Sallerka

Potřeboval jsem nutně sehnat byt.

K té potřebě mě přivedl náhlý sňatek s mojí drahou. Vzali jsme se za socialismu, což byl druh menší odvahy. A čekali jsme také dítě… Což byl druh ještě větší odvahy. I když mi někteří podmračení intelektuálové kladli otázku:

„Je to zodpovědné, přivádět v téhle době děti na svět…???”

Často se tak ptali lidé z poválečné generace, kdy byla zřejmě chvíli ideální doba na přivádění, ale pak se nějak historie posrala, a půlku Evropy sežral ruský socialismus. Namítal jsem, že doby nejsou vůbec, historicky, dětem nakloněny. Navíc jsem sám z doby politických procesů, kdy se nejen popravovalo, ale i rodilo. A že jsem na světě zatím celkem s chutí.

V socialismu žádné byty nebyly a jediným uklidňujícím elementem bylo vědomí, že ani nebudou. Dalo se stavět družstevně, tedy být členem družstva, chodit na schůze a brigády, kdy průměrná statistická doba čekání na takový byt byla kolem 42 let. Takže musel začít stavět děda, nesměl být mezitím třeba popraven, nebo uvězněn, nebo jinak vyloučen z družstva a vnoučata (nezodpovědně přivedená na svět) mohla doufat, Tedy jedno vnouče.

Byt jsem sehnal tak, jak se sháněly - podvodem a korupcí. Korupcí bylo několik tisíc a podvod spočíval v předstírání příbuznosti se zemřelým majitelem bytu. Podle zákona měla taková osoba na byt právo. Korupční poplatek se dělil na zaměstnance organizace, co měla státní byty na starosti a„holky“ z národního výboru, co tu šmelinu měli posvětit papírově.

Zbývalo poslední. Začít bydlet ve svém bytě. Tedy formálně. Skutečně bydlet - nepřicházelo v úvahu. Jednalo se o historickou kobku, ne příliš vzdálenou vězeňským celám. Vybavením, designem. (Jediný rozdíl byl, že byt byl v nízkém přízemí a ve věznici by nebylo možné, aby vězňům hned za hlavami, za prosklenými okny, procházeli lidé.)

A pak ještě maličkost: představit se své sousedce, kterou jsem i s bytem, také podvodem získal.

Obývala jeden z pokojů bytu. Potřeboval jsem od ní velmi důležitou formalitu: podpis, kterým by potvrdila všechnu tu lež a stvrdila tak, že už nejméně rok byla svědkem, jak pomáhám své„pratetní“ prababičce. Po které, dá li Pánbu zločinu, nakonec byt podvodně, ale oficiálně získám podle zákona.

Na mně bylo, abych ji o to požádal a ušetřil si tím čas a riziko falšováním podpisu této víc než osmdesátileté babičky.

A také, abych ji sdělil, že Svobodka, její mnohaletá sousedka paní Svobodová, vrstevnice, z druhé části bytu, tedy jednoho z pokojů, umřela a že jsem tady já. Vnouček falše.

Lidem, kterým Svobodka do příbuzenského vztahu skutečně náležela, jako jejich maminka a kteří měli zájem, abych byt získal, protože šmelina už to byla taková, že dostanu li já byt po jejich mamince, dostanou oni další pokoj po neznámé zemřelé zase v jejich domě. Takový byl domluvený obchod s mafiánským bytokmotrem, který zastupoval zájmy komunistického státu a své zadní kapsy kalhot, kde nosíval peněženku.

Bylo sjednáno, že se před svou první návštěvou u paní Sallerové stavím u Svobodových, aby mně mohli vysvětlit jak a kudy se k nim do rodokmenu vlastně dostat.

Dostal jsem kafíčko a šťastný úsměv hostitelů, mezi které náležely i děti, tentokrát možná jediné děti na světě, které měly takovou radost, že hodná babička zemřela. Úsměv jsem opětoval a rukou vlnil hladinu kafíčka, muž otevřel lahvové pivo a opřen o starou kredenc značnou dávku vypil, paní si zapálila cigaretu. Já také a naše setkání se stalo významným.

“Tak jakpak..?” zeptala se paní, a pán nemohl hned odpovědět, protože bylo třeba počkat, až si pivo sedne. Děti se sesedly kolem stolu, jediného v celém malém, starém, nehezkém bytě. Všude jinde se jen spalo. Tak byla zařízena druhá místnost pavlačového bytu, hnízdečka této čtyřčlenné rodiny pokrývače a kuchařky.

“No, já nevím…“ hlasitě uvažoval muž. Vysvětlil jsem hned v úvodu, že bych hlavně prosil o takovou příbuznost, aby mé jméno, podstatně jiné než paní Svobodové, nebylo jednou u nějakého soudu konstatováno jako Corpus delikty naivní blbosti, prozrazující faleš celé transakce.

„Aha,.. aha…“ řekla paní a potáhla trochu kouře. V očích jí zasvítilo pochopení, děti do sebe významně šťouchly.

„Vod dědy teda ne?...” řekl muž.

“Děda byl Cmírek a pan Kraus je pan Kraus, Karle…“ odpověděla Chytrá horákyně

“Nóó. tak nic… Mohl by bejt od jeho ségry, ne? zapálil se pro svůj nápad muž.

“Od jaký ségry?...”

“Vod dědový ségry…“ významně a vítězoslavně sdělil muž své ženě.

“Co to vlastně je dědova sestra…?” zeptala se mě s trochou koketérie.

“Babička snad….” mylně jsem odpověděl, protože jsem nikdy neměl ani dědu natož jeho sestru. Děti se zasmály a divně růžová holčička s chutí upřesnila:

“Prateta ne…? “ a rozpačitě se záhihotala.

“Nepleť se do toho Aleno…“ znehodnotil správnou odpověď muž a použil opět láhev s pivem.

Stáli jsme před bytem.

V rukou staré klíče, které už svými patvary dávali jasné znamení, že se jimi dá otevřít jenom něco velmi starého. Kolem mě poskakující děti, paní kuchařka a já na cestě do svého bytečku.

“Děti, ale panu Krausovi jen„strejdo“ rozumíte…?” Děti hihotavě souhlasily a dali se do poskoku.

“Ale jen před Salerkou… pak zase normálně, že jo, to by tak hrálo..!” sama se zasmála svému žertu a já ze sebe, jak ze zpuchřelé čajovky, snažil jsem se dostat úsměv s vděkem dohromady.

“Tak jen si hezky pěkně otevřte sám, je to přece vaše!“ řekla u starých oprýskaných dveří paní kuchařka polo šeptem. Chvilku jsem měl pocit, že jdeme do pekla. Zkoušel jsem jeden klíč po druhém a při každém neúspěchu se děti nezapomněly zasmát, jak jsem komický a paní kuchařka je musela těšit svým káravým:

„Pssst!!!...”

Odemkl jsem.

“...A my si taky budeme tykat, asi… že jo, teďka…před ní..” zeptala se trochu spiklenecky a trochu rozpačitě. Kývl jsem, že jsem pro a vešli jsme do smradlavé předsíně.

Byt už jsem si byl prohlédnout před pár dny, a tak mě nemohly překvapit troje staré oprýskané dveře, zdi, všechno špinavé, výlevka se zářivkou, jediné zařízení“mého” bytu. Byl jsem odhodlán budovat, protože všeobecně platilo, že je důležité něco mít. Jedno, co, hlavně, aby se v tom dalo bydlet. Perspektivně bych měl získat v rámci sloučení i další pokoj. Bydlela tam kdysi prý nějaká Komárková. Že odešla si prý někdo všiml jen proto, že v přízemním okně koukala několik dní pořád stejným směrem. Zmrzla. (Udělala si pod oknem otvor na ulici, jako malou spižírnu, z pokoje zakrytou záclonkou. To bylo zřejmě v zimě málo, nebo moc..)

U dveří Salerky jsme se snažili seřadit.

Já a paní kuchařka jsme stáli v čele této umělecké družiny, která měla před panoptikální premiérou.

“Tak….? “ jukla na mě nervózně žena a ukazovala připravený ohnutý ukazováček těsně před dveřmi staré neznámé. Obočím jsem pokynul k akci a ještě jsem si vzpomněl na důležitou věc:

“Jak se jmenujete..?”

„Svobodová…“ šeptla vyděšeně.

“...ale křestním?...”

“..Zdena…“ přiznala se a ťukla si prstem do hlavy.

“Já jsem Honza…“ ruku jsme si tentokrát nepodali.

Zaťukala na dveře.

“Jóóó!!!” ozvalo se vysokým hlasem, jako by odpovídaly rozbité varhany. Zdena zaklepala znovu.

“Jóóóóó!...” ozvalo se o oktávu výš a já dostal strach o píšťaly.

V malém pokoji dominovala postel sporák na uhlí stolek a tři židle ta čtvrtá u postele a za ní nočník, kytičky za oknem, béžová kredenc, budík. trhací kalendář, fotografie se sklíčkem, na zdi fotografie nějakého muže, v posteli šátek s modrými kytičkami a pod šátkem paní Sallerová.

“Dobrý den, paníííí Sallerovááááá…“ pozdravila kuchařka a protahováním posledních slabik snažila se vytvořit iluzi vlídnosti. Foneticky nesnesitelně nedůvěryhodné.

“Dobrý den…“ pozdravil jsem do basu položeným hlasem v bezděčném podvědomí zafixovanou představou, že tak působím čestněji.

“Dobrý den!!!....” zazpívaly děti, jako andílci v kádích.

