT KSICHT NĚKOHO JINÝHO

Milují ho, obdivují, zatracují. Váží si ho i nenávidí. Snad všechna emocemi nabitá slovesa lze k němu připojit. Až na jediné. Už nenajdete člověka, který by muže jménem Jan Kraus, ignoroval.

Pro rozsah rozhovoru s ním jsem od redakce Xantypy dostala omezení šesti normostran. Už na začátku jsem věděla, že to nepůjde. Sedli jsme si do kavárny a on si se mnou přes dvě hodiny povídal. Bylo mi příjemně, ale přesto jsem stále myslela na slova jedné obdivovatelky: Pana Krause miluju, ale nikdy bych se s ním nechtěla setkat osobně, protože z vás dokáže udělat s přehledem blbce do pěti minut. To se mi na něm líbí (pokud toho blbce nedělá ze mě). Znám Jana Krause čím dál víc a i když se ke mně chová gentlemansky, stejně čekám, kdy ze mě toho blbce přece udělá. Jak jsem pochopila, je to trošku jeho strategie…

Myslíte, že jste měl šťastné dětství?

Dětství jsem měl šťastný. Ale já nebyl jeden synáček, co měl tátu v koncentráku. V pěti dětech vznikne smečka. To není život v rodině, jak si to někdo představuje – sedíte doma, přichází tatínek a vy si s ním budete vyprávět o jeho životních zážitcích. Tam není na nic čas a vy vlastně pořád lítáte. V takovým společenství platí trošku jiný kritéria.

Váš otec přežil Osvětim. Když odcházel k výslechům a nakonec do lágru, uklidňoval rodinu. Ale když se nic nedělo, drsně z vás po ránu strhával peřinu, peskoval, že bydlíte v nejlevnějším interhotelu a co vůbec ještě doma děláte…Co z něj máte vy?

To, že určitá tvrdost je na místě. Míchaná se srandou, ironií a nadhledem i nad tou tvrdostí. Ale otec byl v některech ohledech opravdu železobetonovej. Nekompromisní, neústupnej. Tvrdej v relacích k něžnejm tatínkům, co měli spolužáci, ale ne k tomu, co absolvoval on. Měl v sobě naprosto pevný kritéria daný jeho zkušenostma a většina mých trablů ho rozesmávala. Druhá věc, kterou myslím, že po něm mám, je, že když se rozhodnu, že budu něco dělat, tak se snažím dělat to se vší precizností a péčí. To měl taky. Myslím, že jsem jinej ve vztahu k penězům kvůli němu. On se jako táta pěti dětí musel ohromně starat o peníze a naše maminka uměla utratit dvakrát víc než vydělal, jak říkal. Tak já jsem si od nich dvou odnesl : ani moc nešetřit, ale zase nedělat, že peníze jsou mi jedno, protože si pamatuju, že jedno nejsou. No, a jeho smysl pro humor, jeho způsob konverzace, to byl pro mě zážitek už v dětství. Pamatuju si, že u nás seděla paní doktorka, která chodila všechny očkovat, a než máma přinesla kafe z kuchyně, tak paní doktorka už burácela, a když se máma vrátila s kávou, tak už byla úplně rozchichotaná a rozřehtaná a maminka na to občas docela oprávněně žárlila. Otec uměl pro mě v tom dětství zvláštním způsobem tyhlety dámy většinou ohromně rychle rozehřát. Dokonce mám schovaný dopis od jedné z jeho sekretářek, která mu píše jako polobohovi. Ale on si zakládal na tom, že jsou to pracovní vztahy. To mě říkal už jako malýmu, že jestli máma žárlí, tak že to se plete. Říkal, že on má v kádrovým posudku napsáno: Soudruh je vůči ženám nevšímavý. A víte, co po něm mám ještě určitě? Naprostý odpor k virtuálnímu násilí. Filmy, detektivky, gangsterky nemůžu vidět. Odporný. A on měl tuhletu větu, kterou jsem převzal: Já mám svejch starostí dost, ještě tohle.

Víte, jak se vaši rodiče poznali?

Vím, maminka pracovala u otce jako sekretářka. Oni se celej život dokázali dohadovat, kdo dělal v práci větší chyby. Maminka vyprávěla, že ho zachránila, že neuměl gramatiku a neuměl by psát obchodní dopisy a on zase říkal, že ji vzal do dobrý firmy. Dělal v zastoupení Philipsu, a víte, to bylo jejich nejšťastnější období. On byl úspěšnej, měl obchod na Václaváku a měli docela dost peněz….

V kterých jsme teď letech?

Třicet sedm až třicet devět. Žili si moc dobře. Snad jenom ty dva roky.

