Internet vymysleli pro naši rodinu

(Zemské noviny, podzim 1999)

Herec Jan Kraus se nesměje, i když se odhodlá ke vtipu. Svou kamennou grimasou si mapuje své posluchače. Kdo pochopí, zasměje se. Má tvář komika Bustera Keatona, včetně velké dávky nekompromisnosti. »Zbyde toho málo, co mám rád,« odpočítává věci, kterým se vyhýbá. Do začátku září k nim víceméně patřila i televizní obrazovka. Dnes je ale čerstvým moderátorem televizního publicistického pořadu televize Prima, Sauna.

* Upřímně řečeno, nevypadáte jako prototyp nažehleného televizního moderátora, který hovoří a přitom příliš nevnímá okolí.

Když mi nabídli, že mohu moderovat publicistický pořad, myslel jsem si, že se na Primě zbláznili. Pro mě jsou televizní moderátoři to samé, co pro vás. Tihle rozjuchanci kapitalismu mi připomínají svazáky socialismu. Já se považuju za něco tomu hodně vzdáleného.

* V čem bude váš pořad jiný než na dalších televizích?

Ve mně. Jsem zvědavý člověk, od přírody kontroverzní, nemám rád teze a dané věci

* Před několika měsíci vám zcenzurovalo vedení České televize pořad Dvaadvacítka. Nechybí vám humor, který jste v ní dělal?

Pro mě je Dvaadvacítka ukončená etapa. Ten humor mi nechybí, protože vlastně jiný neumím. Zakázání našeho pořadu – to je vlastně výsledek dnešního kapitalismu, spíše by se řeklo postsocialismu. Podle mě je daleko horší, že se nyní bude pouštět major Zeman, než že nám zcenzurovali pořad. Ale oboje spolu souvisí.

* Nikdy jste nebyl jenom herec, snažil jste se podnikat, se svou manželkou jste dělal keramiku. Nevadilo vám někdy, že jste pracoval na volné noze?

Je to těžké, a právě proto jsem na to pyšný. Je to ale vyvážené obrovským honorářem pocitu nezávislosti a svobody. Mně nevadí představa šéfa, ale blbýho šéfa. Moc lidí, o kterých bych mohl říci, že jsou dobří šéfové, jsem nepoznal, takže jsem se tomu snažil vždycky vyhnout.

* Herectví příliš vážně neberete. Nemáte pocit, že ti, kteří právě tento obor berou jako středobod světa, jsou nejlepšími herci?

Někteří herci se stanou obětí této profese, která vám denně ničí mozek. Denně se učíte texty, režisér vám je vysvětluje, a pak je říkáte mlčenlivému davu. Nedivte se, že někdo uvěří pocitu, že je věrozvěst.

* Je těžké pak tomu všemu nepodlehnout?

Je.

* Vy jste dokonce natáčel už jako malé dítě…

Pro mě to byl především intelektuální zápas, kdy jsem věděl, že všechno byla jen kamufláž, papundekl. Herecká profese je v mnohém podobná vrtkavé kariéře sportovce. Je to ideální zaměstnání, které by se mělo dělat při práci. Herectví je ale zároveň něco, k čemu mám respekt a úctu. Je to dobrodružství. Impozantní projev rytířskosti. Děláte-li je poctivě a bez laciných úspěchů, pak je to něco, co se nedá ničím nahradit. Ani penězi.

* Trpěl jste jako dětská hvězda v dospívání?

I kdyby, filmovému průmyslu je jedno, co bude s dětmi. U filmu jsem se musel naučit jedno – poslední filmovací den jsem byl k nepotřebě.

 * Netrápil jste se tím?

Mě to nebolelo, spíše obtěžovalo. Pro mě večerní představení byla katastrofa, protože jsem nemohl lítat venku a musel jsem do divadla. Už tehdy se mi zdály některé povídačky herců senilní a nesnesitelné. Herectví jsem nevnímal jako radost. Mě bavily konkursy, bylo to jako vyhrát soutěž. Ovšem realizace výhry, to byl vopruz. Nebyl jsem dítě obdivující divadlo. Už tehdy jsem měl raději věci, které šly mimo oficiální proud, a to mi zůstalo.