Z lůžkovin se na procesí dívala nedůvěřivá tvář staré ženy, působící jako přísná busta ve skladu loutek:

“Dobrý den…“ řekla velmi pomalu paní Sallerová a své oči zabodla do mě.

“To je náš Honza..!!!” začala švitořivě šplhat na horu lži paní kuchařka,“ …tady teď bude bydlet paní Sallerová!...” Přikývl jsem a sepjal rozpaky ruce, jako kdybych se chtěl pustit do modlení.

“Kde bude bydlet?!” hrubě nechápala stará paní.

“Tady!... paní Sallerová… to je náš Honza..!!!” reagovala kuchtící bystrouška.

“Tady přece bydlí Svobodka!“ bouřila se.

“Ona nám zemřela…” velmi pietně jsem sdělil.

“Kdo vám umřel?!” ptala se Sallerová.

“Nám… myslím nám…. “ a rukou jsem pokynul kuchařce a dětem nashromážděným u babiččiny postele, jako na Prolhaném Bělidle.

“...Nám zemřela naše babička…” a zahleděl jsem se s předstíraným, falešným smutkem do země. Cítil jsem, že to nehraju dobře. Naštěstí podlaha to nepoznala.

“To je náš Honza!!!” trvala na svém omáčka v kuchařině hlavě,“vždyť ho musíte od vidění znát! Sem chodil… chodil sem… za tchýní! Uhlí jí nosil..!

“A kdy umřela?” plakala paní Sallerová.

Odkašlal jsem si, protože datum úmrtí jsem neznal. Kde je uhlí jsem nevěděl a jediné, čím jsem si byl jistý, že jsem sem nikdy nechodil.“Snacha“ nebyla schopná zastřít, že datum úmrtí se ji také jen těžko vybavuje a pohledem opřená o zeď ze sebe vypravila aspoň náhradní termín:

“Dvanáctýho měla pohřeb..”

“Dvanáctýho???! Dyť šla jedenáctýho do nemocnice…“ plakala paní Sallerová.

“Dvanáctýho…” přidal jsem se tichým hlasem, jako bych měl urnu v krku.

“Tak to má holka za sebou!!!

“Tak…tak“... přidal jsem další malou ukázku slabomyslného herectví netalentovaného gaunera.

“Už i po pohřbu má… já bych jí na něj stejně nemohla, já jsem po tom úrazu taky jen pro hrob..”

“Ale paní Sallerová co to povídáte? Vždyť vy vypadáte moc dobře” lhala Zdena.

“Výborně..!” ozvalo se z mého fiakru lichometnictví k té staré, nemohoucí paní, ležící v posteli.

“Ále…” a plakala.

Děti její pláč sledovaly jako televizní show a některé si spíš prohlíželi příbytek paní Sallerové, i když mezi ním a jejich domovem příliš velký rozdíl nebyl.

Kuchařka na mě mrkla okem zabudovaným v levé části jejího nerovnoměrně prokrveného obličeje a spustila neobvykle:

“To je náš Honza paní Sallerová!... Jak pomáhal babičce s uhlím víte?! A on tady teď bude s vámi bydlet!...”

Paní Sallerová poněkud ustala ve svém pláči, přistoupil jsem k ní a nabídli jí podání ruky. Nevšimla si toho. Všimla si něčeho jiného:

“Já vás v životě neviděla..!” Kuchařka zrudla. Nepasovalo to na její informaci, že“Salerka už ví houby o světě, řeknete takový nebo makový a je to všecko jedno hahaha…“

“No tak já….” přejel jsem si rukou kravatu, ale kuchařka byla pohotová a:

„Paní Sallerová, nosil přece uhlí!...dyť bych. To je náš Honza! Že jo děti?!!!....”

“Ano strejdo!“ přednesli ve sboru a dvě se mě chytli za ruku. Na to, že jsme inscenaci příliš nezkoušeli, musela působit nacvičeně.

“A jak je… z které strany… od Voborníkový…?”

Uvědomil jsem si, že znalosti paní Sallerové, pokud jde o rodokmen, nyní bohužel i můj, jsou zřejmě nepoměrně lepší, než se předpokládalo. Marně jsem se snažil vybavit si jakéhokoliv Voborníka. Díval jsem se na kuchařku. Vypadala, že neví, kdo jsou Voborníkové nebo Voborníková stejně jako já.

“Ale néé. Ale z mužovy strany je…! Jeho dědy sestry… počkejte já vás tady přikryju…“ a začala se šmodrchat s peřinou.

“Nech to, to je dobrý! Počkej tak on je od toho šumperskýho, co měl ten malér s tou šavlí?..” Prohlédl jsem si kuchařku jako člověka, který má v příbuzenstvu malér se šavlí. Vzpomněl si na jejího muže s pivem a docela jsem ho viděl, jak jako Hulán sekne, až hlava ulítne.

“Já už vím Svobodka o vás vyprávěla!... Vy jste prodával ten barák!!!...” dedukovala Sallerová.

“Ne to nejsem já…. já jsem od babičky… teda od paní Svobodové… od jejího manžela on měl sestru tak ona byla mojí maminky, teta…

“Marešová! Konstatovala suše Sallerová.

“Ne Marešová..!” vložila se vařící žena,“ ty jsou přece bezdětný!... Honza je od proseckých… z téhle větve. Víte?!” Nechal bych to býval na Marešových. Větev, na které jsem zrovna trčel, byla skutečně obrovská.

“Jééééé…. já už vím, mávla rukou paní Sallerová a její oči mě důkladně proměřili:

“...vy jste od Svobodový sestry synovec! (děkuji vám, že jste to za nás vymyslela, mi na to nemohli přijít)...

“ten sušickej! Já už vím!... já vím…“ Kývali jsme se kuchařkou hlavami, jako mechanické hračky, kuchařka si neodpustila své významné mrknutí a i děti dávaly najevo, že se celé dílo daří. Já se v pozici sušického cítil také poměrně bezpečně.

“A na co umřela?...” otázala se zase stará Sallerová kuchařky a rozplakala se.

“...Paní Sallerová…. tak nějak… víte… celkově jako…na sešlost stářím… brumlala kuchařka s důrazně soucitným zabarvením hlasu.

“Dyť byla o dva roky mladší než já!!!...” vyplakala ze sebe Sallerová.

“Mně de mladej pane na třiaosmdesát. Tady Zdena to ví, viď? Ale už jsem taky hotová…“

“Ale paní Sallerová….” Chtěl jsem chlácholit, ale nedala se, vrátil jsem se do sušického.

“Jo jo. Jsem vyřízená…. po tom úraze, co jsem měla… já upadla tady před barákem a zlomila jsem si ruku…”. Paní Sallerová se trochu uklidnila jako kdyby vyprávěla děj dramatického filmu:

“...a od té doby jsem nebyla venku. protože nemůžu… já se bojím a bolesti mám pořád…“ Všichni jsme předstírali velký zájem o její vyprávění a zúčastněnými gesty jsme se snažili jí doprovodit.

“...dyť já s tím byla v nemocnici tři tejdny…“

“Ale už je to dobrý, že?....” zeptala se Zdena a bylo patrné, že chce přejít k problémům autogramiády.

“....helejte… on by tady Honza…od sušickejch… potřeboval jenom takovou maličkost…Kdybyste mu mohla… podepsat takovej papír…“

“Né. Ne! Já nic holka nepodepisuju! Nechci se dostat na starý kolena do maléru!.... “ bránila se a její uplakané oči se šťastně rozzářily, že do rizika ji nikdo nezatáhne. Kuchařka kula podpisové železo dál:

“Ale nebojte se, on jenom potřebuje podpis, že tady tu a tam byl… a to je taky pravda,.... dyť on nosil uhlí babičce… pomáhal jí opravit komín..”

“Jéhehé..! zavýskla Salerka“ ….ten kouří jako prase pořád!... a co se s ním, ale natrápila!.. dyť se málem udusila!…”

“Budete tedy tak hodná…jenom to tady…podepíšete…?

“Vona vás jsem napsala?” zeptala se babička a definitivně tak zpečetila mé přesvědčení, že k nevědomosti má daleko.

“Ano…“ přitakal jsem ševelivě.

“...dobře udělala… nač by to měl někdo shrábnout… mi chtěli tady byt pro synovce. po Mazancový… v prvním patře…dostal posudek z metra, pane ten dostal tak krásnej posudek, že já musela brečet… že má sociální cítění mu napsali… A myslíte, že nám to dali? Hovno! …Promiňte, že jsem tak sprostá Ale dyť oni nám řekli, že mu to nemůžou dát, i když zachránil dva mrtvý, že je vytáh zasypaný.., ale protože nebyl zapsanej. Tak nám to nedali…tak co byste tomu řekl?...”

“To je sprostý…“ hodnotil jsem bleskurychle, jako čerstvě zapsaný.

“To bych řekla… je to pane kurvárna…“ do tohohle slovíčka se opřela jako do rýče

“...a domovní důvěrnice tenkrát, Doláková. ji znáš Zdeno… tak víš, co je to zač..” paní Sallerová se pokusila obrátit svoje oči vzhůru a významně pohupovala hlavou:

“mně řekne, tak ho sem přihlašte…“ Sallerová udělala dotčeně řečnickou pauzu.

„Prej ho sem přihlašte! Co bysme ho sem hlásili!? Dyť oni nemaj sociální cítění! Tak co my se s nima budeme handrkovat?! Vykašleme se na ně, ne? Ne?!