Maminka asi věděla, na co má žárlit, když byla původně taky jednou ze sekretářek?

Tak maminka je ohnivá žena. A má svou dávku ohromný tvrdosti v sobě taky. Pět let zůstala sama . Teprve když se otec vrátil z Osvětimi, tak byly zase tři roky docela dobrýho života. To máme k těm dvěma pět a konec. Komunismus, padesátý léta a do toho jsme se my s vervou rodili.

Otec odešel..

On se pak našel, ale já o tom nebudu povídat. On šel umřít jako Indián a umřel hrdě. Ale to nejde jenom to takhle plácnout. Pro mě to je něco víc, i to kde a jak umřel má svý velký tajemství a je to naprosto jeho styl. Má to určitou bravuru.

Jak vycházíte se svými syny v duchu hesla tvrdost je na místě?

Jedna z ambicí, kterou člověk má, je, aby pro ně nebyl ztracenec nebo vůl. Oni vědí, jak to tak zhruba se mnou je, co jak vzniklo… v tom myslím, že zásadní rozpor není, že by si jako řekli, náš táta zešílel. Samozřejmě, že si ze mě dělají prču a posmívají se mi, ale to já jim taky. A oni mají oba svých starostí dost. Jeden zápasí tři roky s druhým ročníkem gymnázia a druhej by možná chtěl bejt zpěvákem. Svoje si ještě užijou.

Jak jste se seznámil s vaší „stále ženou“ Janu?

Na filmování. Já jsem všechny svoje ženy poznal na filmování. Teda ty, s kterejma jsem měl trvalej vztah.

S kterými máte děti…?

A děti. To je výhoda, u mě se tak projevuje ten trvalej vztah, že já pak dělám děti.

S Janou jste prošli krušné začátky. V podstatě jste podnikali za totality, dělali keramiku, dodnes funguje vaše značka Ateliér Kraus. To, čím jste spolu prošli, vás muselo dost sblížit. V čem se to přežilo, že jste spolu skončili?

Ale my jsme spolu neskončili, s ženou… s tou Janou…

Ale žijete někde jinde s jinou ženou (s herečkou Ivanou Chýlkovou)…?

Já vím…

Je pro chlapa normální, že časem takhle, řekněme „přesublimuje“?

Je to daleko normálnější než to, co se hraje, ta monogamie. To je blábol. A pak takový ten úplný rozvod, rozchod nevidět se a tamta žena žárlí… to je krutý. Tak já s někým žiju dvacet let a pak dělám, že ho neznám.

No, s někým žiju dvacet let a pak s ním nechci žít…

No ne, počkejte, já s ním sdílím, dá se říct nemožný. To s rodičema tolik nejste, co s tím partnerem, a pak ho nechci vidět? I kdyby něco provedl, tak to je přeci jednotlivost. To si vymažu dvacet let ze života?

Ale vy jste přece byl ten, co odešel…

Ale to jsou teorie, že jeden stojí a druhej odchází. A ten jeden za ním běží…Na druhou stranu Jana není žena, která by měla zapotřebí nějakýho Krause rvát za triko, ať zůstane. My jsme se rozešli a dospěli k tomu, že se nám to povedlo přátelsky. Ale to souvisí s mým otcem a mojí matkou. Oni se doma shádali jako koně a já byl tisíckrát u toho. Ale v gruntu nebo zvenčí na sebe nikdy nedali dopustit. On ji hájil i před náma, a pak si dali ohromný svoje. Ta soudržnost bez toho milenectví je to, co nám s Janou zůstalo. Mě je úplně odporný, že s někým jste, máte děti, ty děti jsou napůl vy a napůl ona a pak se s ní nebudete chtít ani stýkat. Tak já polovinu svejch dětí jako nebudu znát nebo jak? Já v těch dětech tu Janu dnes a denně vidím. Když s chlapcema mluvím, mám z toho někdy ohromnou srandu a ptám se, jestli mají taky něco po mně.

Myslíte, že byste spolu mohli znova žít?

Nevstoupíte dvakrát do stejné řeky. Velká láska se může zvrhnout ve velkou nenávist. Zradou, změnou charakteru. To si umím představit, protože lidi se poznají mladý a vyvíjejí se… ale to nás s Janou naštěstí nepotkalo. My jsme oba výborný lidi. Pořád… (upřímný smích)… teda pro sebe.