* Hovoříte o tom, jak moc emocionálně náročné je herectví. I vy si od něj musíte občas odpočinout, pak se vám po něm zase stýská. Tak vlastně po pěti letech bez divadelních prken vzniklo před čtyřmi lety představení Nahniličko. Dělat divadlo denně je úchylné. Nemohl jsem z toho mít radost a dát do toho patřičný elán. Proto ho teď beru především jako atrakci, do které dám, co můžu. Jednou za čas celou vervou, ono mě to oddělá a pak sbírám síly na další.

 * Jste právě v této fázi?

 Přesně tak. Dokonce mám být ve fázi, kdy bych měl mít síly sebrané.

 * Jak na vás teď divadelní atmosféra působí?

 Je to vlastně úžasná věc. Zkuste si to představit. V sále se zhasne, obsazeno. Diváci sedí tak blízko, jako kdyby vám seděli na klíně. Ne ale tak, aby vám to bylo protivné a vy slyšela jejich dech. Diváci rázem přistoupí na tuto domluvenou nedomluvenou věc, jako je představení. Je na vás, co jim budete předvádět. Můžete hrát Hamleta a přijít nahá. Poznáte, jak se lidé tváří a jak reagují. To je vzrušující dobrodružství. Ohromně se bavím i při zkouškách. Pak přijde premiéra a já mám pocit, že to nepřežiju. Naprostý a nepopsatelný děs. Po tomto pekelném vzrušení se mi pak stýská. I když mám pocit, že mě to zabije, že omdlím, že mě vynesou.

 * Takže vy si nezvětšujete adrenalin třeba bunjee jumpingem nebo skokem z padáku, ale divadelními premiérami?

 Jdu do každé premiéry s tím, že to bude ohromný rajc, ale pak přijde onen bunjee jumping. Najednou si říkám, jaká je to výška. Divadlo je mystérium.

 * Nejsou ale představení, kdy vám na divácích nezáleží?

Magie divadla je především v tom, že diváci jsou pokaždé jiní. Někdy se při naší hře ohromně smějou a mně to leze na nervy. Čemu se smějí? Někdy si naopak říkám: ano, taky je to správné, tady se máte smát. Takže někdy mě popuzuje i relativní úspěch. I v divadle nenávidím měšťáctví. Když si madam vezme korále a jednou za půl roku se jde vzdělat. Nebo ti, kteří se chodí do divadla dozvědět něco nového, nějaké poselství. To moc nežeru a vždycky se těším, jak tito lidé od nás dostanou naložíno.

* Proč chodí diváci na vaše kontaktní divadlo, chápu, ale co je láká na představeních v kamenných divadlech?

Můj tajný odhad je – devadesát procent snobové. Divadlo je ale jedno z mála prostředí, které si uchovalo ryzí národní identitu. Ještě stále nehrozí, že by někdo během představení prošel na pódiu s reklamní cedulí. Dnes více než kdy jindy chápu, že chlap po práci si dřímne a pak mu Strakonický dudák přijde něčím sympatický.

* Vy se vymykáte českému průměru i tím, že pocházíte z poměrně rozvětvené rodiny. Máte dva bratry a sestru, druhá mladší sestra zemřela nedávno. Nemáte pocit, že se v České republice považuje hodně potomků za hanebnost?

 Je to tak. Když jsem měl ve třiceti dvě děti, tak jsem to zažil také. Všichni se na nás tvářili, že jsem tak trošku Romové. Všichni v té době dělali kariéry v komunismu, měli prémiové spoření mladých, chtěli perspektivu a jistotu. To přetrvává dodnes.

 * Vaše rodina drží při sobě. Pomáhá vám přijímat životní rozhodnutí?

Pro mě bylo vždycky hrozně důležitý, jak se bude moje počínání hodnotit doma. Na tom mně záleželo a myslím, že všem v naší rodině. Když hluboko v komunismu můj bratr studoval na prestižní americké univerzitě v Prinstonu, mohl zvažovat různé druhy kariéry. Stejně tak jako já tady. A on tehdy napsal velmi výstižně: jsme jako váhy, když ty půjdeš nahoru, já půjdu dolů a naopak. O ty váhy jde. Člověk si všechno vyvažuje s těmi, na kterých mu záleží. Pro mě to shodou okolností jsou ti, kteří mi jsou nejbližší.

* Tvrdíte, že dobrý vztah se buduje denně. Jak jste jej budoval se sourozenci, kteří emigrovali do Kolumbie, Paříže a Spojených států?