“Správně..!” řekli jsme skoro v duetu s pokrývačovou ženou. Sáhl jsem do saka a vytáhl papír, na kterém jsem měl už předepsané znění a připravené místo pro tři podpisy spolunájemníků domu.

“Já bych vás tedy poprosil…“ huhlal jsem a pokládal papír na židli, z které kuchařka Zdena rychle sundala nočník.

“Můžu to dát na zem?... „ptala se Sallerové.

“Jo, dej to pod postel… to víte, já to tady normálně nemám, ale já nebyla na návštěvu připravená..”, vtipkovala.

“Zdeničko, pomůžeš mi sednout?...”

Zdenička pomohla a paní Sallerová s gesty svědčícími o překonávané bolesti se posadila. Zkostnatělou rukou otevřela šuplík nočního stolku, vyndala si brýle, vzala papír do ruky a přečetla si, co má podepsat. Děti do sebe zase šťouchly a kuchařčino mrknutí se opakovalo snad už v pravidelných intervalech. Paní Sallerová si vyndala ještě propisovačku a písmem, kde každé písmeno, jak divoká kobyla jinam běží, nebo jako vagonky dětského vláčku, který se proplétá klikatou cestou od shora dolů zaplnila nepředpokládaně velkou část papíru podpisem:

Sallerová Josefa

Myslím, že to vnímala spíš jako odboj proti režimu, proti kurvám, co jim to nedali. Rozhodně se nenechala zmást, že jsem tam roky docházel.

Vyšli jsme z domu, pokrývačova zářila zarudlým štěstím, děti definitivně zapomněly, že všechno byla jen hra, a přestože jsem se snažil jít co nejrychleji, dokázaly viset za mé ruce jak ošklivá káčátka, která dokáží nadělat tolik ostudy.

Zřejmě propadly po jednání se Salerkou iluzi, že příbuznost je jen věc dohody. Na prvním nároží jsem zastavil a oznámil, že chvátám kamsi pro to, a to a že, tedy Na shledanou. (Nedejbože!) Zarudlá zase mrkla a štěbetala spokojeným hlasem:

“...to bude dobrý…já myslim…“

Podal jsem jí ruku, odepnul od sebe komparsní děti a s vytlačeným úsměvem je všechny opustil.

Na Národním výboře byl zase problém s příbuzenským poměrem, ale už ne tak horký.

Chyběl znalec, jakým byla Sallerová. To zaprvé a zadruhé tahle černovlasá krasavice, co to opisovala, dostala ode mě podzemním kanálem na několik tisíc rtěnek. Byla si toho vědoma.

“Jak jste spolu bydleli..?” ptala se, protože ptát se musela. Kvůli té druhé, na opačné straně stolu, která brala peníze na bedny rtěnek zase od někoho druhého.

“Bydleli jsme spolu přes rok…” začal jsem hezky celou větou, jako ve škole, jako vždy, když nevím, co říct, nebo když lžu. Někam cosi zaznamenala, pak se její černé vlasy zavlnily a ptala se dál:

„To byla vaše..?” a otazníček nechala ve vzduchu.

“..prateta!“ Řekl jsem suverénně jako kdybych mluvil o Boubínu.

“Prateta….” opakovala po mně.“to je…?” a další otazníček posadil se vedle toho prvního.

“...byla sestra synovce mojí maminky..” odpověděl jsem se zvýšenou teplotou. Koupená odnaproti zvedla hlavu I brýle od papíru a podívala se na mě svým buldočím obličejem, sluněným pravděpodobně někde na jihu.

“Jak jste spolu hospodařili…?” tázala se černovláska, majitelka mých úspor

“Cože?..”

“Jak jste spolu hospodařili?...” Usmál jsem se. Trochu mě zaskočila:

“...No…nosil jsem uhlí, opravil jsem komín…“ úsměvem zase přerušila ona mě:

“To nemyslím… to není hospodaření, mám na mysli, jak jste se podílel na finančních otázkách? Jak jste přispíval na nájemné, na otop…?”

“...jsem hradil tohle..všechno…“ a odkašlal jsem si. Taková lež to potřebuje. Chvíli cosi psala, pak mě dala sepsaný formulář podepsat. Usmívala se na mě, jak se v kontrabandu patří. Oba víme. Orazítkovala, podepsala, rozhodla.

Do velké bedýnky naskládal jsem starou kabelku, kartáče, hadry, starý nůž, všechno, co tady zbylo.

I starou československou státní vlaječku, co se s ní zdobí okna. Povinně. Bylo to vše, co po Svobodce zbylo.

Zazvonilo. Přišel instalatér, chodil po místnostech, jako kdybych mu je vnucoval. Chtěl jsem zavést nově vodu. Výlevka by nestačila.

„Tak kde to chceš? A hlavně co?...”

Začal jsem velmi skromně ukazovat, kde bych toužil po vodovodním kohoutku, kde po bojleru kde po vaně.

Instalatér mě vyslechl:

“Týýý vole, to si dáš…!”

Dal jsem si. Všechny výkopy, sekání do zdí pro instalace, jsem musel udělat sám. Instalatéři to už roky nedělali. Stali se chirurgy vody, kdy jenom kladou trubky, uzávěry, kohoutky -, ale bez nádeničiny. Ta je toho, kdo po nich touží. Zbíječka byla mojí partnerkou. Bořil jsem s ní staré zdi, tam, kde měla být vedená voda. Kopání odpadů vyžadovalo krumpáč a týden. Soukromý gulag. Všude špína a prach, že nebylo skoro vidět.

Ozvalo se zaklepání. Salerka strčila, svoji šedivou hlavu do gejzíru prachu:

“..ježišmarjá!..” vyjekla a zmizela.

“potřebovala jste něco?“ zavolal jsem.

“Ne! Jsem ráda, že jsem vypadla! Vypadá to, že rozsekáte celej barák… pane jo, co tady ještě zažijeme..!” hlaholila spokojeně ze svého pokoje.

Na trhu jsem koupil ovoce.

Zaklepal. Varhany byly dnes nějak našlapané. Salerka ležela v posteli, ošátkovaná jako nejvzornější pionýr. Nevypadala ale moc dobře.

“Nesu vám takovou maličkost…“ Dával jsem pár kousků ovoce z tašky na stolek. Salerce svítily oči jak kalkulačky.

“Jé to mě nedávejte. To si nechte! Já vás viděla, jak tam řadíte!

“Musím… to víte…

„Co to tam děláte?!””

“Vodu. Víte, musím tam zavést vodu. Babička jí tam neměla…“ Byl jsem trochu pyšný, že si pořád pamatuji, že Svobodová byla téměř babička.

“Jo ona jí tam chtěla, ale oni jí tam nezavedli A víte proč?l Protože ona Svobodka nechtěla dávat na pivo, víte! Ona byla na korunu! A šetřila tady tomu svýmu, co si vzal tu Zdenu, jak jste tady s ní byl. Pěkná kurva, to vám povím…

Nevěděl jsem, zda-li kurva Svobodová či Zdena.

“Necháte to u sebe?” zeptala se Salerka a v tvářích měla přísahu. Kývl jsem.

“To vám je taková kurva pane, ta spí s tím, kdo má tohle a šustila seschlou kůží palce a ukazováčku.

“Rozumíte mi?!”

“Rozumím…“

“Jo rozumíte? Snažila se uvelebit v posteli.

“A Svobodka to věděla… Jak by to pane nevěděla! Nechte to u sebe, ale ještě byla naživu a tahle ta už odnášela hodiny ze zdi. Svoboda ten je pod pantoflem, jak se říká, on je taky pěknej. dyť on vám nechal tu Zdenu, ať se kurví, jen když budou zlaťáky A víte, jak to dopadlo? Salerka se rozzářila šťastným okamžikem a vyvrhla své povídání:

“Že leželi v jedný posteli tři… hahaha Zdena…nějaký ten amant a Svoboda! Hahaha! A povídá se, že oni tvrdili tomu amantovi, že Svoboda je její brácha! Rozumíte? Hahaha!Jo? Svoboda tomu chlapovi…

“Já rozumím, paní Sallerová”...

Uvědomil jsem si, že je možné, že ve vytváření falešných příbuzných mají větší zkušenosti, než jsem si myslel.

V mém novém domě kousek od mých dveří shromáždil se hlouček babek, většina s uhlím, hučely a hučely:

„Jak to mohl dostat!?” vykřikovala jedna, zrovna když jsem vcházel do domu. Hned potom mě pozdravila nejzdvořileji ze všech.

Můj příchod sdružení rozpustil, i když v chodbě domu zůstal závan kolektivního pohoršení.

Tahal jsem stará kamna do předsíně, strašnou lopotu přerušil výkřik:

“Panééé Kraáááus!!!” Každý její předvolávací výkřik bral jsem téměř jako povinnost, s ohledem na ten podpis. Sallerová seděla na posteli. Poprvé jsem ji viděl sedět.

“Chtěla jsem se zeptat, vy si tam budete dělat kuchyň?“

“Nóo. Proč? Jo…“

Zatvářila se, že to tušila, polkla a pokračovala:

“A kam si dáte lednici?“

“To ještě nevím, k tomu mám zatím daleko…“ Pokyvovala hlavou:

“.. dejte si ji na tu druhou zeď, ne na tuhle…“ a ukazovala na zeď za postelí“. Tam to budete mít lepší, ono stačí, že ty nad nám mají lednici… To jsou vám rány, jak oni s tím mlátí! Však uvidíte!..”