V „Nahniličko“ dělala kostýmy Jana Krausová, hrajete tam vy a Ivana Chýlková. To je pro mě vrchol partnerské tolerance …

To ale pozor, Jana dělala sice kostýmy, ale v tý době nevěděla, že já si něco začínám s Ivanou, já jsem nevěděl, že si něco budu začínat s Ivanou a Ivana nevěděla, že si bude něco začínat s Krausem. Hniličko mělo premiéru v roce 1995.

Ta hra dostala v roce 1995 divadelní cenu Nadace Alfréda Radoka…

No, já ty ceny nemám moc rád, jsem jen pyšnej na to, že ta soutěž byla anonymní a ještě pyšnější jsem na to, že když to zjistili, že jsem druhej, tak řekli, že by ta soutěž neměla být anonymní. Nezapomeňte, že svět divadelníků je plnej řevnivosti a záště jako každá profese, to není jen ve formuli jedna.

Dva roky jste žil s hercem Romanem Skamene v Rumburku. Koupili jste tam dům od nějaké prostitutky. Proč zrovna Roman Skamene?

Skamene je jako můj bratr. Teď už ho vidím málo. Hrajeme spolu Na Zábradlí v tragédii Mstitel, takže se vidíme dvakrát za měsíc a před tím jsme se léta neviděli vůbec. Ale já jsem s ním prožil asi šest let ohromnýho přátelství a to mu nikdy nezapomenu. Nikdy mě nezradil a nikdy neprovedl nic tak špatnýho, aby to tohle překonalo. Pohádali jsme se, porvali, ale Skamene je jeden z největších chlapů a jeden z největších hrdinů, jaký jsem v životě kdy poznal. Jeden s těch, co při mně nejvíc stál, když byly maléry, a jeden z těch, se kterým byla taky největší sranda. On si ze sebe uměl dělat srandu i v době svý největší slávy – prostě ohromnej chlap, i když vypadá, že je menší.

A ten Rumburk byl úlet typu…koupíme barák a půjdeme do Rumburka?

Se Skamenem to byl úlet za úletem, protože my jsme v podstatě lítali celejch těch šest let. Domluvili jsme se, že si vybíráme penzi v mládí, že penze ve stáří je na hovno, což je. Sedíte a hledíte. A my jsme došli k přesvědčení, že si ten důchod vybereme v těch dvaceti, to je čas, kdy to za to stojí a že pak budeme dělat až do smrti.

To bylo před manželstvím?

To bylo daleko před manželstvím, v tý době nás slovo manželství rozesmávalo stejně jako inkaso. Říkali jsme, že my nikdy nebudeme schopný každej měsíc na to mít. Ale já si myslím, že jsme udělali dobře, myslím že on, stejně jako já, nemáme pocit, že nám něco chybí. Člověk pak má určitej svůj klid v duši. Nasytili jsme se flákání, lítání za holkama, my jsme si prostě užili – a to teda v komunismu. Často jsme neměli stálý zaměstnání, tak jsme si půjčovali peníze a žili z ruky do huby, anebo jsme tak zvaně vyhledávali příležitostný známosti, z kterejch vyhlíželo, že by z nich bylo něco k jídlu. Já s tou holkou mluvil, protože jsem viděl koprovku s knedlíkama. My jsme si svoje sežrali a když jste pak takhle sytá, můžete docela klidně a spořádaně žít dál. Já mám z tý doby taky spoustu ohromnejch přítelkyň, s kterejma jsem nikdy neměl žádnej poměr.Ony mi třeba pomáhaly z vojny, zdravotní sestry…a byly krásný, ta jedna i ta druhá …bylo to takový Remarqueovský období.

Na co jste nakonec dostal modrou?

To je asi pět věcí. Hlavně pochcávání. Ono jim u mě nic nestačilo, takže já měl napsáno, že mám omezit skoky, pochody a běhy, pak že se pochcávám a že jsem blázen. Nakonec řekli, že to nevypadá tak hrozně a odvedli mě.

Jaké ve vás tohle vaše Remarqueovské životní období zanechalo ještě stopy?

Já jsem zjistil, že ohromnej problém je třeba domácnost. Když dáte vajgla na stůl, on tam zůstane léta. Skameneho máma a moje máma nám daly hrnky a pak jsme ještě někde dostali hrnky, no, asi šedesát hrnků. Odvykli jsme si je mejt a ten barák byl plnej hrnků. Pak jsme odjeli a přijeli a mezitím to kafe vyrostlo z těch hrnků do takovejch kaktusů…jak v nějakým teráriu. Taková šedomodrá pavučina až nahoru a toho jsme měli plnej barák, chodili to obdivovat kluci a sousedi z okolí. Jednou jsme si řekli, že uděláme pořádek, že vyklepeme koberec a zapomněli jsme ho na zahradě a on nám zarostl do trávníku. Takovej jakoby perskej vzor. Ale co horšího, my měli zimu a hlad, a tak jsme štípali nábytek.