Byl jsem zvyklý jim minimálně jednou za měsíc psát. My si píšeme stále. To je naše rodinná choroba. I když je bratr z Paříže tady v Praze a pohádáme se, jdeme domů a posíláme si zprávy počítačem. Když mě něco rozčílí nebo potěší, musím si naštvání nebo radost zaznamenat. Sedím třeba u televize, odskočím si k počítači, vysmažím to svoje a zase se vrátím. Ulevím si tím, vyzvracím se. A dává mi to klid jít dál. Za komunismu jsem se vždycky těšil, jak všechno, co prožiju, napíšu sourozencům. Na ně se po emigracích nabalovali další příbuzní, takže já jsem začínal oslovení v dopisech Moji drazí. Po revoluci to skončilo především proto, že teď máme e-maily a všichni jsme na síti. My spolu korespondujeme, jako bychom spolu byli denně. Tím, že to všichni sledujeme, máme pocit, že jsme spolu. Teď se dva sourozenci stěhovali a my s bratrem Ivanem jsme jim radili. Impozantní je, že my všichni můžeme číst české noviny, bráchovu přednášku v Americe, můžeme se sestrou v Bogotě probírat tamější maléry. Internet vymysleli pro naši rodinu.

 * Máte tuto psavou úchylku všichni?

Máme to v rodině dost rozšířené. Nedávno mi syn ukazoval dopis pro dívku, která ho zaujala. Byl to osmistránkový multimediální projekt, kde se spojovaly fotografie s textem. Říkal jsem si: Chudinko, už v tom taky lítáš.

* Sblížilo vaši rodinu to, že tatínek přežil Osvětim?

Cítím vědomě i podvědomě, že jsem tu tak trošku náhodou. Tomu, že jsem se narodil, předcházelo štěstí. Mám o to větší vervu do života. Tenhle život chápu jako dárek navíc. Přítomnost smrti ovlivnila v naší rodině i všední starosti. Vždycky, když jsme si na něco stěžovali, otec vyrukoval s Osvětimí. Zlobil jsem se, že nemám druhé tenisky, a tatínek začal vyprávět, jak si v lágru uřízl malíček. Tím se moje negativa rozpadla na nulu. Ovlivnilo mě to ijinak. Nesnáším žádné traumatizující filmy, nemůžu chodit na akční střílečky. Na druhou stranu mám rád razanci a určitou surovost ve sdělování věcí. Nemám rád, když se něco obchází. Nechci ale sdělovat laciný hnus, abych někoho přilákal.

* Když v sobě máte podobné myšlenky na pokraji života a smrti, asi vám příliš nevadí, když se na stránkách bulvárního tisku dočtete o svém partnerství s Ivanou Chýlkovou?

Bulvár mě nevzrušuje vůbec. Oddělil bych bulvár, který na trhu má svůj význam, a ty, kteří ho dělají. Český bulvár nezvládne ani základní řemeslo. Když troje noviny napíší, že se mi narodila holčička, a mně se narodí Jáchym, tak to jsou diletanti.

* A nevadilo vám někdy, že o vašich rodinných trablích psal bratr Ivan ve svých knížkách?

Když jsem četl poprvé jeho knížku To na tobě doschne, kterou napsal v emigraci jako vzpomínku na dětství, objevily se mi znovu před očima všechny historky. Četl jsem to s vervou. Taky jsem byl najednou zpátky doma. Ivan má dar a talent všechny historky napsat, takže já jsem mu především vděčný.

* * *

JAN KRAUS, herec a moderátor

* narozen ve znamení Lva roku 1953

* narodil se v rodině osvětimského vězně, bratr Ivan (1939) emigroval do Paříže, Eliška (1946) žije v Bogotě, Michael (1947) ve Spojených státech, nejmladší Kateřina (1956) zemřela v USA na rakovinu

* v šedesátých a sedmdesátých letech hrál ve filmech Dívka na koštěti, Jak se budí princezny, Evžen mezi námi

 * v osmdesátých letech se věnoval podnikání s keramikou

 * v roce 1995 na prknech Divadla na Zábradlí uvedl vlastní hru Nahniličko

 * v České televizi spoluuváděl humoristický pořad Dvaadvacítka

* s herečkou Janou Krausovou má dva syny, Ivana Chýlková mu porodila syna Jáchyma

 Jan Kraus, nový moderátor publicistického pořadu televize Prima, Sauna, je zvědavý, od přírody kontroverzní člověk.

 »Když jsem měl ve třiceti letech dvě děti, všichni se na mě tvářili, že jsem tak trochu Rom,« říká Jan Kraus

 LUCIE NETOPILOVÁ