“Kdo bydlí nad námi?” zajímalo mě.

“Nad námi Švandová. To je ta s těma dětma, jak mají toho psa Já mám podezření, že oni mají houpačku! Protože to jsou vám takový rány, kolikrát… Víte, jak se to dává do dveří! Dyť tady se v tom houpal Svoboda, když byl malej. Víte, jak to vypadá?“

“Vím… A kdo tam ještě bydlí?”

“Pan inženýr Jiřičný. To je ten, co sbírá známky, můj syn mu pořád posílá, čerstvý, kanadský, ale taky kurvy, posledně poslal deset známek a došly jenom čtyři… To jsou vám svině, ale já to synovi psala… to je tenhle…“ a ukázala na fotografii, co stála na kredenci

“kanadskej… já měla čtyři… tenhle mi umřel, když mu bylo padesát.“ Rozplakala se při pohledu na fotografii nad postelí.

“Nejdřív mu vzali nohu, deset operací a jedenáctá ho zkosila…”

“Neplačte…“ Když se trochu zklidnila, doplnila:

“Ještě mám dva. tady… Edu a Karla. Karel je Hrusickej..” Podíval jsem se významně na hodinky.

“Budu muset jít, už je moc hodin..”. Sallerová se ponořila do svého smutku. Možná si mého odchodu ani nevšimla.

Byl jsem nervóznější, než kdybych byl na audienci na hradě.

U okýnka, ke kterému jsem náležel, se objevil ksicht mého milého šmelináře, co se aktivně podílel na mém získání bytu.

“Tak co?“ začal srdečně,“ pojď dál….” Jako jeden z vyvolených dostal jsem se do útrob této instituce, jejíž význam a důležitost rostla rok od roku, přímou úměrou se zvýšenými požadavky nájemníků a sníženými možnost sehnat cokoli. Tady, v téhle kouzelné budově, se dalo ledacos sehnat, dokonce i levněji, něco, co by se třeba jinak nesehnalo vůbec. Někdy dokonce i zadarmo, budeme-li za zadarmo považovat dvanáct korun, které stojí 5 dkg kafe.

“Tak jak Jendo?!” zářil a mnul si ruce darebák kamarád.

“Jdu kvůli elektřině…“

„Elektřině?! Ale ale! Nesvítí ti?...?

“Svítí. To jedno světlo, aby ještě nesvítilo, ale musí se tam udělat vedení na sporák a takový ty věci…

“Ne, počkej, kamaráde! Elektrický sporák to tam asi těžko půjde udělat… jako to tam není plyn?

“Ne, zatím jenom sporák na uhlí..a plyn tam není zavedenej…“

“Počkej, tak zajdeme za Zítkovou… pod tu spadáš jako oficiálně a uvidíme.

Došli jsme k malovatině malovatin, s rudou hubou, oči jako dva sklepy, co léta touží po vybílení. Mluvila, jako kdyby se jí nechtělo, potichu, neochotně, znudeně a unaveně. Její výsost Zítková.

“Dvanáct let starý….je ten sporák----” vyčetla z nějakého fasciklu.

“Tak vidíte!” Měl jsem pocit zadostiučinění.

“...životnost má ale dvacet…“ řekla, a aby dala najevo svůj nezájem o mně listovala v papírech dál. Můj šmelinář se nakláněl nad ní, aby do fasciklu také viděl, pak se na mě významně podíval a mě bylo jasné, že sporák, ten strašný rezavý, prohnilý, sežraný, nefungující, hranatý nesmysl, je podle nějakých tabulek mladé, svěží zařízení, které skýtá všechny výdobytky dnešní vědeckotechnické revoluce.

Vcházeli jsme společně s mým se šmelinářem k němu do bytu.

Z předsíně byla udělaná kuchyň, jinak ještě dva pokoje.

“Pocem… tohle je nějakej novější typ, než co mám já…“ konstatoval jsem zahořkle při objevení zahraničního elektrického sporáku, který nešlo přehlédnout pro jeho elegantní tvary, krásný design. Znal jsem ten sporák z některých výloh obchodů, kde svým designem, ale bohužel i cenou, působil jako čerstvě dodaný z Marsu. Byla to nějaká licence západního sporáku, a když se občas podobný výrobek na trhu objevil, před výlohou stával hlouček zvídavých a prohlížel si důkaz naší zaostalosti.

Šmelinář se usmál:

“No, ten ti ale dát nemůžeme…“

„Ty sis ho koupil?...”

Usmál se opět.

Zatahovací dveře se daly krásně zatáhnout a bylo možné spatřit koupelnu, které chybělo jen malinko a byla by jak ze zahraničního časopisu. Automatická pračka, taky Západ, česká měla nejvíc programů na světě, ale tekla dveřmi už nová.

Dřevěná postel s moderními nebesy, luxus movitých, nóbl lampa, určitě z Tuzexu, barevná televize, ahoj Japonsko, sedací, souprava do rohu, co je tak těžko k sehnání, akumulační kamna s termostatem, elegantní koberec, fešácký kazeťák a všude po zemi mnoho krabic s cizími názvy, a na nich fotografie, krásné, barevné, všech možných přístrojů, stroječků, od překapávače na kafe počínaje a elektrickým nožem konče. Sedl jsem si do křesílka:

“Jo tak… takhle nějak bych to tam rád zařídil“. Šmelinář se zasmál s pochopením privilegovaných.

“No, nesměj se, kamaráde… za ty prachy, co jsi dostal, je to tak trochu i tvoje starost…“, vtipkoval jsem.

“No… nějak to uděláme..” přislíbil. Když jsem od něho odcházel, zeptal se ještě ve dveřích:

“Pocem… a co ta bába tam…?” zeptal se po chvíli.

“Coby… nic..”

“Eště dejchá? Tak tam udělej dva mejdany, ať se v noci trochu rozčílí a máš pokoj…” pobaveně vysvětloval.

“Pane Kraus!!! Já vám mám takový bolesti…“ naříkala Sallerová.

„To bude dobrý… je blbý počasí…“ omílal jsem bez zájmu. “...na levý straně!!! Já to snad nepřežiju!“.

“Prosím vás já mám takový bolesti taky a jsem o trochu mladší než vy…“ Rozplakala se ještě víc:

“Ne ne, pane Kraus, když mě je vám, tak smutno! Mně se stýská! No, myslíte, že já jsem zvyklá takhle ležet jako lazar? Vždyť já byla taky zvyklá jít mezi lidi, ale copak dneska můžu? Po tom úrazu se bojím!“

“Ale vždyť zase někdy půjdete… teď se holt musíte vyležet..”

“No jóo vyležet… Já bych se zabila radši!“

“Já budu muset jít…“ loučil jsem se bezohledně jako vždy.

“Jo jo… já dneska taky čekám na syna… má přijít… Byl byste tak hodnej a podíval se mi tam do kalendáře? Né tam,... na kredenci… jó. No tam! Dneska je desátýho, že jo…? Tak, kdybyste se mě mohl podívat, co tam mám napsanýho?...” V kalendáři bylo hieroglyfické: Eda.

“Eda…“

“Tak vidíte!“... usmála se,“..já to mám poznamenaný! Hahaha !”

“To děláte dobře… tak já už půjdu…”

“Ještě jsem vás chtěla poprosit, nebyl byste tak hodnej, jen kdybyste mě mohl posadit já bych si chvíli četla…“

“To víte, že jo…“ Posadil jsem ji, podal noviny a brýle, když už jsem opravdu odcházel, byla ze salerky taková česká Agatha Christie. Tedy vizuálně. Jinak to byl zcela jiný příběh.

Se sbíječkou už jsem to uměl.

Zdí ubývalo, sutě přibývalo. Vzal jsem lopatu a spadanou suť jsem dával do kbelíku. Postupně jsem si ze suti vytvořil svůj největší životní hrad.

Elektrikáři byli dva. Jeden blbější než druhý. Zahájili řemeslnickou slavností, že to snad ani nepůjde! Ježišmarjá! A jakej je to smrad! Přeběhl jsem bytem s citronovou vůní ve spreji, ale to je snad prý ještě horší! Smrdí to jak v krematoriu! A Jardo to asi budeme muset, víš co? A Zdeňku máme to vůbec? Ježišmarjá a to asi budeme muset vést horem, viď? No, to mně poser!...”

Šlo o to vytvořit panickou atmosféru nesplnitelnosti, která vedla k tomu, že zákazník se chvěl obavami, a o to byl nakonec vděčnější. Finančně.

A řemeslnické vtipkování, kdo z nich má horší auto, kdo má teď, jakou milenku, ty vole! A vrtačky, sbíječky, kladiva a všechno, co dělá hluk a nadřazenost vládnoucí třídy…

U Salerky v pokojíku to bylo jako na ředitelství bouchárny. Pokoj duněl ze všech stran.

„Paní Sallerová, mám tady elektrikáře, tak to bude chvíli bordel..”

“Pane Kraus!!!” vykřikla,“ To je utrpení! Ale ať vám to udělaj! Dyť ten byt je kurevskej! Co mě budete vykládat!

Jsme nad sklepama! Víte, kolik já spálím metráků za zimu? Patnáct!...”

“No jo,… to je hrozný…“

“No tak to jsem vám chtěla říct pane Kraus! Dyť já to znám! Co myslíte ten Eda, byl ženatej, teď je rozvedenej… to vám byla svině pane Kraus… Ježišmarjá! A on postavil barák, tadyhle u Prahy… sedm let tam dřel… a teď spí na svobodárně, co mají od metra a musí platit na dvě děti, tak si to umíte představit! Co vám budu vykládat!...”