A co na to rodiče?

Táta mě denně žádal, ať se osamostatním. Já byl nervózní při každým setkání s ním, protože jsem věděl, že na to dojde a on to uměl s bravurou jemu vlastní, takže klidně řekl: ´Co tady ještě děláš?´ hned, jak mě uviděl. Mámě jsem řekl, ať se přijede podívat a ona se rozplakala, když to viděla.

Z Rumburka už jste se domů nevrátil?

Vracel jsem se domů, jako zvíře zesláblý, po čtyřech, aby mě zase dali do pořádku. Tam jsem se ohromně zregeneroval, jak v jesličkách, a pak jsem zase vyrážel. Ale já jsem předstíral, že někde s mladejma umělcema hledáme nový tvary českýho divadla…ale pozor, když jste z pěti dětí, tak rodiče nejsou zvyklí mít o vás totální přehled. To nejde. Já jsem totiž v tom dětství byl šťastnej, protože já měl plno svobody. Já jsem byl do sedmi venku v šesti letech, to nebyl problém.

Kde jste bydleli?

Tam, co bydlí maminka doteď. Na Letný. V Kostelní, přímo proti parku. My měli proti oknům bazén, park, hřiště a tam já byl pořád. A máma, když byl oběd, dala panenku nebo medvěda na balkón, abych věděl. Takže já jsem se díval, když už jsem měl hlad, jestli je tam medvěd a nebo jsem naopak potom doma předstíral, že ho tam blbě dala, že jsem ho neviděl, protože jsem nechtěl jít domů. Pro mě taky bylo nepředstavitelný, že bych chodil do družiny, že bych chodil bílejma rukavičkama svázanej do houfu. Já ty děti pozoroval vždycky z dálky a přišlo mi to, jako když jdou na popravu.

15. 8. vám bylo 49. Bilancujete?

Ne, když slyším slovo bilancuju, tak zvracím. To je taková fráze. Jak začnete bilancovat, tak jste skončila. Máte zavřeno a děláte inventuru. To já mám votevřeno.

Myslíte, že u posledního soudu je člověk sám před sebou?

Myslím, že před Bohem.

Váš otec řadil Boha mezi válečné zločince…

Otec jo, ale víte to není tak jednoduchá věta, co on řekl. On zas takovej bezvěrec nebyl, ale nikdy o tom nechtěl mluvit, považoval to za něco výrazně intimního. Důležitá vlastnost otce taky byla, že k tý tvrdosti měl stejně silnou cudnost. A tohle patřilo přesně do tý oblasti. On se nechal pokřtít, protože to slíbil maminčiným rodičům. Ale z toho náboženství měl legraci, protože na něj chodil před válkou a v tý době se zajímal o Hitlera. A ten kněz, co ho učil náboženství, mu říkal, ať se na Hitlera vykašle, že to není pro jeho život důležitý, že jde o to náboženství, protože jde o ten posmrtnej život. A on vždycky říkal, že potom denně na apelu v Osvětimi, když tam žmoulal čepici v ruce, mu hučela hlavou ta věta: , Na Hitlera nemyslete, ten pro vás není důležitej.´ Na druhou stranu pro něj Osvětim byla výrazem věcí, o kterých říkal: ,Jestli bůh existuje, tak já ho zařadil mezi válečný zločince.´ Ale určitou velmi cudnou víru v něco, co může jednou případně zhodnotit vás ve vašem počínání, v sobě měl, ale nenazýval to bohem. Nerad o tom mluvil a když, tak velmi okrajově a jemně.

A jak to máte vy ?

S ostatníma lidma vyznávat víru nejde. To je jako s sdílet s ostatníma o ženu. Takže to je buď moje, hele, nebo nic, nebo si to nechte, já to nechci. Já jsem v tom od dětství vyrůstal, já znám ty vobočí těch dospělejch: ´Teď si klekni, mladej.´ Já bych mu dal facku tomu člověku, poněvadž já si budu klekat, kdy budu chtít. Je-li bůh a já jsem s ním, my už se nějak domluvíme bez tebe, strejdo s vobočím.

Jako jediný ze sourozenců jste neemigroval? Odmítali dát vízum celé rodině. Odjet bez nich by pro vás bylo nepřípustné?

Odjet bez dětí s tím, že vám je pošlou, to je pak třeba deset let nevidíte. Kdybych já to náhodou v sobě překonal, což bych nepřekonal, tak by to nepřekonala Jana. Pak tady musel někdo zůstat, to jsme věděli, buď já nebo moje sestra Kateřina. Kvůli rodičům. A vzhledem k tomu, že ona vystudovala jazyky a já jsem v tomhle ohledu dacan, tak by bylo trošku absurdní, aby ona tady zůstala.