“Je to hrozný, paní Sallerová… tak já jdu… já tam mám ty řemeslníky..”

Ještě ve dveřích na mě zavolala:

“Pane Kraus!!!...” a pološeptem dodala:“...dejte jim na pivo To vám radím… dneska, když chcete poctivou práci…“ a pokyvovala z postele významně hlavou.“Však to znáte, co vám budu vykládat! Hahaha…!”

Řemeslníci mě oznámili, že jdou na svačinu. Sedl jsem si v tom bordelu, k oknu a díval se do neutěšeného dvora. Dvě kočky se honily po střechách dílen, kterých bylo ve dvoře několik. Nebarevní holubi se snažili definitivně zasrat vše, co bylo pod nimi.

Stěny domů oprýskanou historickou šedí nedbalosti, na střechách lesy antén, jako by se na ně dalo jednou chytit vysílání Mesiáše.

Množství oken působilo jako otvory příbytků nějakých živočichů, kteří odhodlaně chtějí přežít.

Čerstvě zabudované vývody od plynových kamen dokazovaly houževnatost a snaživost této čeledi. Sušáky na prádlo, kolikrát elegantnější než vlastní prádlo, které na nich spočívalo. Okna někde natřená na bílo, někde na zeleno, jako výkřiky odhodlané vůle nenechat se porazit.

Vlhké a mokré zdi domů, kde dešťová voda kreslila abstraktní mapy, kudy teče, vše připraveno i nepřipraveno odolávat dešti i zimě.

Šmelinář přišel s kominíkem. Kominík si prohlédl komín.

“Půjde to…” Šmelinář na mě mrkl a odvedl mě stranou:

“Chce talíř… To se ti vyplatí…“ Kývl jsem a dal talíř… tedy tisíc.

“A kdy to tak pane Hruška napíšete..?” ptal se šmelinář

„Do kdy to potřebuješ?“

“Čím dřív, tím líp…

“..tak ve čtvrtek stačí?“

Všichni jsme souhlasili. Při odchodu se šmelinář významně zdržel:

“... A máš akumulačky!!! Hahaha dobrý, ne?“

“Dobrý…“ měl jsem radost a zavolal za ním:“A díky!...”

Ve čtvrtek budu mít od kominíka potvrzení, že komíny v mém útulku jsou nezpůsobilé k užívání a na základě toho nezbyde než mi přidělit elektrická akumulační kamna. Socialismus má svůj půvab. S radostí, jakou může vyvolat takový obchod, jsem šel koupit Salerce ovoce.

Šmelinář mě potkal na ulici s taškou s ovocem

“Pocem, snad nedáváš tohle tý bábě! To nesmíš, ty vole! Nebo jí postavíš na nohy!“ a šťastně se rozesmál.

“Neboj se, tu na nohy už nic nepostaví..”

„Jo je špatná?“

“Špatná…. Tak, co je s těma kamnama..?

“No dobrý, už tam máme papír, že máš špatný komíny, Hruška zaválel jako vždycky, takže počítej tak do tří tejdnů.

“A parkety…?”

“Hele to je jednoduchý, hned, jak ti přivezou kamna, dáme parkety. Pak ti tam přidělaj instalatéři ty věci, pak pošleme zedníky. Neboj.

“Tak dobrý..dík“.. rozloučil jsem se

“Jedeme podle harmonogramu!” vykřikl spokojeně. Měl pravdu i charakter. Všechny slíbené šmeliny se snažil dodržet. Kde bych bez něj byl?

“Pane Kraus, to mi nedávejte!

Dyť to stojí peníze! A pro vás jsou potřebný, jste na to taky sám…“

“...ale hovno…“ bodře jsem odpověděl. Salerku moje hovno moc potěšilo. Už se necítila ve své sprostotě tak osamocená.

“Pane Kraus, my si musíme koupit vozík na brikety, aby sme se s tím nemuseli tahat.., co vy na to? Složíme se, já vám přispěju…“ Její chuť vytvořit z nás dvou dvojici pro přežití mně příliš příjemná nebyla.

„Já nebudu topit briketami paní Sallerová.”

“Ne? A tak čím budete. Naftou? Ta je drahá…“

“Elektrikou.“ Sallerová houpla hlavou, když polkla mé oznámení:

“Ale ta je drahá pane Kraus…“

“Když tu není plyn, tak co mě zbývá…a ono to zas tak drahý není..”, když máš kontakty, víš, jak na to a Hruška ti to napíše do čtvrtka.

“A víte, proč tu není plyn? Tady měl bejt plyn! To sem chtěli zavést, ale stará Mašková, ta seshora, si postavila hlavu, že prý se bojí, že by se udusila! Tak ho sem nezavedli..No a stejně si nepomohla… je v blázinci a v tom jejím bytě bydlí její syn. Víte, kterej to je…? Ten je vám taky pěknej. tenhle… akorát děvky si sem tahá, jinak bydlí u svý ženy tam dole někde… Ona má kvartýr…A on to tady má jenom víte, na co…?

Salerka s potutelným úsměvem významně přiložila věkem skřehlé ruce na sebe a naznačovala protichůdný pohyb symbolizující soulož. Pohyby to byly ale pomalé, vetché, něžné a slabé, možná sex starých, motýlích vážek. Oči vypoulila do spiklenecké přízně…a po přepychovém vystoupení lačně čekala na moji reakci.

“No, to je hezký…“ řekl jsem ze slušnosti.

“Moc hezký! Hahaha, pane Kraus!”

Když už jsme ale nečekaně dorazili k sexu, nechtělo se jí zjevně tenhle resort rozkoše opustit.

“Pane Kraus… moje kočička už spí…“ řekla s pokusně koketním úsměvem a její slabounké ruce spočinuly v klidu. Neměl jsem k tomu celkem co říct.

“Tohle je dům hrůzy! Víte, kdo mě to řekl? To, když jsem dostala dekret na tenhle byt tak mě tam povídali: Padesášestka? Jé to je dům hrůzy, hahaha! Paní tam prý nechoďte! Já jsem si říkala, já se na to vyseru, na celý barák. Já musím někde bydlet. No ne?...”

“To je jasný…” souhlasil jsem.

“No, řekněte, pane Kraus a víte, jak jsem tady bydlela? Na krabicích od bot! Hahaha, pane Kraus! Já jsem nic jinýho, neměla! Všechno, ale všechno jsem nechala starýmu… jemu to pak bylo stejně prd platný, protože ho zavřeli..”

“Vy jste se rozvedla?“

“Houby rozvedla! Já od něj utekla. Co s chlapem, kterej chlastá a je furt zavřenej. Já ho ani nechtěla, pane Kraus…. nechte to u sebe, ale já bych si ho bývala nikdy nevzala. To víte, jak to chodí. Taky jsme měli zaděláno! Hahaha! My šli z tancovačky, já tam sním dvakrát tancovala, a když jsme šli domů tak mě porazil. V osmnáctym roce a v devatenáctym jsem si ho musela vzít, kance jednoho, hahaha!“ Však to znáte, pane Kraus, co vám budu vykládat!“

Usmíval jsem se a kýval.

“A proč byl zavřenej?”

“Za rvačku….to seděl v šestadvacátým.,.. já mu vozila a posílala žrádlo. Tři roky. Když se vrátil, tak jsme začínali nanovo a za sedm let začal zase chlastat, tak jsem ho nechala a šla od něj. I s klukama. Já měla čtyry! Pane Kraus! Umíte si to představit? A rok na toho zavřeli znovu.

“Aha.., a kde je teď..?”

“Umřel v šestapadesátým… někde v Plzni. My nebyli rozvedený, tak mě to oznámili. To vám byl kanec…, pane Kraus Vždyť je to poznat! Mám čtyři kluky!“

“Jak jako je to poznat…?”

“No, čtyři kluky mám! To neznáte? Jak se povídá, když má chuť ženská tak je to holka, ne a když chlap…“

“Ahá..”

“Mám čtyři kluky! hahaha, teda měla jsem…“ a rozplakala se,“ …ten nejstarší, tady ten, umřel, když mu bylo padesát…“

“...neplačte paní Sallerová…“

“Když on vám tolik vytrpěl, pane Kraus. Nejdřív mi vzali nohu deset operací, jedenáctá ho zkosila.

“Co mu bylo?”

“...cévy…. víte se mu ucpávaly, on byl Honzíček jako vy!“ a pláčem zaplnila pokojík.

“Neplačte. Takovej je život, no máte ještě tři, buďte ráda... že....

“Jo, ale toho kanadskýho tady nemám! Ten je v Kanadě a mně se po něm tak stýská! Vždyť já ho naposled viděla před patnácti lety.

“On tady byl?”

“Ne..” na okamžik se uklidnila,“já byla v Kanadě, ale musela jsem se vrátit kvůli tady tomu, protože umíral… jinak pane Kraus já bych tam zůstala! Vždyť oni mě taky povídali: mami Buď tady a hotovo! Já se o tebe postarám! On je strašně hodnej… dyť mě posílá měsíc co měsíc šek. No, tenhle měsíc ještě nepřišel, ale pane Kraus přijde, každý měsíc přijde, takovej on je a pásek poslal namluvený a povídá na něm: mami neboj, já se o tebe budu starat do nejdelší smrti…“

A pláč a pláč, pláč.