Jako dítě jste šel s kamarádem na konkurz do dabingu a v duchu životních paradoxů vybrali vás ne jeho…pak jste daboval několik let…

Ono to nic světabornýho neznamená, ale jenom v ten moment to bylo takový překvapení. Ten kluk byl rád, že má volno, že tam nebude ve tmě a já tam zůstal, já byl zase rád, že to bude zajímavý a bavilo mě to ten jeden den. Pak už bych tam v životě nešel, kdyby bylo po mým. Ale ty maminky a babičky, ty si to prožijou…

A vaše maminka byla ráda?

No, ráda, je silný slovo. Byla ráda, ale mý mamince není nikdy nic dost. Nic. Nikdy. U nikoho z jejích dětí. My každej dostaneme nakládačku, jak jsme neschopný.

Co měl za zádrhel film Evžen mezi námi, že šel do trezoru?

No, protože to bolševici označili za ideologickou diverzi. A řekli, že ten film má v sobě nebezpečné ostří. Tenkrát se na tom s vervou podílel taky režisér Seqens, ale bylo jich víc. My jsme pak s Niederlem byli na ÚV KSČ. Tam nám řekli, že si to pustěj, ale jestli je to tak, jak říkáme my, že to jenom kritizuje určité nešvary, a to humorným způsobem, tak ´my to pustíme.´ A pak už jsme je nikdy neviděli a oni nás taky ne. A Niederle utekl do Ameriky a bylo vymalováno.

To byl který rok?

Osmdesát jsme to dodělali. Dělali jsme ho tři roky.

Předloni zastavila Česká televize vysílání Dvaadvacítky poté, co rada ČT nechala z jednoho dílu ustřihnout třiceti vteřinovou závěrečnou pointu – nahatého člověka – a vy jste na ni podali žalobu. Oficiálním důvodem zastavení byla ovšem prý kolísavá úroveň. Nepřipomnělo vám to doby totality?

Ono to z tý společnosti neodletí jako vánek, víte. To je zasmrádlo. To je jako když koupíte po někom dům, tak pokud tam po něm je pach, tak je tam ještě dlouho cejtit. A to je trošku komunismus. Tady spousta lidí ani o sobě neví, že jsou mentálně vlastně komouši. Oni za to ani nemůžou, jsou zmasakrovaný tím komunismem a mají k tomu i předpoklady. Jsou komouši, ale nevnímají to tak.

Státní zástupce kauzu odložil a vy jste nepokračoval. Proč jste to nedotáhl do konce?

Protože jsem byl blbej a nevěděl, že by šlo jít k ústavnímu soudu a je možný, že bysme tam vyhráli. Já jsem v podstatě myslel, že když dokážeme co bylo průkazný, tak to přece v právním státě stačí na to, aby druhá strana za to byla potrestaná. No, tak to byla jedna z věcí, kde jsem pochopil, že ne. Ale to se podívejte dneska. Tahle země je úplně nabobtnalá presumpcí neviny, akorát si ji vykládá úplně špatně. Dokud vám nedokážou vinu, tak jste nevinná. No, relativně…pokud třeba právě vedete televizi, tak jste sice zatím nevinná, ale máte mít v sobě tu noblesu, že řeknete, já počkám stranou na výsledek soudu a potvrdí-li moji nevinu, vrátím se do funkce. Kdežto u nás se každej zuby nehty drží tý klece a vy ho rvete za tu kožešinu dolů a von řve nedám, nepustím. Já nevím, kolik tady znáte gentlemanů v politice, ve významnejch funkcích… Slovo gentleman je svým způsobem důležitější než celej právní stát, právo není ten nejdůležitější mantinel.

A právě třeba pro tohle vám nevadí, že nežijete venku?

Ne, nevadí, ono to tam taky není tak úžasný….

Ale přece oni mají několik desítek let předstih…

To není předstih, ale nemají tak zničený kritéria toho, co vás dělá někým. To, že někdo jste, se dá definovat, že za něco se bijete, něco odpouštíte, něco obětujete. To je váš život a ne to že berete plat, souložíte a máte nábytek. Komunista k tomuhle lidi nastimuloval – koupíš-li si lednici, vezmeš-li půjčku, budeš mít děti…seš dobrej, dotáhl jsi to až tam, kam všichni ostatní.

S vaším obličejem byste v Holywoodu bezesporu udělal závratnou kariéru. Tady jste se spíš z kategorie gaunerů a drzounů posunul do škatulky nedůvěryhodného ironicko arogantního rejpala. Vadí vám to nebo naopak vyhovuje ?

Komunista si na tenhle ksicht nemohl vůbec zvyknout, on ho považoval za něco nesocialistickýho. Ale mělo to svoji výhodu. Nemohl jsem hrát budovatele a kombajnéry. Jednou jsem hrál partyzána a říkal Svojtkovi: ´Zůstaň s námi na hranici, budeme ji hlídat a bránit.´ Přitom mi vylítla nudle z nosu a on mi řekl: ´Člověče, vod tebe mi to nějak nesedí.´ Podívejte se, jak vypadala většina komoušů, to je odpověď, proč to se mnou nešlo! To vlastně byla výhoda. Ale důležitý je mít svůj ksicht, to je základ. To když máte, tak je vyhráno, nejhorší je mít ksicht někoho jinýho.

Ivana Chýlková říkala, že jste byl pro ni kolotočář, který u ní začal hodně nízko, a tak pak jste měl prý šanci už jenom stoupat…

Ona říká, že vždycky si u mých společných fotek s Janou říkala: ´Proč ona s ním žije?´ Já řekl rozvitou větu a ona byla fascinovaná, že dám větu dohromady a že to má poitu. No, a já jsem si taky říkal: ´No, herečka taková nějaká celá prozkoušená z divadla, to bude zanícenej herec – ty já nemusím, protože oni žijou jen divadlem a na to mě neužije.´ A pro mě bylo příjemný překvapení, že já jsem něco říkal a ona se tomu smála, což jsem u ní nečekal. Mě vlastně překvapilo, že ona je taková ležérní žena jako já muž…

Myslíte si, že kdybyste se vzali, už by to nebylo takový?

To by asi vůbec nehrálo roli. Podívejte, já jsem v tom zkušenej ženáč, zatímco ona je stále svobodná, tak nevím, co by provedla. Ale čím víc se nás lidi na to ptali, tím větší zábavu nám činilo na to kašlat. Dřív to mělo pro kluky svůj určitý smysl, protože já i Jana jsme tím vlastně dávali najevo, že ta rodina není úplně rozpadlá. Pro ně bylo nějak důležitý, že jsme se nerozvedli, možná víc než pro nás a nám to nic špatnýho nezpůsobovalo. Jim možná něco dobrýho, no, tak co s tím?

A myslíte, že už vám vaše žena odpustila?

My jsme se k sobě nechovali nikdy tak dobře, jak se k sobě poslední roky chováme.

Mluvili s vámi rodiče o sexu?

Ne. Nepamatuju se, naopak u nás se vždycky dělali nanejvýš takový dvojsmyslný narážky a ty jsem dělal já jako dítě a věděl jsem, že to bude mít zaručený úspěch.

A probírali jste sexuální intimnosti alespoň mezi sourozenci?

Ne, to by bylo jaksi pod moji úroveň se na to někoho ptát. Já jsem se vždycky tvářil, že všechno vím a všemu rozumím a čekalo mě jedno velký překvapení za druhým.

A mluvíte se svými syny o sexu?

Jana s nima mluvila často o sexu. Já bych to asi neuměl, protože se mnou o tom taky nemluvili a je tam ten moment intimní cudnosti jako s tím bohem. Já vím, že máte děti poučit a mě nikdo celkem nepoučoval, já poučování ani nemám rád, možná je to dobře, protože by mi ten sex zprotivili a asi si myslím, že to je věc intuice. Pamatuju si, jak mi jako klukovi dali malý džíny a já vtipkoval, že bych mohl přijít o děti. Rodina se řehtala smíchy, já byl šťastnej, ačkoli jsem tak úplně přesně nevěděl, proč se tak strašně smějou, já totiž tenhle vtip někde obšleh´.

Byl jste bavič třídy jako dítě?

No, když jsem chtěl, tak jo. Dělal jsem takový jednotlivý výstřelky, ale bylo to vždycky za cenu mý totální sebezkázy. Třída ryčela, ale já propadl nebo mě vyhodili.

A maminka to žehlila a otec to nevěděl…

Táta byl ten typ, co říkal: ´Ne, dejte mu ne pětku, dejte mu namísto toho šestku.´ Ale matka nás chodila bránit a říkala, že rodiče musejí bránit děti, což byla ohromná pravda, v tom ohledu, když jste přesvědčená, že si tu obranu zaslouží.