“A poslal takový vám krásný aparát Edovi a povídá, ty mě musíš vyfotit maminku a sebe jo. A Eda mě vyfotil a hned tady tu snímku vytáhl ven! Tady, hned, takovej je to přístroj! Drahý pane, to muselo bejt drahý, to dělá hned snímku, jak Eda povídal, že by za to peněz bylo jako šlupek, ale že to neprodá ani Bohovi…“

“Bodejť by jo, to je jasný. To by byla škoda!

“To víte, že jo! To se tady nesežene!”

U dveří s nápisem: Blažková - domovní důvěrník, jsem zazvonil.

Otevřela stará paní, bělovlasá. Získaní bytu mě přivedlo do světa bílých Dam. Působilo to na mě dojmem, jako by byl ten rok bílý přeliv v módě.

„Co je…?” dost znechuceně se zeptala.

“Já za vámi jdu… vy ste domovní důvěrník, že jo, tedy důvěrnice…“

“No, to jsem…“ V intonaci byla zřetelná odmítavost.

“..no a já bych paní Blažková potřeboval podepsat žádost… já chci, aby mě natřeli okna, opravili podlahu a takový ty věci v bytě…“

“...jo ty jsi zezdola… pojď dál…“ Tykání mě výjimečně přišlo jako malé objetí.

Hned u dveří seděl na nočníku starý pán. Na hlavě jen bílé chmýří, na těle starou, bílou košili, spíš košilku. Pozdravili jsme se. Trochu mě fascinovala jeho suverenita a klid na nočníku, jako by seděl v luxusním křesle.

Vytáhl jsem žádost a dal ji Blažkové. Vzala si brýle, já se mezitím podíval po jediné místnosti těch dvou.

“Jo…tak já to dám podepsat…“

“Asi na příští schůzi, že jo..? „zkoušel jsem dát najevo, jak se vyznám…

“..Na schůzi… chlapče tady žádné schůze neděláme… lidi sice nadávají, ale kdyby sme je dělali, tak by na ně stejně nikdo nepřišel tak, co…“

“..aha, no to je jedno, já akorát, že to potřebuji do příštího týdne..”

“Jo to budeš mít.“ podívala se do papíru, co vlastně všechno chci:

“Jo to ti daj, ale musíš je honit, to víš. Ty jak nehoníš, tak se na tebe vykašlou, ale dát ti to musejí. Protože na to máš nárok…“

Starý pán nás z nočníku sledoval a jeho hlava se otáčela jako radar od toho k onomu, podle toho, kdo právě mluvil.

“To je ten zezdola!!!” vykřikla k dědečkovi Blažková. Nepůsobil dojmem, že slyší nebo rozumí.

“Že to je ten zezdola!!! Jak má ten byt po Svobodový“, křičela mu do ucha Blažková. Zaslechl.

“Aha…” řekl tiše, podíval se na mě:

“Dobrý den…”

“..dobrý den” pozdravili jsme se podruhé.

“Tak vy jste zezdola..a máte byt po Svobodový. Tam je to docela velký, ale nad sklepem..” Měl jsem pocit, že celý dům kdysi prošel mým bytem.

“..ujde to..ale nad sklepem, ano..”

“To je manžel…” nepřekvapila mě Blažková.

“Je nemocnej, to víte celej život dřel…” a začala přidávat na hlasitosti, jako bych přestal slyšet i já:

“Jako malíř pokojů! Tak je teď na starý kolena vyřízenej!!!

Blažek souhlasil, pokyvoval hlavou a přidal pěkně po sousedsku:

“Pěkně po sousedsku se tu žilo, když byly ještě Menzelovi, tady vedle, dál Hrabskejch, Malátová, Kindl…

“Jsou všichni mrtví…” upřesnila nedecentně a podrážděně Blažková a převzala konverzaci zase do svých rukou:

Slyšela jsem, že chceš topit elektrikou..?”

“Ano… no čím jiným.., když tady..”

“Se nedoplatíš.!. To tě zruinuje!.. My topíme briketama. To máš nejlepší, děti nám je na nosej a je pokoj..””

“Ale chtěli bychom to tady vyměnit…” ozval se pan Blažek kousek od země.

“Jako… vy byste chtěli jiný byt?…” Trochu mě zaskočil nepřipraveného.

“Jo, ale v tomhle baráku..” dodala Blažková..” někam jit o patro, o dvě níž… třeba až dolů.“

“Máme špatný nohy víte.“, skromně se přiznal Blažek z nočníku.

“Táta nemůže chodit vůbec a já špatně… to víš jsme starý…“

Podíval jsem se po místnosti. Byla poloviční než ty moje. Neměnil bych.

“Tak děkuji a nashle…” točil jsem se ke dveřím.

“....taky už jsi do toho vrazil peněz viď..?” dodala Blažková uznale.

“Jako tady ten vedle, co tu má ty dvě dcery Jak se říká…starý panny. Všechno jim nechal udělat, dveře, podlahy. Jako ty. Ale až to Hájek zapálí tak bude stejně po všem…“

“Hájek?! Jaký Hájek?

“Co bydlí s těma dvěma starýma slečnama… na společný předsíni..”

Hájka jsem po čase poznal osobně.

Mladý alkoholik, pohybující se domem jenom v noci. Brzy ráno, nebo pozdě v noci. Noční návrat byl nebezpečný. Cestou z hospody se Hájek stavil pravděpodobně na hřbitově a do domu přicházel s dvěma hořícími hřbitovními svíčkami. Bylo to jeho jediné světlo na cestu i na doma. Měl odpojené všechny energie pro neplacení.

Jednou zazvonil u dvěří, opíral se o staré kolo:

„Dvě stě… ale rychle..!!!” nabízel a přitom se nervózně ohlížel za sebe. To kolo nešlo nekoupit, bylo starý, nádherný, i když oprýskaný. Dal jsem mu dvě stě.

Za pár týdnů zazvonil s dalším kolem. To asi koupil někdo jiný.

V hospodě se pivo pilo.

Vedle mě seděl taky čerstvý majitel. Bytu podobného, jaký jsem měl já, s podobnými problémy:

“...co ta bába ještě jí tam máš?...” ptal se mě

“..jo.“

„Svině, jakej maj kořen dneska, viď? Ta moje taky…Ta je nemocná, ty vole, ta je úplně prolezlá chorobama, už jí odvezli do nemocnice a představ si, že ta svině jim odtamtud utekla. Ta tam zůstat, tak už to mám sloučený…“ napil se piva.

Nebylo divu, že mu z té rozpálenosti vysychalo.

“...přitom nic nedělá, ven nejde, maximálně čučí z okna, ona snad ani nežere, dyť si nejde koupit ani žádný žrádlo, ale smrdět mi tam bude ještě bůhvíjak dlouho..”

“Kolik jí je…“

“Stará svině to je. přes 60 ty vole…“

“ To ta moje je o 20 let starší…

“No, to mi ani nepovídej, nebo půjdu hned ráno koupit nějaký jedy…“ rozburácel se pobaveně vlastním nápadem.

Komunisti byty rozdělili a sloučili tak nežádoucím způsobem generace. Možná, abychom se semkli.

„Pane Kraus!“ ozvala se v předsíni,

“Co je?...” Krucifix, někdy už mi to leze na nervy.

“Mám zas takovou prosbu, …jestli byste nebyl tak laskav a nepomoh mi tady převlíct postel…! On pro to přijede Eda dneska a já, abych to měla připravený….”

“Jo..”, začal jsem svlíkat postel.

Salerka zatím seděla ve svém pitoreskním úboru na židli. Otevřely se dveře a v nich skoro dvoumetrový chlap. Jako noha.

“Jéé!“. jen tak usrkla Salerka.

“No di do háje!...” zařval ten muž.

“Už mě opravdu lezeš na nervy! Co obtěžuješ lidi tady, vždyť jsem ti říkal, že ti to dneska udělám..!”

“Já jsem jenom poprosila tady pana…

“Jdi do prdele!!!, už toho mám dost, dyť víš, že pro to přijedu, tak co otravuješ! Nechte to bejt! Já to udělám sám…!” řekl mi evidentní Eda a já toho radši nechal.

“Nezlobte se…“ taková hora se mi ještě nikdy neomluvila.

“Ne nic…” tikal jsem.

Salerka se usmívala jako. Zlobivé, ale šťastné dítě.

“Fakt mě s tím neser, mami!“ nadával vztekle, svlékal povlečení.

“Nashle…” zaševelil jsem.

“Na shledanou…” brnkla Salerka

“Hergot mami kamsi zase dala povlak od toho druhýho polštáře?!..” Slyšel jsem ještě v předsíni.

“Ona mě ho vzala….”

“Já se z tebe opravdu poseru….” Zařval Eda, a já radši zmizel.

V bytě se to hemžilo zedníky, vybouraly staré dveře, zazdili všechny instalace, nové dveře, v pokoji byla akumulační kamna, z kuchyně koupelna.

A hotová kuchyň.

Ale zatím jen holé místnosti bez kachliček, bez sporáku, umyvadla, akorát vymezení prostoru se stalo konkrétnějším. Zedníci šustili svým nářadím a rukama, když na okno zaťukal šmelinář.

„Pocem, prosím tě…“ šumloval úplně vybledlý a tentokrát bez úsměvu.

Vyběhl jsem ven špinavý, v montérkách,

“Prosím tě…“, řekl a za tím slovem, jako by spustil oponu. Pak mě chytil kolem ramen snad, chtěl docílit dojmu obejmutí, kamarádského obejmutí, ale mně bylo především jasné, že o něco jde.

“Hele mám pro tebe kšeft… dobrej, ale nesmíš o tom vůbec promluvit. My ti jako dáme bojler, ale jen jako jo, protože ty si ho koupíš sám a my ti ho možná… bysme mohli proplatit, ale já ti právě chci navrhnout, že ty by sis ho nenechal proplatit. A já bych ti za to sehnal kachličky a vanu zadarmo,...

“No, tak tomu vůbec nerozumím….”

“Ty si koupíš bojler, jo..”

“Uvidíme proč?..dál..?”

“No ne, ty si koupíš bojler, dáš mě od něj účet jo, Tím je vyřízená jedna věc. A za to dostaneš kachličky, třináct metrů bílejch a vanu…“

“Počkej metr kachliček stojí, kolik asi padesát, no neblbni bojler stojí přes dva tisíce a ty mě za to chceš dát kachličky a vanu to je tak za 1000. to ses posral ne?“

“No jo! Aha…” zasmál se,“ Tak počkej,..no tak dostaneš ještě obkladače..”

“Plus elektrickej sporák..” spočítal jsem si zase na oplátku já.

“Ne, neblázni sporák je tři a půl tisíce. To ti nemůžeme dát, ses zbláznil!..”

“Nemusí bejt novej….” navrhl jsem.

“Můžem ti akorát, když si ho koupíš a dáš účet, proplatit 1200..”

“To vím, to se ale dělá normálně, to je houby, kšeft…“

“My nemáme, jinak sporáky…”

“Ale má je někdo jinej ne, a když ho má, tak se mu může vyměnit tak rok starej, aby nebyl zažloutlej od starejch tuků.

“Ne. Neblbni, to nejde, komu bys to chtěl vyměňovat…?”

“Poslanci, nebo někomu takovýmu, v tom se nikdo šťourat nebude a budete aspoň vypadat jako vzorný OPBH..!”

“Ty seš kráva!“ smál se šťastnej, že jsem mu vymyslel nový rajón jeho obchodování.

“Počkej a proč si tak přilít..?”

“No takhle. já totiž mám dneska do večera zaplatit stěnu nábytkovou víš a chyběj mně právě ty dva tisíce a jak to dneska nezaplatím, tak je stěna pryč. To je pod rukou, víš…“

“Tak s takovýma starostma nechoď za mnou, kamaráde, ale počkej, a co to má společnýho s tím, že já bych si měl koupit bojler?

“Já myslel, že kdybys ho šel koupit a dal mě ten účet,...”

“Jenomže ty jsi asi blbečku zapomněl na to, že já, když si chci koupit něco za dva tisíce, třeba bojler, tak mám dvě možnosti: Buď na to pár měsíců šetřit, a nebo se hrozně dlouho děsně soustředit.

Pokud jsem to tehdy správně pochopil, moji účtenku by na úřadě proplatil sobě, tím by měl chybějící peníze a mě by pak nechal udělat kachličky za státní. Mít státní kasu jako zálohu je ideální.

Otevřel jsem okno. Abych vyvětral své čtvereční metry, které měly jen hodnotu mnou odevzdané práce. Hodnotu o to větší, že se mi manuálně nikdy pracovat nechtělo. Před domem zastavila šestsetrojka. Původně kdysi vládní vozidlo, dnes už spíš veterán.

Vylezl z ní Eda. Pasovala k němu perfektně. Konstitucí svého obrovitého těla a obličeje jí byl podobný. Kapsy na jeho kalhotech působily skoro stejně jako odvětrávací kapsy motoru jeho Tatry. Slyšel jsem, jak odemyká dveře, jak vchází k mamince?

A Salerčino štěstí, reprodukované medovými tóny, jaké byly schopny její vyšisované hlasivky ze sebe vypravit. A za chviličku bylo všechno, jako vždy. Edův hlas duněl domem, jeho srdečná, ryze synovská sprostota stoupala k vysokému stropu předsíně. Bouchání dveří signalizovalo jeho nanášení uhlí.

Šel jsem nakoupit, potkal jsem Edu akorát před domem. Všiml jsem si, že se převlékl. Byl oblečený jako prase a přes záda měl hozený obrovský pytel. Špinavý ve tváři i na šatech. Zdvořile mi odpověděl na pozdrav:

“Je to v prdeli…“ a roztáhl pusu jako roli pauzovacího papíru,“v prdeli, bych se z toho zbláznil, táhnu bábě dříví..no v prdeli! Znáte to, že musí mít něco na podpalování, já jí říkám kurva, vždyť jsem ti přines Pepo, ale to ona se bojí, prej, že chce klestí…, tak jako kráva chodím do Stromovky. A volamuju tam stromy. Teď znáte to, lidi čuměj jako telata, jedna bába prej: co to rvete? Já na vás zavolám policajta!

“Zavolej, koho chceš! Musí mít teplo, ne?

“...no bodejť…” souhlasil jsem, co jiného?

“No, v prdeli…” a snažil se procpat i s pytlem domovními dveřmi.

Otevřel jsem mu. I s pytlem zahučel do domovní tmy.

Ležel jsem v tom svém bordelu, na bordelu, poslouchal tranzistorové rádio a pyšně hleděl na to, co jsem pracně způsobil.

A co zatím nebylo k ničemu. Slyšel jsem. Otevírání a zavírání oken do dvora. Přicházejí domů.

Když se ozvalo silné opakované zatroubení, vyběhl jsem k oknu do ulice. Stál tam náklaďák s mým dřevem. Otevřel jsem okno a kluci to, šoupali mě, já do pokoje. Složili jsme tak pohodlně celej kubík.

„děkan… děkan…“ Bankovky. Ruka ruku, čau, díky, nashle! Sehnat dřevo byla historická výhra.

Má první prkna. Velkopansky jsem si je prohlížel. A stěží potlačoval chuť vrhnout se na ně, na voňavce a trochu se s nimi pomazlit.

Zazvonilo. Když jsem otevřel, spustila nějaká bába, že nesvítí světlo ve sklepě, a ať to koukám opravit Že to určitě. Rozbili nějací moji řemeslníci, když u mě pořád něco dělaj. Tak ať to koukám opravit, že u ní, ani u ostatních nikdo nic nedělá, protože u nich nikdo nic udělat nechce.

Tak ať já zase opravím tu žárovku ve sklepě, která nesvítí proto, že já mám pořád nějaký řemeslníky, protože mě pořád něco dělaj, a když něco dělaj, tak ještě něco rozbijou. Jako třeba to světlo ve sklepě a oni lidi chudáci, co mají na tom světě jenom ty sklípky, tak tam mají teď tmu a neviděj na ně ani na sebe, protože nějací moji řemeslníci. Pěkný kumpáni. Povedená sebranka. Bůhví, kdo to je? Rozbili, zničili, znetvořili, zlikvidovali, zrušili, zahladili, znemožnili, zatměli, odpojili, popraskali, vypojili, vytáhli, ukradli, sebrali, nebo co s ní udělali. To teď nikdo neví a nemusí ani zjišťovat, protože tam prostě není vidět. Není vidět ani, jestli tam je ta žárovka nebo není, protože ta jejich běloučká, svítící, teploučká, na vypínač připnutá, s vláknem uvnitř vzduchotěsná, žárovka nesvítí.

“A co je mě do toho..?” zeptal jsem se skoro slušně. A Ontario oné dámy vylilo se zcela do mé takzvané předsíně.

“A ono už je toho všeho dost! Vy tady bydlíte a nikdo neví, jak je to možný, že tady bydlíte zrovna vy takovej mladej a nikdo už ani raději nechce vědět, jak to je, protože si nikdo nechce špinit prsty. A teď ten sklep do toho to už je vrchol, když oni lidi, co mají sklepy černý jako rybíz do nich nemůžou chodit pro svý pekelný uhlí, protože oni v těch sklepích, který jsou jejich, neviděj na to svoje uhlí, co je od něj vedro ďábelský, a to všechno proto, že mají v baráku mně, který ho, když tam neměli, tak byl v baráku klid a teplo, protože řemeslníci se tomu baráku vyhýbali. A řemeslníci všechno zničej, jako tu žárovku, co už nesvítí, co když svítila, bylo světlo ve sklepě a oni si tam mohli proto svoje uhlí, pro který teď nemůžou, protože já furt něco montuju, stavím, furt mě někdo něco tahá do kvartýru, furt nějakej materiál, teď zase na snižování stropů, jen ať si nemyslím, že ony, baby nevědí. Oni baby totiž setsakra moc dobře vědí, na co mě to přivezli to dřevo dřevěný, který oni mají taky, ale ve sklepech ve svých sklepech, do kterých teď nemůžou a nemůžou tam proto, že já a mí řemeslníci kvůli mně zničili jejich společnou žárovku v jejich společným sklepě, co je v jejich společným domě, do kterýho jedinej nepatřím já.

“Ale oni ve sklepě nic nedělali…“

“Nedělali, dělali, nesvítí to tam no, a co… vy to nechte opravit!

“A proč já?“

Protože k vám choděj řemeslníci, všechno to rozflákali, vždyť to, co udělali tady na tý chodbě, to svět, jaktěživa neviděl…”

“Ale s tou žárovkou to nemá nic společnýho.

“Má, nemá pání, jak to, že nemá? Nesvítí!“ řekla svou velikou pravdu. A opovržlivě mě opustila.

“Pane Kraus,...” u Salerky byla nějaká paní v modrých teplákách, působila dojmem montgolfiery, která s dlouhým smetákem zušlechťuje příbytek paní Sallerové.