Já si pamatuju, jak jsme s bráchou byli na putovním táboře pro děti od deseti let a mě bylo asi osm – a denně jsme chodili dvacet kilometrů. Já třetí den už skoro neměl nohy, protože jsem si obrousil ty malý nožičky, takže mě můj brácha Michal nosil na ramenou a oba jsme se kymáceli poloviční rychlostí někde po Tatrách. A teď jsme šli kolem rybníka, a když jsme tam my dva zuboženci přišli, oni už byli vykoupaný a že se pokračuje. Pozdě chlapci, vaše chyba, říkali. Dodneška se pamatuju na tu impozantní scénu, kdy jsme oba vlezli do vody a oni na nás řvali, ať vylezeme. Nám koukaly z toho rybníka jen hlavy a říkali jsme – ne, vylezeme až se osvěžíme jako vy. A šlapali jsme úplně vysílený vodu a čekali, až se mi zchladí to moje malý tělíčko a zase mě pak brácha chudák táhnul dál. To byl ohromnej kolektivní nátlak: vylezte z toho rybníka, zdržujete. A my jsme řekli ne, máme stejný práva jako vy, taky se vykoupeme, my za to nemůžeme, že jeden z nás je tak malej.

To vám asi zůstalo celý život. Být sám sebou a sám za sebe.. Jste individualista?

Do kolektivu můžete zahučet, jak do kompostu. To je věc volby. Spousta lidí je šťastná až v kolektivu, nic proti tomu, ale to nejsem já. Pak jsou lidi, co dělá šťastnejma bejt pořád sami, to taky nejsem já. Já rád od každýho něco. Já většinou lidi, který kolem sebe mám, mám kolem sebe dlouho, potom, co si s nima jaksi oťukám ten začátek, kde se to tříbí, buď oni jdou ode mne nebo já od nich, ale to nemusí být ve zlým. A pak jsou lidi z divadla, se kterými pracuju dvacet let, jsme na sebe zvyklí. Na druhou stranu umím skončit vztah pro nějakou zásadní věc okamžitě a navždy.

Jste na očích veřejnosti ale říkáte, že do politiky nepůjdete. Přesto ve chvíli, kdy začnete zveřejňovat svoje názory, tak se vás novináři začnou ptát, proč chcete do politiky…

Velká část lidí neví o politice vůbec nic, což novinář většinou ví. On sám o ní ví často velmi málo, čili on žasne, že někdo o politice něco ví a zdá se mu divný, že by to věděl zadarmo a nadarmo. Jeho představa je, že v tom doma ležíte, protože se připravujete na politickou kampaň.

Společně s Janou Krausovou jste dělali keramiku, dodnes máte Ateliér Kraus, pak jste taky jednu dobu pořádal výstavy…

Ano výstavy, stavební veletrh… pět let jsem to dělal…v Itálii a ve Španelsku…

Byl jste daňovým poradcem..

Asi dva roky…

A dělal jste to prý proto, že jste nechtěl nikdy být až tak závislý na divadle a herectví..

No, to jsem nechtěl …

A tak co děláte teď?

Víte, já nemusím svým způsobem dělat nic, protože si myslím, že se vždycky nějak uživím. A závislej bych se mohl stát hned za hodinu na všem. Stačí si vzít půjčku na barák, postavit si takovou tu hnusnou bělobu u Prahy a budu muset držet hubu, abych měl na splátky. Součástí svobody je taky míra vaší schopnosti. A já umím přejít na tak úspornej systém, že vyžiju s minimem. Dvě děti už mám velký…A tak jako někdo říká, když budu dvacet let platit po patnácti tisících, tak to mám za dvacet let splacený, tak já obráceně. Když nebudu mít žádný takovýhle dardy, tak si svou svobodu vždycky udržím. A na to mě žádný pitomci letákama nenalákají. Já to splatím, druhej den umřu a pak se nad tím celá rodina shádá a doživotně rozejde. To je pro jiný, ne pro mě. Já si nekoupím nic ani na lízink, protože mě to bere tu svobodu, že bych mohl být nervózní. Raději nebudu mít nic a budu šetřit. To mám taky po otci.

Když vám bylo v životě hodně zle, řekl jste to někomu nahlas?

Ale jo, to já říkám, protože to vám uleví.

A kdy vám tedy bylo v poslední době nejhůř?

Minulost má ten milosrdnej efekt uhlazování, čili zapomenete. Já vám řeknu, kdy jsem dostal velkou životní lekci. To bylo, když nám umřela nejmladší sestra. Říká se kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem…tak ona jich uměla asi pět. Věk ten v jejím případě taky nebyl žádný měřítko. Nejenom to, že umřela, ale i to jak umřela s bravurou, která jí stála myslím, hodně sil, jak jsme zjistili z takovýho deníčku. Navíc Kateřina výsostně patřila do mojí péče, ona byla moje mladší sestra. Ona byla nejmenší, nejmladší a měla tu nevýhodu, že ten první nadřízenej jsem byl já. To byla krutovláda…A moje čerstvá lekce je táta. „Odletěl“ a zůstalo z něj jen to tělíčko, který jsem chodil mejt, ale táta v něm už nebyl..