Salerka se tvářila pyšně, skoro velkopansky, že má uklízečku, protože ona není holt nuzná, stále opřena péřovou rukou o svůj stůl jídelní, sedací i konferenční a vítězoslavně ke mně promluvila:

“...když budete pane Kraus chtít, tak ona vám taky uklidí…“ To se montgolfiera zabraná do zametání otočila, celá zadýchaná se podívala na Salerku a pak na mě a kývla.

“Jo, no to je fajn, ale já jsem zatím od uklízení daleko…“

“Když budete chtít, ona vám uklidí! Viď?!” a otočila se na svou čerstvou posluhovačku.

“Jestli pane chcete, tak vám podlahy stáhnu…“ souhlasila uklízečka, která při své práci dýchala tak intenzivně, že se člověku chtě nechtě vloudila představa, že by mezi námi mohla za chvíli být i paní mrtvice.

„No, až budu potřebovat, tak bych se, když tak obrátil, …”

Když bouchly dveře v předsíni a uklízečka odešla. Ozvalo se zase bujaré volání, abych se dostavil, věděl jsem, o co půjde, bude se vytahovat, že má uklízečku..

“Pane Kraus, to je vám tak pracovitá ženská tahle ta, co tady dneska byla jo,...”

“věřím…“

“taky by asi nebyla jen tak průvodčí jo, víte, jak ona mě zná, víte?, odkud ona mě zná? aha! Na to byste nepřišel pane Kraus!---”

“...nepřišel”

Salerka se lépe posadila, jako vždy, když říkala něco velkého, něco velkolepého, něco veledůležitého, něco veletajného.

“Pane Kraus, tak ona si vám mě pamatuje ještě z dráhy, když jsem jezdila na Šumavu…”

Mlčky jsme na sebe hleděli, Salerka měla v obličeji nezkrotitelné štěstí.

“Ona, jak jezdila na dráze, tak mě vídala a ještě si to pamatuje!

Vstoupil jsem do obchodu s uhlím.

Byl to uhelný krám, černý, jak briketa, takovej kamrlík na zemi několik centimetrů mouru a v mouru černej stůl, který tady asi zuhelnatěl. A u stolku černej dědek, jak z Dickensovi knížky, byl ke mně zády a v čem jsi se hrabal.

Chvíli jsem ho pozoroval a uvědomoval si, že jestli dědovi spadlo něco na zem, může být takové hledání zajímavé a hlavně zdlouhavé.

“Dobrý den. Jsem se přišel zeptat,...potřeboval bych nějakej metrák uhlí..” Děda se otočil. Všiml jsem si černého obličeje a rukou, dědek se zase zkoumavě podíval na mě.

“Máte kartu?..”

„Ne, já mám Petry. kamna..”

“Kartu!“ přidal na hlase a objevil se jeho černý ohryzek

“Jakou kartu? Nemám kartu…

“Tak vám nemůžu dát uhlí…” Stručně mi vysvětlil a věnoval se dál své práci v mouru

“A kde seženu tu kartu?“

“Na národním výboře…“ řekl obrácen ke mně zády.

Byla mlha, taková ranní, typická depres mlha. Šli jsme se šmelinářem, vyfešákovaným jako vždycky. Zaťukal na dveře, kdosi otevřel a sestoupili jsme do suterénu. Dva chlapi v montérkách obklopeni vším, co se hodí k vodě do koupelny atd.

“Fando my jdeme pro ty kachličky…“ oznámil šmelinář, Fanda ukázal, kde jsou.

“Tady z těch… bílý si chtěl, že jo... jo?

“Tak Honzo, ber deset krabic…

“Jo, jo souhlasil šmelinář a objednávku mě dáš kdy?

“Zejtra…Fando…

Vzali jsme každý po pěti krabicích a snažili jsme se je donést ke mně do bytu. Po pár metrech se strašlivě pronesli. Nemohli jsme si, ale dovolit odpočívat, aby nás nikdo neviděl. Mlha dodávala naší akci patřičné roucho tajemnosti.

„Pane Kraus!...”

Ozval se naléhavý výkřík od Salerky, zrovna když jsem se provrtával odněkud nikam, zavalený špínou a prachem. Opravdu se mi nehodilo, že zase něco chce. Podvědomě jsem čekal na urgenci. Další výkřik se neozval. Přišel jsem k ní do pokoje.

“..je mi zle…“ ležela v posteli a vzdychala.

“Nadzvedněte mě… tlačí to..” Sedl jsem si na postel a mírně ji nadzvedl v náručí. Nikdy by mě nenapadlo, že je tak lehounká. Zdálo se, že se jí trochu ulevilo.

“Jak je vám..?” Neodpověděla. Bylo patrné, že je jí těžko. Snažil jsem se jí udělat pohodlí, že mi v náručí napůl seděla, napůl vleže.

Oči měla zavřené, zvláštně dýchala a já pochopil, že jsme doputovali k poslední bráně. Nikdy jsem nic podobného, nezažil. Držel jsem jí v náručí jako lehounké mimino, celý od stavebního bordelu v její posteli… Odpočítávání skončilo. Poslední výdech se nijak nelišil od všech předchozích. Cosi mezi námi ztuhlo. Pomalu jsem ji položil do postele. Smrt poznáte na první pohled, i když jste ji nikdy před tím neviděli.

Otevřel jsem okno. Viděl jsem v nějakém filmu, že se to dělá. Asi, aby duše mohla odletět… Podíval jsem se na ni. Byla pryč.

Zavolal jsem doktora.

Přijel celkem brzy a konstatoval smrt. Chtěl vědět, jak jsme příbuzní.„Nijak.“ Falešné příbuzenstvo odletělo se Salerkou.

„On, že je pátek, víte…blbej den…“ tvářil se při tom vemi zkormouceně. Možná vypadal zkroušeněji z pátku než já z odchodu Salerky.

“Okno jste otevřel… to jste udělal dobře…“

Díky. Budu si to pamatovat. Až bude někdo příště umírat, vím, co poskytnout…

“.. já bych tady maminku… takhle nechal přes víkend… protože je ten pátek, a to oni skoro nejezděj… v pondělí, že by jí odvezli…“

“To ne, pane…“ vzbouřil jsem se.“Mám tady malý děti… a nechci tady mít mrtvou paní přes víkend..”

“Nechcete. jo..?” bylo zjevné, že to vnímá jako komplikaci, i když jisté pochopení pro mě měl:

“...ale co s tím?“

“Zavolám pohřební službu, ne?”

“Musel byste si ale připlatit… protože…v pátek..”

Zanedlouho zazvonilo. Za dveřmi stál muž celý v černém, s ohromnou červenou růží v klopě.

“Dobrý den, pane!“ řekl pevně, nahlas, bylo jasné, že je ve své práci spokojený.

“Přijeli jsme udělat poslední službu! Je nám líto, že jste nás musel zavolat, ale uděláme všechno důstojně a z úctou! Kde je prosím zemřelá osoba?“

Udělali na mě velký dojem. Salerka by byla jistě překvapená, jak nóbl službu měla.

Na pohřbu jsme byli s Edou.

Smuteční řečnice začala velkolepě:

“Drahá paní Sojerová…“ Otočil jsem se na Edu, ten, ale s mírným úsměvem mávl rukou, že je to jedno. Poslechli jsme si krátký projev o životě paní Sojerové, kterou nikdo z nás neznal, a navíc zřejmě nezemřela. Napadla i mě možnost, že v rakvi je naopak skutečně paní Sojerová a my jsme s Edou na špatném pohřbu.

Eda mě pozval na víno do Salerčina pokoje. Projevil jsem zúčastněné pohoršení nad posledním rozloučením a skomolením jména. Rozesmálo ho to:

„Jo, to posrala ta paní…, ale je to jedno. máma to stejně neslyšela a my věděli, o koho jde…byla to docela prdel…“

Poněkud rozkymácel moji představu o smutečním posezení.

“Víte… ona máma byla dost svině.., a tak si na to taky doplatila…“. Neměl jsem k tomu co říct.“nejradši měla toho idiota bratra z Hrusic, poslance. To jí přišlo, jako kariéra. On byl ale taky kurva. Jednou jsme se ožrali a došlo na rvačku. Rval se on, ne já, jenže by na černo na opušťáku z vojny a šel by hned sedět. Tak jsme se dohodli, že já to na sebe vezmu a on prej pak nějak zařídí, abych to neodskákal. Tři roky na tvrdo jsem dostal a on se mi celej život vyhejbá, abych mu nepokazil posranou politickou kariéru…Máma to ode mě věděla, ale dělala, že tomu hovadu závidím…O jejím kanadským bráchovi jste určitě slyšel… posílal jí šeky.

“Ano, mluvila o něm…posílal jí každej měsíc…“

“Jo, ale co provedla, vám asi neřekla. Kanadskej strejc, když dostal občanství v Kanadě, tak jsem jednou přijel, naložil milou matku do auta a odvezl jí na Šumavu, do rodný vesnice a musela se omluvit jedný rodině, sousedům… protože je udala, že jsou židi… asi vám nevyprávěla…“

“Ne, to ne…“ vlil jsem do sebe promptně podstatnou část sklenky vína.

“To bylo jediný, co s ní strejc tady vyřídil a pak zase odjel… ale prachy jí posílal pořád… Během uklízení se na okamžik zastavil:

“Máma nebyla dobrá ženská pane…..” a mazácky se zasmál:

“tady ten bordel po ní… vám příští týden odvezu…“

Kamenická