Máte v sobě pocit něčeho nedořešenýho, co jste si nestihli říct?

S Kateřinou jsme si ještě stihli říct, že volat si budeme pořád a to dodržujeme…“ Nahniličko“ jí bylo věnovaný. A proto ta hra pořád funguje..

A s otcem..?

My jsme měli jedno těžký období a nemluvili jsme spolu dva roky, ale to se všechno stihlo a myslím si, že se to naopak až nečekaně dobře všechno vyřešilo a vyslovilo..

Děláte ještě keramiku?

Už ne, ale já kdysi šmirgloval, až mi z rukou tekla krev. A Jana mi večer dala pod ruce ubrousky, abych nezašpinil peřinu… Ale já jsem strašně manuálně nešikovnej, já jsem na ruce polodebilní, nicméně jsem to považoval za svoji ctižádost a dělal jsem sériovou výrobu, lil jsem z forem a mačkal, jen to svištělo. To jsem zvládnul, ale já to dělal s posedlostí, kterou mám asi fakt po tátovi, já jsem si řekl, že to zvládneme, že se to naučím a že to dokážeme a to se nám povedlo. A ono, když cejtíte, že na to disponovaná nejste, tak vás to posílí o to víc.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

To nevím to se pořád mění. Jakmile začnete mít v životě opravdový starosti, tak si začnete říkat, stačilo by, kdybych neměl tyhlety starosti.

Vyprávíte Jáchymovi pohádky?

Moc ne. Já začnu číst pohádku a jde na mě spaní. Jáchym je už dneska computerista. Teď jsem mu při jeho narozeninách řekl, že takhle to půjde každej rok, až jednou bude starej jako já. A on mě řek: „Pak půjdeme spolu kouřit“. A to dělal Adam s Davidem taky. Především jsem jim imponoval vším špatným, co jsem dělal.

Text: Kateřina Hamrová

Herec a moderátor Jan Kraus (nar. 15.8.1953) je synem osvětimského vězně Oty Krause, publicisty a autora knih Továrna na smrt a Noc a mlha a sekretářky University Karlovy Boženy Krausové. Pochází z pěti sourozenců. Spisovatel a herec Ivan (1939) žije střídavě v Paříži a Praze. Michael (1949) přednáší politologii na univerzitě v Midllebury. Sestra Eliška (1946) působí na univerzitě v Bogotě a nejmladší Kateřina (1956 – 1990) pracovala v knihovně princestonské univerzity.

Jan Kraus byl v šedesátých a sedmdesátých letech dětskou hereckou hvězdou (nejznámnější filmy: Lišáci, myšáci a šibeničák a Dívka na koštěti). Režimu se znelíbil filmem Evžen mezi námi, ale později se objevil ve filmech Copak je to za vojáka a Příběh 88. V devadesátých letech si zahrál ve Švankmajerově Lekci Faust či Jídlo. Působil v divadelním souboru Bouře a v Národním divadle se autorsky podílel na hře Zelený pták. V Divadle Na zábradlí se již sedmý rok hraje jeho hra Nahniličko. Dodnes se v České televizi reprízují jeho a Ornestovi Dvaadvacítky či OK Kraus. Moderování pořadu Přesčas ukončil v přímém přenosu pro zásahy vedení televize do vysílání. V současné době moderuje pořad Ze života zvířat a mystifikuje coby taxikář v realshow Taxi, prosím.

Rovněž tak si ho diváci mohou pamatovat z pořadu Sauna na TV Prima.

V divadle hraje ve hrách Nahniličko a v Tragedii mstitele, v Činoherním klubu ve hře Kosmické jaro p. Ladislava Smočka.

Jeho poslední rolí je svůdník ve filmu Musím tě svést.

V současnosti dokončil režii filmu podle vlastního scénáře Městečko.

Pro rádio Frekvence 1 namlouvá denní poznánky a každý pátek glosuje události uplynulého týdne v pořadu Co vy na to, pane Kraus?

Do časopisu Týden píše sloupky.

V březnu 2002 byl zvolen předsedou Českého filmového a televizního svazu FITES.

S manželkou Janou Krausovou má syny Davida a Adama, s partnerkou Ivanou Chýlkovou Jáchyma.